„Média by teroristům neměla stavět pódium.“ Útočníci plánují násilí podle novinových titulků, říká expertka

O víkendu otřásla Polskem tragická střelba na krakovském náměstí, kterou prokuratura vyšetřuje jako terorismus. Během několika minut zaplavily média a sociální sítě neověřené zprávy, identita střelce i divoké teorie o motivech. Byli jsme svědky učebnicového příkladu toho, jak média nevědomky hrají teroristům do karet?

Tento případ velmi přesně ukazuje, že funkce novinářů jako jakýchsi strážců brány (gatekeeperů), jak jsme ji znali v minulých dekádách, prakticky přestala existovat. Během několika minut po útoku máme na dosah záběry a střípky informací, které neprošly žádnou redakční kontrolou.

Pohybují se volně po sítích a člověk se může – což považuji za mimořádně nebezpečné – stávat svědkem útoku znovu a znovu v nekonečné smyčce. V tomhle smyslu to teroristům do karet jednoznačně nahrává. Šíření strachu, úzkosti a vyvolání pocitu absolutní nejistoty v celé společnosti je přesně to, o co usilují ze všeho nejvíc.

Z vrahů se nesmějí stát známé tváře

Když se objevily zprávy, že útočníkem v Krakově byl mladý radikál fascinovaný krajní pravicí, komentátoři i sítě okamžitě začali pitvat jeho online stopy a manifesty. Kde leží hranice mezi legitimním informováním veřejnosti o extremistické hrozbě a rolí bezplatného distributora vrahovy ideologie?

Média by pachatelům především neměla stavět pódium. Viděli jsme to už u Anderse Breivika a jeho traktátu, který tehdy noviny hromadně citovaly. V prvé řadě si musíme položit otázku: máme tomu vůbec říkat „manifest“, nebo co to ve skutečnosti je? Redakce by se měly vyvarovat heroizace útočníků. Publikum má sice rádo – v uvozovkách – personalizaci. Pokud se ale z pachatele stane známá tvář jen proto, že o něm víme každý detail z jeho soukromí, je to nebezpečné. Odvádí to totiž pozornost od hlubšího kontextu: od samotné online radikalizace a struktur krajně pravicových sítí.

Masakr v Krakově jako varování pro Česko. Jak odolná je naše společnost?

Komentáře

V chaotických hodinách po útoku se okamžitě vyrojily spekulace o migračním pozadí střelce, které společnost bleskově polarizují. Co v těchto chvílích selhává víc: novinářská sebekázeň ověřovat fakta, nebo schopnost úřadů a médií tlumit paniku, kterou útočník cíleně vyvolal?

Zodpovědnost nenesou jen média a úřady. Obrovský díl leží na samotném publiku – na každém jednotlivci. Každý z nás by si měl v krizové chvíli položit otázku: „Musím na to kliknout? Mám tohle opravdu sdílet dál jen proto, že je to šokující?“ Právě tímto nekritickým chováním se panika a chaos řetězí. Novináři mají samozřejmě zůstat profesionálními komunikátory a úřady musí udržovat pořádek. Zároveň se ale my všichni jako konzumenti zpráv musíme naučit základní etice digitální spotřeby.

Teroristé na médiích parazitují

Ve svých pracích označujete vztah mezi médii a terorismem za parazitický. V čem konkrétně terorismus zneužívá média víc, než redakce těží ze čtenosti a kliků?

Dlouho přežívala představa, že jde o symbiózu: teroristé potřebují prostor pro šíření strachu a redakce za to dostávají vysoké náklady, sledovanost a kliky. Jenže v symbióze obě strany nějakým způsobem spolupracují a mají z toho vzájemný prospěch. 

V parazitickém vztahu je hostitel jednoduše vykořisťován. Žádná redakce přece teroristy nevyhledává ani si takto brutální útoky nepřeje. Jsou to útočníci, kdo zneužívá novinářskou práci pro své cíle. Teroristický akt obsahuje tak vysokou koncentraci zpravodajských hodnot jako násilí, konflikt, šok, negativitu, že média o něm zkrátka nemohou neinformovat. A přesně v tomto vynuceném mechanismu spočívá onen parazitismus.

Margaret Thatcherová kdysi prohlásila, že publicita je pro terorismus „kyslíkem“. Nestala se moderní média spíše plicní ventilací jejich propagandy?

Tento slavný výrok padl ještě v éře před sociálními sítěmi. Mediální krajina se radikálně proměnila a teroristé dnes dokážou tradiční gatekeepery zcela obejít. Přesto ukazují výzkumy jasný trend: v momentech vážných celospolečenských krizí se lidé ze svých sociálních bublin vracejí zpět k tradičním, zavedeným médiím. Právě klasická média mají stále sílu zasáhnout největší masy diváků a čtenářů v jeden okamžik.

Útok v Berlíně jako další budíček. Německo čelí hrozbě, na kterou ani přísná bezpečnost nestačí

Komentáře

Jak se komunikační strategie teroristů proměnila od únosů letadel v 70. letech a 11. září až po livestreamované masakry, jaké jsme viděli například 7. října při útoku Hamásu?

Teroristické skupiny měly vždy mimořádný talent bleskově adoptovat nejnovější technologie. Když v 70. letech německá Frakce Rudé armády (RAF) unesla představitele zaměstnavatelských svazů Hannse Martina Schleyera, poslala médiím jeho fotografii pořízenou na tehdy zcela neobvyklý Polaroid. 

Dnes vidíme přímé přenosy vraždění na sociálních sítích. Teroristé jsou technologicky neobyčejně zdatní a přesně vědí, jak technické novinky vytěžit. Jsem si jistá, že v budoucnu stejně obratně zapojí generativní umělou inteligenci a syntetická videa.

Teroristé plánují útoky podle novinových titulků

Terorismus bývá definován jako divadlo násilí, kde skutečným cílem nejsou bezprostřední oběti, ale ti, kteří se dívají. Nakolik teroristé kalkulují s formátem televizního vysílání či novinovými titulky už při plánování útoků?

Velmi detailně. Už o baskické organizaci ETA se tradovalo, že své útoky často plánovala těsně před víkendovými vydáními novin, protože ta měla nejvyšší čtenost. Tisková prohlášení RAF byla po stylistické stránce řemeslně skvěle napsaná. Její členové věděli přesně, jak vytvořit scénu a dostat se do povědomí. 

Stejně tak irská IRA v Británii dokázala efektivně obcházet vládní zákaz vysílání hlasů svých představitelů v rádiu. Teroristické akce jsou logice médií šité na míru od samého začátku.

Jak informovat o migraci, aby média neposilovala předsudky

Zabýváte se také mediálním obrazem migrace a tím, jak média konstruují obraz „těch druhých“. Jak moc mainstreamové zprávy přispívají ke zkratce, že migrant rovná se bezpečnostní hrozba?

Je to nesmírně nebezpečná rovnice a profesionální žurnalistika by na ni nikdy neměla přistoupit. Jakmile je u pachatele automaticky zdůrazňována etnicita nebo náboženství, kolektivní vina okamžitě dopadne na celou skupinu. Je nutné striktně rozlišovat například mezi muslimem a džihádistou. 

Novináři by navíc neměli čerpat výhradně z elitních zdrojů – od politiků či policie –, ale měli by dát prostor i hlasům ze samotných komunit, na které stigmatizace dopadá. Studie ukazují, že i sami muslimové volají po tom, aby v médiích dostávali slovo lidé, kteří dokážou náboženský extremismus věrohodně vyvracet zevnitř.

V Česku i v Německu média čelí dvěma protichůdným výtkám: jedni tvrdí, že původ pachatelů zatajují z politické korektnosti, druzí je viní ze strašení veřejnosti. Který z těchto extrémů je podle vás škodlivější?

V Německu máme zajímavý příklad z Lipska, kde se místní deník rozhodl uvádět národnost a etnicitu u každého pachatele bez výjimky, tedy i s formulací „pachatelem byl Němec“. Tahle debata u nás explodovala po silvestrovských útocích v Kolíně nad Rýnem v roce 2015, kdy se řešilo, zda a kdy média měla původ pachatelů zveřejnit.

Podle mě platí jednoduché pravidlo: buď se redakce rozhodne původ neuvádět nikdy, anebo ho uvádí důsledně vždycky. Obojí je legitimní, protože veřejnost pak vidí skutečné proporce a reálná čísla. Co je toxické a vyvolává nepřátelství, je selektivní přístup, tedy účelové vypichování pouze některých etnik.

Biskup Tomáš Holub: Stále věřím, že islám není ve své podstatě zlem

Rozhovory

Pravidlo prvních šedesáti minut po útoku

V době online médií hnaných honbou za prokliky a breaking news: není apel na novinářskou zdrženlivost až naivní, když terorismus zkrátka táhne?

Trvat na profesních standardech není naivní, je to nutnost. Novináři musí mít etický kodex neustále před očima a sloužit jako vzor kultivované komunikace. Velkou odpovědnost ale nesou i provozovatelé sociálních sítí. Technologické platformy musí mnohem masivněji investovat do odstraňování obsahu šířeného samotnými útočníky.

Měla by média zcela přestat zveřejňovat jména, fotografie a manifesty útočníků, jak se o to pokusily některé redakce ve Francii nebo na Novém Zélandu? Funguje to, nebo to jen vytváří auru „zakázaného ovoce“?

Na to zatím neexistuje jednoznačná odpověď, potřebujeme víc výzkumů a experimentů. Heroizace útočníka je jednoznačně škodlivá. Pokud lidé stále dokola vidí jeho tvář a jméno, u části společnosti to buduje auru mučedníka. Když ale redakce neuvedou vůbec nic, lidé začnou pátrat na pochybných webech a konspiračních fórech. 

Zlatou střední cestou se zdá být uvedení základních, střízlivých faktů bez emocí a následné zastavení další personalizace.

Co by mělo být základním etickým imperativem pro reportéra v prvních šedesáti minutách po teroristickém útoku?

Nikdy nezveřejňujte informaci, kterou máte pouze z jednoho neověřeného zdroje. Je vždycky lepší počkat na oficiální a potvrzená fakta. A hlavně: neustále myslet na to, jaké důsledky může mít každá jednotlivá věta, kterou vypustíte do světa.