V roce 1703 umřel v Bastile neznámý vězeň, jehož obličej byl neustále zakryt maskou. Do vězení ho poslal král Ludvík XIV. a prožil v něm pod dohledem jediného strážného 34 let. Jeho identita nebyla nikdy odhalena a stala se námětem bezpočtu legend a spekulací, které kolují světem dodnes.
O muži s železnou maskou jste pravděpodobně slyšeli díky závěrečnému dílu mušketýrské trilogie Alexandera Dumase. V knize Tři mušketýři ještě po deseti letech byl tajemný vězeň se železnou maskou dvojčetem francouzského krále. Dumas si postavu nevymyslel, přestože si ji hodně přikrášlil. Na přelomu 17. a 18. století se Francií skutečně šířila šeptaná legenda o záhadném vězni, kterého za mříže poslal sám král. Zprávy o jeho existenci podporoval i Voltaire, který se o maskovaném muži dozvěděl přímo od vězňů v Bastile, kde byl sám vězněn. Mělo jít o muže ušlechtilých mravů a vysoké postavy, obličej měl neustále zakrytý železnou maskou a komunikovat směl jen se svým osobním strážným – mušketýrem Bénigne de Saint-Mars. Ten měl obdržet výslovný příkaz vězně bez odkladů popravit, pokud by začal mluvit o čemkoliv jiném než o svých osobních potřebách.
Mušketýr a jeho maskovaný svěřenec nejprve obývali věznici v pevnosti Pinerolo. Francouzský dvůr tuto odlehlou pevnost používal jako odkladiště urozených vězňů, které bylo potřeba držet co nejdále od Versailles (Pinerolo leží na úpatí Alp v dnešní severozápadní Itálii). Dorazili sem v roce 1669, po osmnácti letech byli společně převezeni do citadely Sainte-Marguerite na malém středomořském ostrůvku poblíž Cannes. V Paříži se podivná dvojice octla až v roce 1698, kdy byl Saint-Mars jmenován velitelem Bastily. Víme o tom z pamětí důstojníka zdejší posádky, který byl překvapen, že s novým nadřízeným přicestoval i vězeň, „jehož jméno nebylo nikdy vysloveno a tvář měl neustále ukrytou za maskou“. V královské věznici strávil maskovaný muž celý zbytek života. Když 19. listopadu 1703 zemřel, byl pohřben na pařížském hřbitově Saint-Paul pod jménem Marchioly. Jeho šaty byly spáleny, zdi cely byly údajně oškrábány až na zdivo a znovu omítnuty.
Pařížské drby
Záhadný vězeň, kterému věnoval tolik pozornosti sám Král Slunce, nemohl pozornosti Pařížanů ujít. Jeho neznámá identita se hodila především Ludvíkovým domácím i zahraničním oponentům. Jedna z prvních teorií o muži v masce se ve Francii roznesla během devítileté francouzsko-nizozemské války. Agenti Viléma Oranžského šířili zprávy, že vězněm je generál Vivien de Bulonde. De Bulonde měl být milencem královy matky Anny Rakouské a reálný otec Ludvíka XIV. Ten by v takovém případě neměl jakožto levoboček nárok na francouzský trůn.
Jiné pamflety razily teorii, že vězněm je Ludvík de Bourbon, vévoda z Vermandois – nelegitimní syn krále a jeho milenky Louise de La Vallière. De Bourbon byl proslulý sexuálními skandály a patřil do nechvalně známého spolku La Sainte Congregation des Glorieux Pédérastes (Svaté bratrstvo slavných pederastů). Král ho proto poslal do vyhnanství, ze kterého se nešťastný vévoda chtěl vykoupit hrdinským činem na bitevním poli. Během tažení ve Flandrech zahynul, což ale autoři pamfletů popírali a tvrdili, že ho otec nechal uvěznit.
Třetím dobovým kandidátem na roli muže v masce byl François de Vendome, vévoda z Beaufortu. Králův bratranec, dobrodruh a notorický spiklenec, který konspiroval proti mocnému kardinálovi Richelieu a po návratu z vyhnanství i proti samotnému králi. I on zahynul v bitvě, když bránil krétskou metropoli Heráklion před Turky. Podle zvěstí ale byl uvězněn králem, který v něm stále viděl rivala s ambicemi uchvátit trůn.
Milenec, bratr, trpaslík
S uplývajícími léty se kandidáti na muže v masce množili a s přibývajícím počtem klesala jejich věrohodnost. Spekulovalo se o různých milencích Ludvíkovy manželky Marie Terezy Habsburské. Jiné zvěsti zase přinášely zaručené důkazy, že vězněm byl nelegitimní syn královy matky Anny Rakouské, který s Ludvíkem XIV. sdílel nápadnou podobu. Povídačka o královském dvojčeti byla tak populární, že ji v zápletce románu Tři mušketýři ještě po deseti letech použil i Alexandre Dumas. Je škoda, že se nechopil jiné verze, podle které byl v Bastile vězněn královnin trpasličí sluha jménem Nabo. S královnou měl zplodit dceru, která byla poslána na výchovu do kláštera Moret a byla zvěčněna na slavném obraze Maurka z Moretu. Pygmejský proutník pak měl strávit zbytek života v Bastile. Pověst sice není příliš pravděpodobná, ale pětisetstránkový román by byl určitě o hodně zajímavější.
Podvodník a defraudant
Legenda o muži s železnou maskou během tří staletí nikdy úplně nezapadla a každých několik let se objeví zpráva, že někdo odhalil „zaručeně pravou identitu“ záhadného vězně. Když pomineme divoké spekulace o trpasličích královniných milencích, hovoří se nejvíce o třech kandidátech. Prvním z nich je Ercole Antonio Mattioli. Italský šlechtic, který Ludvíka XIV. podvedl během vyjednávání o prodeji strategické pevnosti Casale Monferrato. Byl na králův příkaz unesen, dlouhodobě vězněn v pevnosti Pinerolo i na ostrově Sainte-Marguerite. Ve prospěch této teorie hovoří fakt, že podle některých zmínek z královského dvora měl být muž v masce Ital a jméno Mattioli připomíná pseudonym „Marchioly“, pod kterým byl pohřben. Mattioli však zemřel ve vězení Sainte-Marguerite už v roce 1694 a nikdy nebyl převezen do Bastily.
Podobné okolnosti zpochybňují i druhou teorii, podle které byl vězněm Nicolas Fouquet, vlivný ministr a intendant financí obviněný z velezrady, rozkrádání královské pokladny a uplácení. Byl zatčen kapitánem mušketýrů Charlesem de Batz-Castelmore d'Artagnan a uvězněn v pevnosti Pinerolo. Fouquet zde ale zemřel a do Bastily nebyl nikdy převezen. K jeho osobě se ale váže třetí podezřelý. Muž známý jako Eustache Dauger.
Sluha dvou pánů
Daugera pasují na hlavního podezřelého hned dva specialisté na francouzské dějiny za vlády Ludvíka XIV. Američan Paul Sonnino, autor knihy Pátrání po muži s železnou maskou a britská historička Josephine Wilkinson, která shrnula svůj výzkum v knize Muž se železnou maskou. Podle dobových dokumentů byl Eustache Dauger zadržen v roce 1669. Zatykač měl obsahovat nařízení královského ministra, aby byl přísně hlídán jediným strážcem a nebyl mu umožněn styk s jinými vězni. Byl držen v pevnosti Pinerolo, následně byl několikrát převezen, vždy v doprovodu mušketýra. S ním pak pravděpodobně skončil v Bastile, kde i zemřel. Data i podrobnosti tedy souhlasí. Kdo ale byl tajemný Eustache Dauger a čím strašlivým se provinil?
Maskovaný vězeň nebyl ani králův otec, ani nevlastní bratr, ani královnin milenec a otec pygmejských jeptišek. Dauger byl podle všeho pouhý sluha, který sloužil v nesprávnou chvíli nesprávnému pánovi. Byl jím s největší pravděpodobností Antoine-Hercule Picon, pokladník vlivného kardinála Julese Mazarina zapleteného do rozsáhlého rozkrádání státní pokladny. Nebohý Dauger byl zatčen pro případ, že by se během služby dozvěděl tajemství, které by mohlo očernit další členy dvora namočené do skandálu.
Ve vězení Pinerolo byl Dauger přidělen jako osobní sluha dalšímu defraudantovi – Nicolasi Fouquetovi, od kterého se mohl doslechnout další nepříjemné detaily ze zákulisí královského dvora. Když Fouquet zemřel, byl Dauger stěhován do dalších věznic, a aby byla jeho identita držena v tajnosti, měl během převozu zakrytou tvář maskou z černého sametu. V hlavách znuděných vězňů se sluha změnil na tajemného šlechtice, Voltairova představivost udělala ze sametu železnou masku a Dumas se postaral o zbytek. V krásném příběhu příliš pravdy nezůstalo. Je ale potřeba uznat, že Voltairova a Dumasova verze je o dost zajímavější než skutečnost, že tajemným vězněm byl nešťastný sluha, který toho možná věděl příliš mnoho.
