Pokus Wagnerovců o puč nabral nečekaný směr – jejich šéf Prigožin po dohodě s běloruským vůdcem Lukašenkem obrátil kolonu a stahuje své bojovníky zpět. Nechává za sebou pochybnosti, že ruský stát není žádná betonová pevnost, ale domeček z karet, který se může ze dne na den zhroutit.
Vysílání zpravodajského kanálu ruské státní televize Rossia 24 plně odráželo to, jak situaci s de facto převratem iniciovaným šéfem Wagnerovců Jevgenijem Prigožinem chtěli prezentovat v Kremlu. „Přílišné ambice vedly ke zradě Ruska. Zákrok na obranu proti nebezpečí převratu bude tvrdý,“ citovala žlutá horní lišta slova ruského prezidenta Vladimira Putina. Na obrazovce běžela reportáž z Rostova na Donu, která příliš nesnažila něco zamlčovat.
V Rostově, ve Voroněžské oblasti a pod Moskvou probíhala podle kanálu Rosia 24 speciální protiteroristická operace s cílem zničit omezený počet vzbouřenců, zmanipulovaných člověkem, který je zneužil pro své ambice vládnout Rusku. Divák mohl vidět reportáže z frontové linie, kde ruští vojáci řečeno zdejším specifickým slovníkem „vzdorují nacionalistům“ stejně statečně, jako jindy.
A dozvěděli jsme se také, že v Moskvě odložili všechny společenské akce o týden, zatímco ve Vladivostoku se nerušeně dál slavili s plyšovými medvědy. Do toho skočila reportáž o tom, že je ucpané silnice z Rostova na Donu, prý kvůli bezpečnostním opatřením, ale člověk se může snadno dovtípit, že lidé z postižených oblastí prostě utíkají. Občas se objevily zprávy o tom, že hlavní tahy z jihu země do Moskvy jsou přerušené.
Už ale žádné informace o pohybu Prigožinovy pětitisícové kolony míří na Moskvu, kde národní garda narychlo stavěla na obchvatu kontrolní stanoviště a samospráva v Lipecké oblasti ze zoufalství nechala vybagrovat na silnicích příkopy. A zatímco Wagnerovci byli na cestě, největší ruská zpravodajská televize vysílala policejní magazín a následně dokument o nelegálním lovu ryb v Kaspiku.
Není cesty zpět
Ve večerních zprávách televize vysílala úryvky z Putinova projevu a reakce politiků napříč stranami zastoupenými ve státní Dumě – komunistů, Spravedlivého Ruska a nacionalistů z LPDR, kteří svorně odsoudili zrádce a vyjádřili podporu Putinovi. Odkazovali se na jeho projev v sobotu v poledne, kdy ruský vůdce vystoupil a naplno přiznal, že země čelí pokusu o puč: „Ti, kdo zorganizovali a provedli ozbrojenou vzpouru a zvedli zbraně proti svým druhům, zradili Rusko. Budou se za to zodpovídat,“ uvedl Putin.
Vše se vrátilo do reality v momentě, kdy přišla zpráva, že Šéf Wagnerovy žoldnéřské skupiny Jevgenij Prigožin souhlasil s návrhy běloruského lídra Alexandra Lukašenka na zastavení postupu a své kolony obrací. Jisté však je, že situace zůstává napjatá a asi už těžko bude možné se tvářit, že se nic nestalo.
Pokusem o puč se válka Ruska s Ukrajinou dostala do nové fáze a není cesty zpět. I kdyby se totiž Prigožin se svou pětitisícovou kolonou mířící na Moskvu obrátil zpět, svá vojska nerozpustí a nenechá se zatknout a dopravit do vězení. Podle zdrojů telegramového kanálu Alteo Breaking se už chystá stažení obvinění a imunita pro bojovníky jako pro „účastníky speciální vojenské operace.“ A dokonce i v případě, když Wagnerovci plně opustí své pozice v Rostově na Donu, jejich vliv v zemi bezesporu posílí.
Prigožin však do budoucna bude muset dávat ještě větší pozor, aby zemřel na otravu, infarkt či v důsledku atentátu. Historie je takových případů se stopou vedoucí k ruských tajným službám plná, a po roce 2014 takto skončili takřka všichni nezávislí polním velitelé na Donbase včetně prezidenta separatistické Doněcké lidové republiky Alexandra Zacharčenka.
Nesetkávali se s odporem
Obsazení Rostova na Donu a tažení pětitisícové vojenské kolony směrem na Voroněž a Moskvu ukázalo jednu zásadní věc – nenašla se vojenská síla, která by se byla uvnitř Ruska schopna se Wagnerovcům postavit, všechny k tomuto použitelné jednotky byly na frontě. Při obsazování města se Wagnerovci nesetkali s odporem a vojáci pravidelné armády se jim vzdávali bez boje. V koloně měli tanky T-72 a protiletadlový systém Pancir – momentálně dostupnými prostředky byli nenapadnutelní ze země i ze vzduchu. Pokud by chtěli, dostali by se pravděpodobně až do Moskvy, pěchotními zbraněmi vyzbrojená národní garda by je nezastavila.
Otázkou ale je, co potom. Ačkoli Wagnerovci ukázali určitou vojenskou zdatnost, nepodařilo se jim získat na svou stranu nikoho z náboženských lídrů, politiků a vůbec všech dominantních postav ruské scény – čečenský vůdce Ramzan Kadyrov, který by mohl být dalším slabým článkem ruského státu, podpořil Putina a dokonce proti Prigožinovi vytáhl se svou soukromou gardou.
Vzbouřenci i přes snahu nezískali ani sympatie větší části veřejnosti. Ruská společnost na ně stále nahlíží jako na žoldnéře s rukama od krve a zločince, verbování bojovníků z kriminálů jim v tomto ohledu vůbec nepomohlo. I když ani to neplatí doslova. Když se Wagnerovci stahovali z Rostova, provázeli je výkřiky „molodci“ oceňující i to, že během svého jednodenního excesu nezpůsobili žádné škody a nikdo z civilistů nepřišel k újmě, což při takových událostech v Rusku není vždy samozřejmé.
Ke zhroucení chybělo málo
Bez ohledu na to, zda je konec či nikoli, ukázaly sobotní událostí křehkost systému, o němž se všichni domnívají, že vydrží desítky let a přečká i Putinovu smrt. Jenže, jak je vidět, stačí pět tisíc vyzbrojených bojovníků s těžkou technikou a všechno může být jinak. Centrálně vybudované diktátorské systémy stojící na jednom jediném člověku mají tu nevýhodu, že nejsou připraveny na vážné údery a hroutí se jako domečky z karet. Nedrží při sobě silou vůle, jako to předvedl po ruské agresi systém ukrajinský scelený snahou bránit se.
Přestože se to z propagandistické ruské televize nezdálo, ke zhroucení chybělo málo. Ano, mohlo jít o promyšlený plán na odstranění protivníků Prigožina, ministra obrany Sergeje Šojgua a náčelníka generálního štábu Valerije Gerasimova, jak se spekuluje. Jenže ve hře bylo příliš mnoho na to a akce Wagnerovců byla až příliš monstrózní na to, aby byla pouhou intrikou. Zdá se spíš, že vše bylo dokonale autentické.
Jeden efekt ale Prigožinova vzpoura bezpochyby má. Vnáší do ruské společnosti pochybnosti o tom, zda agrese vůči Ukrajině má smysl a zda to všechno za to vůbec stojí. Je to možná jedna z prvních fází katarze, která ještě přijde po porážce ve válce na Ukrajině. Nikdo jiný než sami Rusové si své problémy nevyřeší.
