Na další planetě byl opilec. Návštěva u něho byla jen krátká, ale malého prince velice rozesmutnila. „Co tady děláš?“ řekl opilci, který seděl mlčky před řadou prázdných a řadou plných lahví. „Piju, abych zapomněl,“ odpověděl smutně opilec „Abys zapomněl na co?“ vyzvídal malý princ a užuž ho začal litovat. „Abych zapomněl na to, že se stydím,“ přiznal opilec a sklonil hlavu. „A proč se stydíš?“ vyptával se stále malý princ, protože by mu rád pomohl. „Stydím se, že piju,“ řekl opilec a nadobro se odmlčel. A malý princ zmaten odešel.
Antoine de Saint Exupéry: ukázka z knihy Malý princ.
Útěky od odpovědnosti k beznadějnému ztroskotání mívají různé příčiny a kořeny. Může za tím být strach ze strachu, který dokáže jedince dohnat až k pocitům zmaru a opuštění. Důvody mohou být sociální, zdravotní, nezřídka bývají doprovázeny zkázou vztahů a dlouhodobou stresovou zátěží. Mnohé si každý z nás neseme ve své výbavě – v genetickém kódu naší osobnosti, v rodičovské výchově, ve školní výuce, v náplni našeho života, v prostředí a době, kdy jsme dorůstali do dospělosti. Neseme si v sobě různě naporcovaný mix rodičovských pouček a kantorských příkazů – „nesmíš“ a „musíš“, které nás měly formovat do podoby vysněných ideálů. Vzpomínáte? „Nesmíš udělat tohle!“ a „Musíš udělat tohle!“.
Vzdělání a vzdělávání by nás mělo vybavit základní znalostí nutnou pro naše fungování ve společnosti. Vzdělání by nemělo být jen samoúčelným strojovým biflováním. Plnohodnotné vzdělání by nám mělo otevřít cestu ke svobodě kritického myšlení, které pak může přinášet i větší polarizaci v názorech. Vzdělání je souhrnem znalostí, dovedností a schopností, které člověk získává prostřednictvím vzdělávání a studia. Vzdělání bývá v češtině používáno jako formálně uznané výsledky studia (učení), popřípadě jako kvalifikace. Tento základ pak rozvíjíme po celý život, a to nejen ve své hlavní profesi. Každá nová zkušenost nás nějak obohacuje.
Naše osobní zážitky z minulého století bývají přenosné jen v omezené míře. V dnešní postfaktické době, v éře doslovných tsunami informací, ale i dezinformací, v nástupu umělé inteligence si uvědomujeme, že to staré již přestává platit, tomu současnému často nerozumíme a toho budoucího se tak či onak obáváme. Přesto, anebo spíše právě proto bychom neměli zanedbávat přímou osobní komunikaci v rodinách a ve všemožných vztazích a komunitách. Přímé kontaktní sdílení má jinou hodnotu než vzkazy přes sociální sítě či pokyny umělých tvorů umělé inteligence. Otevřený dialog a otevřená diskuze face to face jsou společným přemýšlením, které nás ukotvuje a polidšťuje.
Ve výchově dětí i v budování osobní pozice v pracovních, sportovních a jiných uskupeních platí několik stále platných zásad. Začněme chválou a upřímným uznáním. Na chyby upozorňujme nepřímo. Než začneme někoho kritizovat, tak hovořme nejprve o vlastních chybách. Pokyny udělujme otázkou místo přímých rozkazů. Umožněme druhým, aby si zachovali vlastní tvář. Vyzdvihněme i sebemenší zlepšení. Nešetřeme chválou. Povzbuzujme druhé s tím, že každá chyba se dá napravit. Snažme se, aby druzí dělali rádi to, co jim navrhujeme. Dejme předem najevo, že o nich máme to nejlepší mínění, aby se podle toho chovali. Tento soubor doporučení uvedl ve svém díle Dale Carnegie (1888–1955), americký spisovatel, učitel a psycholog. Je představitelem konceptu pozitivní motivace. Jeho oponenti připomínají, že každé jednání obsahuje nejen šance, ale i rizika.
Záleží na ustrojení každého z nás. Je-li ta sklenice poloprázdná či poloplná… Je to jednoduché: poloprázdná sklenice se vyprázdní, kdežto ta poloplná se doplní… Každý si můžeme vybrat, jestli se názorově (energeticky) spojíme s prázdnotou nebo s plností, s negativitou či pozitivitou. Každý máme základní svobodu, a tou je svoboda volby. Můžeme přijmout třeba i pozici rezignovaného opilce z putování malého prince, anebo upřednostníme model full life. Zhruba třetinu života prospíme, další třetinu zasvětíme své kariéře (pracovním povinnostem), zbývající třetinu můžeme věnovat relaxaci, aktivnímu odpočinku, kulturním a duchovním prožitkům. Příliš mnoho lidí však končí v pasti šedého života a vzdávají se možnosti na lepší, produktivnější a uspokojivější život, i kdyby jej mohli mít. Často ho „obětují“ honbě za nicotnostmi. Imperativy „nesmíš a musíš“ můžeme v dospělosti změnit na svou svobodnou vůli: „smím a mohu“. Tady a teď. Je to náš život. My jsme jeho „režiséry i producenty“.
„Chceš-li postavit loď, nesmíš poslat muže, aby sehnali dřevo a připravovali nástroje, ale nejprve musíš ve svých mužích vzbudit touhu po nekonečných dálkách otevřeného moře.“ Antoine de Saint Exupéry (1900–1944).
