Útok v Berlíně jako další budíček. Německo čelí hrozbě, na kterou ani přísná bezpečnost nestačí
Německo má za sebou velmi náročný letní víkend. Islamistický útočník vjel během festivalu hrdosti v Berlíně do davu lidí. Teroristickému činu padla za oběť žena polské národnosti, 29 dalších lidí jedenadvacetiletý muž zranil. Necelý den po činu byl zastřelen policií. Útok znovu otevřel debaty o bezpečnosti i o tom, kam se Německo ve vnímání hrozeb v poslední době posunulo.
Berlín velmi dobře znám, a proto mě zpráva o teroristickém útoku, navíc v době konání akce plné barev a tolerance v sobotu pozdě večer zdrtila. Desítky let je německé hlavní město symbolem otevřenosti a respektu. Beze zbytku platí mnohá z prohlášení, se kterými po činu přicházeli němečtí politici: je to útok na náš způsob života, na otevřenost, lásku, na liberální společnost.
Tato sobota znovu připomněla, že islamistická hrozba je v Evropě živá. Podle Spolkového úřadu pro ochranu ústavy, který v Německu mapuje extrémistické aktivity, je v zemi asi 9 000 osob, které jsou s tímto fundamentalistickým prostředím spojené. Velká část z nich se nachází právě v Berlíně.
V posledních letech narostla především salafistická hrozba. Skrz vlastní výklad islámu jako ideologie se totiž snaží cílit na ty, kdo mají tendenci radikalizaci snadno podlehnout. Rychlému šíření násilné propagandy pak samozřejmě pomáhá internet, nábory urychluje i umělá inteligence. Oproti dřívějšku se právě kvůli online radikalizaci scéna individualizuje, častěji se setkáváme s osamělými vlky, kteří nemají v organizovaných islamistických strukturách pevně zapuštěné kořeny. A k tomu všemu konflikt na Blízkém východě umožňuje hledat nové cesty ve financování terorismu, protože se extrémistům daří schovávat se za charitu.
Není pravda, že by se v posledních letech neodehrál žádný pokrok ve snaze tyto aktivity mapovat. Skupiny jsou bezpečnostními složkami monitorované lépe než v minulosti. Takový dohled nad organizovanými strukturami zároveň může přispívat k tomu, že extrémistická propaganda nabádá jednotlivce k jednodušším a hůře odhalitelným útokům za použití nožů nebo vozidel. To totiž tajné služby zachytí zákonitě o dost hůř než rozšiřování zbrojního arzenálu nebo výrobu výbušnin. Přesto jak ukazuje sobotní útok, nelze vždy zabránit všemu.
Informací o pozadí útoku i osobě útočníka každý den přibývá. Z toho, co je nyní známo, byl pachatelem jednadvacetiletý Abdul B., narozený v roce 2005 v Německu. Měl libanonské kořeny a do země původu svých rodičů před několika lety dokonce i odjel, když se chtěl v Sýrii přidat k bojovníkům Islámského státu. Do Německa se ale vrátil, hned na letišti v Berlíně-Brandenburgu ho německé bezpečnostní složky zajistily.
Budoucí pachatel pak strávil nějaký čas ve vazbě pro mladistvé, aby byl následně propuštěn. Jednou z nutných podmínek pro tento krok byla účast na deradikalizačním programu. O zařazení Abdula B. do něj se mělo rozhodovat právě v těchto dnech. Berlínský list Tagesspiegel v pondělí citoval odborníka na extrémismus, který se s mužem setkal a který byl skeptický k tomu, že by k postupnému umírňování postojů v tomto případě mohlo dojít. Přesto měl muž dostat šanci, ačkoli byl dřív několikrát trestán.
Německo se teď logicky ptá, jak je možné, že se pohyboval na svobodě. Odpovědí dost možná je, že se Abdulovi B. zkrátka povedlo proklouznout systémem, který se s nárůstem náboženského fundamentalismu potýká už roky. Případ přinejmenším vyvolává vážnou otázku, zda správně fungovala justice, sdílení informací i následný dohled nad člověkem, kterého úřady považovaly za vysoce rizikového. Tragické pak je, že dokázal zaútočit navzdory mimořádně přísnému zabezpečení festivalu hrdosti. Útok se totiž neodehrál přímo na něm, ale v jeho bezprostřední blízkosti. Oproti dřívějšku se v této souvislosti prakticky vůbec nevede debata o zabezpečení celé akce. Všichni totiž dobře vědí, že byla maximální. A že to, jak zabezpečení podobných událostí vypadá a jak přísné je, je ve skutečnosti už důsledkem toho, jak islamismus zasáhl do životů Evropanů v minulosti.
Přesto označit teroristův pobyt na svobodě i útok samotný za náhodu by bylo nepřijatelnou bagatelizací. Útok také nelze jednoduše vysvětlit migrační krizí. Pachatel se narodil v Německu a měl německé občanství. Jeho radikalizace ale znovu upozorňuje na dlouhodobé problémy s integrací části mladých lidí z přistěhovaleckých rodin, s působením uzavřených extrémistických prostředí a s nedostatečně účinnou prevencí radikalizace. Bezprostředně po největším náporu před deseti lety země v integraci bohužel na systémové úrovni zcela selhala.
Přesto by však požadavky některých politiků na remigraci, tedy násilné vystěhování cizinců z Evropy, případně na úpravu návratové politiky v tomto konkrétním případě nepomohly. Abdul B. se narodil v Německu, měl německé občanství, nebylo by možné ho ani jako problematického jedince ze země vyhostit. O možnosti odebrání občanství extrémistům po útoku nahlas uvažoval bavorský zemský předseda Markus Söder. A kromě něj i vláda kancléře Friedricha Merze pomýšlí na to, jak by se dalo odebrání občanství případně upravit.
Mnoho věcí se mělo udělat jinak a jako každý z předchozích útoků, i tenhle bude mít své politické důsledky. Kabinet má připravených hned několik zákonů, které se bezpečnosti mají věnovat. Mezi nimi dominuje především rozšíření pravomocí klíčových orgánů, včetně právě úřadu pro ochranu ústavy, které by dle nové legislativy mohly být v zásazích proti potenciální hrozbě více proaktivní než dnes.
Sotva jsou ale řešením návrhy, které předkládá pravicově-populistická AfD. Bezprostředně po útoku se její představitelé pasovali do role ochránců LGBT komunity. Braniborská poslankyně za AfD Lena Kotréová například napsala: „LGBT scéna nás, AfD, nemusí mít ráda. A ani my se s ní nemusíme přátelit. Přesto jsme jedinou zárukou její bezpečnosti.“ Radikální pravice je ale vůči sexuálním menšinám podobně nepřátelská jako extrémisté vybuzení nábožensky motivovanou nenávistí. A útoku se snaží politicky využít před chystanými podzimními zemskými volbami. Ty se budou mimochodem konat i v Berlíně.
Radikální levici je zase vytýkáno, že islamistický terorismus účelově nepojmenovává pravým jménem. To je v některých případech pravda. Právě proto je ale potřeba, aby se debata o bezpečnosti vedla pokud možno mimo ideologické střety. Bohužel, v Německu je obranyschopnost země dlouhodobě řešena optikou politické příslušnosti. V konečném důsledku to neprospívá nikomu a pro nás je to připomínka toho, jak široký by měl být konsenzus o samotných základech bezpečného státu. V souvislosti s hrozbou z Ruska totiž v různých obměnách tuto debatu vedou všechny evropské demokracie.
Pro žádná řešení ani není prospěšné, aby byly podobné činy vnímané izolovaně od ostatních hrozeb. Neznamená to, že by nutně islamistický terorismus musel nacházet své podporovatele mezi etnickými Němci. Bohužel ale i ti z nich, kdo se rozhodnou spáchat podobný útok ze zcela jiných pohnutek – jako byl například nedávný útok za použití auta nedaleko lipské univerzity – nacházejí v metodách islamistů svou inspiraci. A stejně tak v Německu hrozbu představuje pravicový extrémismus, kdy jsou i někteří členové „přátelské“ AfD na nižších úrovních přímo napojeni na neonacistické bojůvky. Ale opomenout nelze ani extrémismus levicový, který má častěji charakter sabotáží, dle bezpečnostních složek masivně využívaný Ruskem. Ano, státy by měly mít nastavený komplexní systém boje s hrozbami pro demokratický řád. A ano, ten se bohužel v současném nebezpečném světě musí vést s několika typy aktérů naráz.
Začátek války na Ukrajině v únoru 2022 znovu ukázal, jak jsou dobře fungující mechanismy pro zajištění bezpečnosti potřeba. Byl to už několikátý budíček. Po pádu komunismu ten první, nejhlasitější, přišel s 11. zářím 2001, další pak právě s teroristickými útoky islamistů v době sílícího migračního tlaku před deseti lety. To, že některé evropské zpravodajské služby byly ještě počátkem roku 2022 skeptické k informacím, že Rusko chystá invazi na Ukrajinu, leccos změnilo. Francie pokračovala v legislativním ošetřování boje proti radikálům, Švédsko dnes zcela reorganizuje své tajné služby. I německá vláda bude tlačena k tomu, aby razantně zareagovala. Teprve čas ukáže, jestli fakt, že je na ni vyvíjen tlak ze všech stran, bude spíš ku prospěchu nebo ku škodě věci.
