Proti teroristům se nevyjednává. Reaganovo pokrytectví odhalila aféra, v níž USA tajně obchodovaly s Íránem
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Před 40 lety přiznal Ronald Reagan tajné dodávky amerických zbraní do Íránu. Skutečný rozsah skandálu Írán-Contras však teprve začínal vycházet najevo.
- Výnosy ze zbrojních obchodů tajně financovaly nikaragujské povstalce Contras, přestože Kongres takovou podporu zakázal.
- Vyšetřování odhalilo rozsáhlé machinace, ničení důkazů i zapojení nejvyšších představitelů administrativy. Hlavní aktéři se však trestu z velké části vyhnuli.
Dnes uplynuly čtyři dekády od televizního vystoupení Ronalda Reagana, v němž připustil, že USA dodávají v rozporu s platným embargem zbraně Íránu. Zapomněl však dodat, že finance získané ilegálními zbrojními machinacemi CIA používala pro financování povstalců Contras bojujících proti levicové vládě v Nikaragui. Přestože aféra přerostla v obrovský skandál, viníci zůstali nepotrestáni.
První stopy zamotaného komplotu známého jako Írán-Contras se dostaly na veřejnost už v říjnu 1986. Nikaragujští vojáci sestřelili nad svým územím americký letoun a zajali jeho pilota. Desátník námořní pěchoty Eugene Hasenfus při výslechu vypověděl, že letadlo převáželo dodávku zbraní určenou pro jednotky Contras – povstaleckou armádu bojující proti nikaragujské socialistické vládě Sandinovské fronty národního osvobození. Zprávy z jeho výpovědi obsahovaly doslova výbušnou informaci. Celá operace měla být prováděna s vědomím vlády a financována prostřednictvím CIA.
Reagan a Contras
Informace způsobily v USA poprask. Vyzbrojování Contras bylo v zemi velkým tématem už na začátku 80. leta a na jejich podpoře postavil Ronald Reagan velkou část své jihoamerické strategie. Jeho sympatie byly pochopitelné, protože jednotky bojovaly proti levicové vládě prezidenta Daniela Ortegy považovaného v USA za loutku Kremlu. Otevřená podpora však narážela na odpor u opozice, hlavně kvůli brutálním metodám, které Contras používali. Jejich jednotky pravidelně útočily na civilisty, unášely, mučily a zabíjely veřejné osobnosti, učitele a kněze. Pohár trpělivosti v USA přetekl po zjištění, že je taktika inspirována manuálem sepsaným agenty CIA.
Když demokraté ovládli v roce 1982 Kongres, prosadili takzvaný Bolandův dodatek – zákon vysloveně zakazující jakýmkoliv vládním úřadům nikaragujské povstalce podporovat. O dva roky později ho pak ještě zpřísnili, když se ukázalo, že je embargo obcházeno prostřednictvím soukromých kontraktorů.
Reagan oba zákazy ratifikoval s velkým sebezapřením. V socialistické vládě Sandinistů viděl zárodek komunistického ovládnutí Jižní Ameriky, zatímco Contras podle něj byli „morálním ekvivalentem Otců zakladatelů“. Zákon ale platil. Pokud by tedy byla Hasenfusova výpověď pravdivá, CIA a Reaganova administrativa by ho vědomě ignorovaly. Jak se ukázalo, nebyl to jediný zákon, který tehdejší americká vláda hodila za hlavu.
Stopa vede na východ
Íránská linka aféry začala na veřejnost prosakovat 3. listopadu 1986. Libanonský týdeník Ash-Shiraa zveřejnil reportáž o tajných dodávkách zbraní směřujících z USA přes Izrael do Íránu. Výměnou za bojové rakety měl Írán vyjednat propuštění amerických rukojmích držených v Libanonu v zajetí Hizballáhu. I tato zpráva vyvolala v USA pozdvižení, a to hned z několika důvodů. Na obchodování s Íránem totiž Spojené státy uvalily přísné embargo hned poté, co byl svržen proamerický šáh Réza Páhlaví a nový režim držel 52 Američanů více než rok v zajetí. Představa, že by mu USA měly tajně dodávat zbraně, byla naprosto nemyslitelná.
Stejně skandální byla i představa, že by důvodem tajného obchodování měla být pomoc Íránu při vyjednávání s Hizballáhem. Prezident Reagan už během volební kampaně opakovaně prohlašoval, že jeho Spojené státy s teroristy nikdy nebudou vyjednávat. Závazek zopakoval i ve svém televizním vystoupení 13. listopadu 1986. Přiznal sice, že probíhají dodávky zbraní do Íránu, jako důvod ale uvedl snahu o zlepšení vzájemných vztahů. Důrazně popřel, že je důvodem zákulisní vyjednávání s Hizballáhem. Podle průzkumů tím přesvědčil jen 14 % svých nejvěrnějších voličů. Většina americké i světové veřejnosti tušila, že se dočká velkého odhalení. Opravdová bomba ale měla ještě přijít.
Vyšetřování
Pro vyšetření celé kauzy ustanovil Kongres zvláštní komisi. Podle jejích závěrů pocházel nápad obejít zásadu nevyjednávat s teroristy z hlavy Roberta McFarlana, Reaganova poradce pro národní bezpečnost. Ten navrhl, že by roli zprostředkovatele mohl neoficiálně převzít Írán výměnou za dodávky zbraní potřebných pro válku s Irákem. Reaganova administrativa by tak zařídila osvobození rukojmích, aniž by s únosci přímo vyjednávala. Návrh nebyl v pořádku po logické ani právní stránce a někteří členové vlády byli striktně proti. Reagan, McFarlane a ředitel CIA William Casey ho ale podpořili. Než byly dodávky odhaleny, putovalo do Íránu více než 1 500 raket. Výměnou za to byli propuštěni tři rukojmí, jen aby Hizballáh vzápětí zajal tři další.
Nedůstojné čachry, označené ministrem zahraničí George Shultzem za „bazar s rukojmími“, nebyly největším odhalením, které vyšetřovací komise přinesla. Státní zástupce Edwin Meese při studiu dokumentů zjistil, že Írán zaplatil za dodávky raket 30 milionů dolarů, do státní pokladny ale dorazilo milionů pouze dvanáct. Vysvětlení přinesl podplukovník Oliver North, tehdy ještě neznámý důstojník Výboru pro národní bezpečnost, který se měl stát hlavní tváří celé kauzy. North při výslechu přiznal, že chybějící miliony putovaly na nákup výzbroje pro nikaragujské Contras. Mělo se to dít s plným vědomím poradce pro národní bezpečnost viceadmirála Johna Poindextera a s posvěcením prezidenta Reagana.
V prosinci 1986 bylo vyšetřování aféry Írán-Contras svěřeno komisi vedené náměstkem nejvyššího státního zástupce Lawrencem Walshem. Její šetření dospělo k závěru, že Reagan za některými částmi operace politicky stál, nebyl ale nalezen jednoznačný důkaz, že celý mechanismus přesměrovávání finančních prostředků osobně posvětil. Respektive – žádný důkaz se nedochoval. Jak se později ukázalo, řada zásadních dokumentů byla zničena. Podplukovník North to přiznal během obnoveného vyšetřování v roce 1990. Před soudem vypověděl, že byl svědkem, jak jeho nadřízený viceadmirál Poindexter skartoval jedinou kopii dokumentu posvěcující zahájení dodávek raket do Íránu. Měl na ní být podpis Ronalda Reagana.
Milosti dvou prezidentů
Walshovo vyšetřování se táhlo dalších osm let a vyústilo ve 14 žalob. Trestu 16 měsíců za mřížemi se ale dočkal jen bezvýznamný agent CIA Thomas Clines kvůli zatajování finančních operací. Nikdo z hlavních obviněných za své činy následky nenesl. North byl propuštěn kvůli procesním nesrovnalostem, další zapojené důstojníky a politiky zachránila prezidentská milost. Zjevné porušení zákonů i závazků neuškodilo ani Ronaldu Reaganovi. V roce 1989 odcházel z úřadu s rekordní popularitou mezi voliči. V Bílém domě ho vystřídal jeho viceprezident a důležitý aktér aféry Írán-Contras George Bush. Když v roce 1992 prohrál volby s Billem Clintonem, udělil Bush preventivní milost dalším šesti politikům, kteří byli do aféry zapojeni. Pilot Eugene Hasenfus, jehož sestřelení celý komplot rozkrylo, byl v Nikaragui odsouzen k 30 letům vězení. O několik týdnů později byl propuštěn do USA.
