Ruský stát, říše zla, předvedl další ze svých nepochopitelných tragikomedií, jednodenní puč krvelačného párkaře. Svět si s tím jako obvykle neví rady. Diví se, co se to v Rusku zas děje? Rusové se nediví, jsou zvyklí, pochopit své panovníky se nesnaží, dobře vědí, že to nejde. Utrpení bylo, je a bude.
V Rusku se mění jen ty obličeje. Prigožin ani Putin teď nepředvedli nic nového. Ostatně ani Rasputin, ani Stalin, ani Ivan Hrozný, ani další z dlouhého zástupu méně známých samovládců, kteří do ruské říše vtiskli stále se opakující pýchu, touhu po krvi, po vraždění a rabování, touhu po ničení a po vodce. Dokud nezískali jaderné zbraně, byla jejich rozpínavost nebezpečná jen v okolí jejich smutné říše a omezená věčnou zaostalostí, kterou si nikdy nenechají vzít. Od dob, kdy se domohli jaderných bomb, jsou věčným traumatem světa. Vybuchne jim to, nebo ne? Hodí to někam? Po někom?
Rusové to trauma špatně chápou. Nejsou nejdůležitější, nejsou velmocí ani „novým Jeruzalémem“, jak se rádi nazývají. Lidstvu vedle jaderných explozí nemají co dát. Řekni Rusko a vybaví se ti šílenec s jadernou bombou v zubech. Ale řekni Rusko ještě jednou a vybaví se ti také ohromná řada vědců, techniků, spisovatelů, muzikantů a jiných velikánů, kteří prý učinili ruský národ velkým. Není to pravda, velkými učinili ti velcí Rusové tím, co dali lidstvu, jen sebe a své dílo. Ruský národ je nenáviděl, nepřijal, neznal a nerozuměl jim. Vlády je často věznily, vyhnaly ze země, zabily.
Rusko mělo jiné hrdiny, kterým se klanělo bez ohledu na hanebnosti, které měli na svědomí. Naopak, čím větší hanebnosti páchali, tím většího uznání a úcty se v Rusku dodnes dočkávají. Je jedno, co Prigožin znamená, stačí jen znát jeho zločiny. Zkoumat, co je za nimi, není třeba, za nimi není nic. Co je za Rasputinem, který znamenal pro Rusko tolik zla? Co je za jeho duší? Nic. Rasputin i Prigožin se v Rusku prosadili jako vlivní primitivové a krutí hulváti. Stanuli vedle vládců, kteří nebyli o nic lepší. Cloumali Ruskem podle svých vášní, konali zlo i hladomory. Rusové je obdivovali a věřili jim či stále věří, ačkoliv zločiny těchto primitivů jsou mimo ruský kontext těžko uvěřitelné.
Podobnými postavami a činy se mohou pyšnit i jiné národy. I ty mají na své pověsti zavěšeny hanebné činy hanebných lidí, jenže ty netvoří neprostupnou hradbu, kterou neprorazí žádné pochyby, žádné pokání a žádný stud. Jen Putin dokáže žádat Radu bezpečnosti, aby odsoudila dodávky zbraní na Ukrajinu, kterou Rusko přepadlo. A nenapadne ho, že je jak otcovrah a matkovrah z anekdoty, který žádá soud o slitování, protože je oboustranný sirotek. Putin to u soudu – a každý ruský vládce – klidně udělá. Rasputin, primitivní nevzdělanec, kormidloval carskou říši až k zániku. Stačily mu k tomu vytřeštěné oči proroka a pozoruhodný sexuální apetit. Když ho zabíjeli, nestačil jed, nestačila střelba. Drželi ho pod ledem zamrzlé Něvy, málem neutonul. Měli pocit, že zabíjejí samotného ďábla, ale byl to jen mužik, do kterého se carská rodina zamilovala. Hodně Rusů věří dodnes, že to ďábel byl.
Rusko je svět nepochopitelných aforismů. Úhrnná směrnice je ta Stalinova. „Je člověk, je problém. Není člověk, není problém.“ Stalin nebyl dodnes z ruského trůnu slávy a lásky odvolán. Prvním laborantem hrůz byl snad Ivan Hrozný, dodnes vzor pro každého vraha. Prigožina by neposlal do Běloruska, nýbrž do pekla. Putin brzy Prigožina zabije a přijdou nové hanebnosti. Puč vraždícího párkaře je pouhá epizodka na smutné cestě ruského impéria odnikud nikam.
