„Píšu věci tak, jak se staly, a pak se případně omluvím.“ Zpěvák Trophy Eyes o brutální upřímnosti a bolesti

Australští punkrockeři Trophy Eyes chtěli vydat rozlučkové album, ale při jeho skládání došli k samotné podstatě toho, proč hudbu dělají. O tom, jak vznikala deska Suicide and Sunshine, o vyrovnávání se sebe­vraždou kamaráda i o duševním zdraví na festivalu Rock for People mluvil jejich zpěvák John Floreani.

Spotify popisuje vaši hudbu jako „smutné písničky převlečené za ty veselé“, což vlastně docela přesně vystihuje album Suicide and Sunshine. Nakolik je ten kontrast mezi těžkými tématy a pozitivně znějící hudbou záměrem?

Myslím, že ten „pozitivní“ zvuk je pro nás přirozenější, je to prostor, ve kterém se cítíme dobře a víc odpovídá tomu, jací jsme. Nejsme úplně vážní lidi. Když vidím kapely, co hrají temné věci, mračí se a zpívají o pekle, je pro mě těžké to brát úplně vážně. Má to svoje místo a spousta kapel to dělá skvěle, respektuju to a sám to poslouchám. Nám je ale příjemnější dělat něco „mezi“ – energického, zajímavého, ale ne něco, kvůli čemu byste si museli zhasnout světlo a zapálit svíčky.

U těch textů je to pro mě osobní věc. Nedokážu si stoupnout před lidi a podávat takový výkon, aniž by to pro mě něco znamenalo, nebo za tím nebyla nějaká emoce. Takže tyhle dvě věci se u nás vlastně potkaly tak nějak přirozeně, spíš náhodou.

Rozlučkové album, které kapelu znovu spojilo

Suicide and Sunshine původně vznikalo jako rozlučkové album. V jakém momentu během procesu nahrávání jste si uvědomili, že to váš konec nebude?

Myslím, že jsme si to poprvé uvědomili v Thajsku, kde jsme ho nahrávali. Bylo to poprvé po hodně dlouhé době, co jsme byli všichni od covidu spolu. Austrálie byla jednou z posledních zemí, která znovu otevřela hranice a umožnila cestování. Tou dobou se nám to celé začalo trochu sypat a kapela na tom nebyla úplně dobře. Nakonec jsme si řekli, že bude pro nás všechny nejlepší to uzavřít a jít si každý svou cestou.

„Nahou už mě na pódiu neuvidíte.“ Kat Von D v rozhovoru o hudbě, tetování i mateřství

Rozhovory

Cítili jsme ale, že nemůžeme jen tak zmizet bez rozloučení, takže jsme jeli do Thajska nahrát naše poslední album. A myslím, že v momentě, kdy jsme ho spolu začali psát, se to začalo znovu skládat dohromady a řekli jsme si: „Jo, tohle je ono. Tohle jsme my.“ A od toho bodu jsme to přestali vnímat jako nějakou transakční věc a víc se to posunulo zpátky k té umělecké podstatě – k samotnému zážitku, potřebě hrát, psát a vystupovat. Myslím, že tehdy nám všem došlo, co to pro nás vlastně znamená.

Zmínil jste, že se během tvorby alba změnil váš pohled na úspěch z něčeho „transakčního“ na něco, co vás dělá šťastným. Co to znamená ve vztahu ke kapele a ke koncertování? 

Obecně jsem kapelu a hraní dlouho odděloval od druhé části svého života – snažil jsem se z toho udělat něco, k čemu můžu jen přijít a zase odejít tak, aby to nezasahovalo do mého „normálního“ života. Cítím, že když člověk začne brát hudbu jen jako práci, začne se mezi ním a hudbou vytvářet odstup. A to se mi přesně stalo.

Teď mám pocit, že jsem prostě rád, že tu můžu být. Pamatuju si, že jsem si během covidu slíbil, že už nikdy nebudu nadávat na lety v 6 hodin ráno, což jsem samozřejmě od té doby zase párkrát porušil. Ale obecně věci, které by mě dřív dokázaly rozhodit nebo mi zkazit pocit z toho, kde jsem, už pro mě nejsou tak důležité, nebo skoro zmizely.

Upřímnost bez filtru: I za cenu nepříjemných pravd

Býváte velmi otevřený ohledně svých problémů s duševním zdravím, spánkem nebo užíváním návykových látek. Co vás k tomu přivedlo?

Moje partnerka říká, že mi chybí filtr, který většina lidí má. Často si uprostřed rozhovoru uvědomím, že „oversharuju“, že sdílím až moc. Vždycky jsem si myslel, že je to normální. Když jsem začal chodit na terapii, došlo mi, že to, jak přemýšlím a jak jsem vyrůstal, je dost odlišné od toho, co většina lidí považuje za normální. Myslel jsem si, že to tak má každý, takže jsem o tom prostě mluvil. Věci, které mohou ostatním připadat příliš náročné, pro mě byly prostě „jen“ nějaká součást života, takže jsem neviděl důvod, proč o nich nemluvit…

Hodně mě ovlivnil i text od kapely Touché Amoré: „Uzavřel jsem sám se sebou dohodu, že pokud někdy zvýším hlas, budu co nejupřímnější, ať to stojí cokoliv.“ Slyšel jsem to v době, kdy jsem to fakt potřeboval. Zrovna mi ujel autobus ze zkoušky a čekala mě dlouhá cesta pěšky z Hamiltonu do Adamstown Heights. Byla asi jedna ráno. Poslouchal jsem to a došlo mi, že pokud chci tohle dělat, musím věci říkat tak, jak jsou – jakoby je dokumentovat.

Oliver Tree Byl bizarním memem i upřímným umělcem, nyní své miliony odkázal světu

Kultura

Od té doby se snažím psát věci tak, jak se opravdu staly, nic nezastírám. Prostě to napsat, vydat a případně se pak omluvit. Píšu věci i o rodině a starých přátelích, ze kterých asi nemají radost. Ale mám pocit, že to dlužím svojí kariéře i samotnému umění – být upřímný.

Track „Sean“ je neuvěřitelně syrový, zabývá se sebevraždou kamaráda i vaší lítostí nad posledními slovy, která jste mu řekl. Jak náročné pro vás bylo ji napsat a vydat?

Bylo to těžké napsat i nahrát, hlavně po emoční stránce. Moje emoce mi do toho hodně zasahovaly a při nahrávání se to postupně nahromadilo až k bodu zlomu. Musel jsem kvůli tomu i hodně pít, abych to vůbec dal. Fakt si to na mně vybralo dost velkou daň. A když přišlo na vydání, hodně jsme řešili s kapelou, jestli by to vůbec mělo vyjít. Měl jsem problém s tím, že bych na něčem takovém měl vydělávat nebo z toho mít jakýkoliv „prospěch“. Z té představy se mi dělalo fyzicky zle. Takže jsem s tím dost bojoval a musel si to v sobě nějak srovnat.