V záplavě falešného volání po míru, které má zakrýt touhu po porážce oběti agrese a kolaboraci s agresorem, prožíváme dny oslavující konec 2. světové války v Evropě. Je na místě se ptát, čím mohou být emotivní připomínky této události aktuální i dnes.
„Historie nikde nezačíná ani nekončí, neboť zítřejší budoucnost bude pozítří minulostí“, je myšlenka, která provází knihy historických dokumentů Zpětného zrcátka. Potvrzení jejího obsahu i pochyb přinesou i zítřejší oslavy osvobození Československa Sovětským svazem a konce 2. světové války 8. května 1945. Probouzí řadu otázek nejen o zmíněných událostech, ale i jejich konotacích. Osvobodila Československo Rudá armáda, jak se snažil režim komoušů zfalšovat dějiny, nebo i americko-belgické jednotky Spojenců? Bylo osvobození osvobozením, nebo jen počátkem jatek vlastních občanů páchaných režimem primitivů? Vyhrál válku Sovětský svaz, či koalice Spojenců v čele s USA a UK? Byl konflikt vůbec 2. světovou válkou (od 1. září 1939 do 2. září 1945) zuřící na čtyřech kontinentálních frontách, hladinách dvou oceánů, nebo dle ruské narativizace Velkou vlasteneckou válkou (od 22. června 1941 do 9. května 1945)?
Čím tedy bylo meziobdobí, kdy Sovětský svaz vlaky s potravinovou a surovinovou pomocí masivně podporoval Třetí říši ještě 22. června 1941? Jak vnímat spojeneckou smlouvu SSSR s Německem, jak číst telegram Stalina s blahopřáním Adolfu Hitlerovi k vítězství nad Polskem a jak vidět jejich společnou vojenskou přehlídku k zahájení okupace Polska? Byly v těch letech Estonsko, Litva, Lotyšsko, Finsko a rumunská Besarábie osvobozeny, nebo okupovány?
Kdy vůbec skončila 2. světová válka – 8. května, 9. května nebo 2. září 1945. Skončila bezpodmínečnou kapitulací Německa, podepsanou v Remeši, Berlíně nebo Japonska na palubě USS Missouri? Odpovědi na tyto otázky jsou diametrálně odlišné dle úhlu politického pohledu vítězů, ale kdo z koalice vítězů byl tím nejvítěznějším vítězem? Co vlastně koalici čtyř hlavních spojenců spojovalo? Ustálená fráze tvrdí, že válka je jen pokračování politiky jinými prostředky, a válka, v níž šlo o existenci civilizace, nebyla ničím jiným. Změny pozic nepřítel – spojenec se děly s lehkostí fotbalových přestupů před ní, během ní i desítky let po jejím konci v logice – je-li můj nepřítel nepřítelem ještě více mne ohrožujícího nepřítele, stává se mým přítelem. V křeslech norimberských žalobců a soudců tak usedli i zástupci režimu, který se pozici na lavici obžalovaných vyhnul o pověstný chlup. Ve snaze porazit zlo uzavřel demokratický svět smlouvu s ďáblem, z níž vzešlo násobně větší zlo. Jako bychom nevěděli, že kam rudé kopyto vstoupí, padesát let tráva neroste. Místo bezpodmínečného vítězství demokracie se tak konec 2. světové války, stejně jako té předešlé stal jen příměřím. Řeči, jak 60 milionů mrtvých přineslo lidstvu poučení v hodnotě 80 let míru, budí dnes trpký úsměv.
Řecko, Tibet, Korea, Indonésie, Kuba, Suez, Vietnam, Kambodža, Laos, Mosambik, Angola, Afghánistán, Čečensko, Gruzie – neúplný výčet válek na cestě bolševismu k ovládnutí světa je cenou za ono nevítězství. O okupaci střední a východní Evropy i občanské válce v Číně se 100 miliony mrtvých nemluvě.
Jeho aktuální význam je v příčinách a vinících, jimiž byli tehdejší chcimírové a přizdisráči neochotní postavit se hnědému i rudému zlu. Ti, kteří stahovali kalhoty, i když brod byl již velmi blízko, ti, pro které cesta k míru byla tak snadná. Stačilo nechat věci být, stačilo jen se vzdát a žrát! Všichni přece chtěli mír – i Německo! Jen před tím chtělo ze sebe smýt potupu Versaillské smlouvy, vrátit do Říše Sársko, remilitarizovat Porýní, sjednotit anšlusem Rakouska a zabráním Sudet a Danzigu všechny Němce nach Heimat a pak pro ně získat životní prostor!
Však i Francouzi, Angličané a Italové podepsali Mnichovskou dohodu v zájmu míru. Nemával snad ministerský předseda Neville Chamberlain po příletu z Mnichova nad hlavou podepsaným papírem a nevolal: „Přivezl jsem mír!“ Stejně tak po míru toužil na poslední chvíli i Edvard Beneš. Za onu mírovou smlouvu z Mnichova, kterou sám původně navrhl, se ale veřejně poněkud styděl. Proto hned po jejím podpisu utekl a lid, který za skandování: „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“ v drtivé většině chtěl bojovat (!), zanechal laskavé protektorátní ochraně Třetí říše.
Vše mohlo být tak snadné! Kdyby Polsko neprovokovalo a nebránilo se vrácení stavu před Versailles 1918, nemusela válka začít. Kdyby Američané neprodávali před svým vstupem do války Velké Británii zbraně a suroviny a ta se Třetí říši vzdala, mohl být mír na to šup! Francouzi, to byli mírotvůrci! Vzdali se dřív, než řekneš pšouk, a měli mír! Kdyby USA nedodávaly po celou válku Rusům zbraně, technologie a suroviny, oslavil by Adolf Hitler Stille Nacht, heilige Nacht 1941 v Moskvě a mohlo být po válce – i po Sovětském svazu! A tak by Zpětné zrcátko mohlo v ohlédnutí pokračovat…
Výzvy dnešních chcimírů a přizdisráčů: „Přestaňte dodávat Ukrajině zbraně a bude mír!“ jsou proto odporné a vlastizrádné! Prohlášení Putinova mluvčího Dmitrije Peskova: „Tohle je začátek, Ukrajina je začátek, konfliktů bude víc. My jdeme cestou změny světového řádu!“, znamená jediné: „Ukrajina je první sousto, chceme další a budeme polykat dál a dál. Jak se nám bude chtít, na koho si ukážeme, toho si vezmeme.“ Je to analogie politiky Třetí říše, tentokrát – Drang nach Westen! Je nejvyšší čas, aby se policejní a justiční orgány zabývaly tím, že podpora těchto myšlenek a kroky k jejich naplnění zakládají důvod k obvinění z velezrady, ohrožení státu, nenávisti ke skupině obyvatel s ohledem na jejich příslušnost k rase, národnosti či náboženství. Je lhostejné, kdo a proč tak činí!
Tolerancí k tomu všemu si zahráváme s ohněm. Nejde o nic nového, jen jsme Putina léta neposlouchali dost pozorně, když říkal totéž a my jsme měli bůčkem zacpané uši. Snad jsme neposlouchali, možná nechtěli poslouchat, rozuměli, ale nechtěli rozumět.
Stejná hluchota umožnila zrod největšího zla, které kdy lidské dějiny poznaly. V roce 1917 šlo bolševický teror zastavit, ale nikomu se nechtělo. Místo zadupání kořenů zla to byl bolševik, kdo od roku 1919 začal prašivinu komoušství exportovat do Evropy. Přišel útok na Polsko, Maďarská republika rad, pokus o převrat v prosinci 1920 u nás, 1919 až 1933 rudý teror v Německu, rozvrat Výmarské republiky a bratrovražedným bojem s bolševismem zrozený nacismus.
Zase voláme: „Nejsme jako oni?“ Právě v tom je ten problém! Stejně jako tehdy, kdy se nikomu nechtělo válčit a slušnost měla vše vyřešit. Jenže ruský bolševik i český komouš má slušnost za zbabělost! Proto je třeba na ně ukázat prstem! Je smutné, že na notu ruských švábů a nácků z SPD tančí už i Babiš a jeho ANO. Už 17. listopadu loňského roku na otázku, „zda si nemyslí, že den uctívaný jako odkaz svobody a demokracie je v odrazu války na Ukrajině ještě silnější a intenzivnější“, odpověděl: „Já té vaší otázce nerozumím. My jsme v Čechách, a ne na Ukrajině a nechápu, proč se mě ptáte na nějakou Ukrajinu. My jsme tady v Čechách, lidi tady mají problémy, tak se bavme o našich lidech. My tady oslavujeme svobodu, o tom se bavme.“
Je smutné, že je Andrej Babiš ochoten pro zisk voličů z řad kolaborantské svoloče zpochybňovat naši pomoc Ukrajině a tvrdit, že kvůli ní našilidi hladoví, i když sám ví, že vše platí EU a NATO. Je smutné, že říká to, co chce slyšet lůza, jen kvůli jejím hlasům. Je smutné a odporné, že její hlasy potřebuje. Proto nemohu zcela souhlasit s prezidentovým odsudkem ironické parafráze billboardu ANO na truc billboardu ODS: „Rusko – pro tebe všecko“. Nejlepší odésesácký vtip to není, pravda, nezhoršují však politickou kulturu v zemi a nezaslouží si odsouzení projevy, k nimž přilnul v poslední době Andrej Babiš? Je čas slavit a je čas být ostražitý!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
