Trapas České televize: Seriál Na tělo měl být její výkladní skříní podzimu, je to ale nevtipná slátanina
Tak to se skutečně nepovedlo. Generální ředitel České televize Hynek Chudárek opakovaně obhajuje zachování koncesionářských poplatků tím, že jeho veřejnoprávní médium musí zajišťovat i kvalitní domácí tvorbu. Pokud má být něčím takovým nový seriál Na tělo režisérka Jana Hřebejka a autorky Martiny Formanové, tak je lepší poplatky zrušit. Přitom ČT o seriálu tvrdila, že to bude opora jejího podzimního programu. Výsledkem je slátanina, které místy není rozumět. Čte vůbec někdo v České televizi před natáčením scénáře?
Pokud bychom nemuseli platit České televizi koncesionářské poplatky, což je forma daně, kterou po nás požaduje stát, tak bychom mohli nový devítidílný seriál Na tělo pominout. Takových nepovedených seriálů je hromada a rozlišit se dají pouze tím, kdo jak překonává limity trapnosti a hlouposti.
V dubnu Česká televize ale ve své zprávě tvrdila, že natáčený seriál Na tělo, bude „chytrá vztahová komedie“. Samozřejmě každý vnímáme humor a ironii jinak. Jenže pokud má být úroveň chytrosti nastavená podle autorů a herců zmíněného seriálu, tak laťka je zatraceně nízko. Dialogy, repliky a vtipy, které zde slyšíme, jsou většinou trapné. Nemusíte být bručoun, ale tomu se málokdy dá zasmát. Zajímalo by mě, kam na to autorka scénáře Martina Formanová chodí, z čeho to má odposlouchané. S realitou se to míjí. Možná to byl umělecký záměr. Jenže když zůstává nepochopen, k čemu je?
K tomu všemu režisér Jan Hřebejk asi trpí nějakou tvůrčí krizí, protože herci se ve svých rolích spíše bezradně potácejí, než hrají. Navíc někteří špatně artikulují, není jim rozumět. To je u údajné komedie prekérní situace, když někdy jen lapáte po tom, co se říká.
K ději, který je plytký jako české řeky a přehrady po letošním suchu a horku, jen pár slov. Seriál vznikl podle knižní předlohy Martiny Formanové, která vypráví o skupině spolužáků čelících krizi středního věku, složitým rodinným vztahům i návratu starých emocí během třídního srazu po třiceti letech. Vypadá to jednoduše, ale složité se to stane ve chvíli, kdy to autorka prošpikuje svými nesmyslnými fantaziemi a nekonečnými frázemi. Pak není, čemu se smát.
V dokumentech o veřejnoprávní ČT se kromě jiného píše. „Česká televize ze zákona odpovídá za rozvoj kultury, vzdělávání, péči o jazyk a ochranu kulturního dědictví. Tyto povinnosti komerční stanice kvůli orientaci na zisk plnit nemohou.“ Ale mohou a někdy daleko lépe. Seriál Na tělo je vyloženě komerčního typu. ČT se často ohání tím, že má zprostředkovat i zábavu. Co ale s tím, když to zábava není.
V Kodexu ČT pak v článku 8.1. najdeme i větu, že Česká televize „divákům zprostředkovává umělecky hodnotnou filmovou, dramatickou, hudební a výtvarnou tvorbu z domácí i světové scény“. Někdy ano, ale současný program je prošpikovaný starými věcmi, kde o nějaké kvalitě nemůže být řeč.
Česká televize zřejmě za hodnotnou tvorbu považuje před padesáti lety natočený přihlouplý seriál Sandokan, který nabídla v létě. Už jako děti jsme pochopily, že byl naprosto pitomý. Nebo je divákům donekonečna servírován český seriál Chalupáři či šedesát let staré příběhy o dávno vyšeptalé Angelice, údajné markýze andělů. Kulturní hodnota takových děl je nulová. Veřejnoprávní stanice je částí svého programu (stačí se podrobněji podívat na rozpis jednotlivých dnů) hluboce orientována do minulosti, současnost a budoucnost to míjí velkým obloukem. K čemu pak chce koncesionářské poplatky používat?
„Koncesionáři, plačte. Proč (ne)sledovat seriál Na tělo, panoptikum českých neurotiků ve středním věku“. Tak nazvala svoji recenzi k novému seriálu ČT Irena Hejdová v Deníku N. Přesně tak. Je to panoptikum a koncesionář, který za své peníze očekává nějakou úroveň, pláče. Lépe řečeno nepláče, je naštvaný, že za něco takového musí platit.
U toho si opět připomeňme Kodex veřejnoprávního média, kde je v článku 11.1. napsáno: „Česká televize musí rovněž uspokojovat zájem diváků o pořady zaměřené na zábavu a odpočinek. Při výběru a zpracování zábavních pořadů dbá, aby užité tvůrčí postupy nesklouzávaly k bulvárnosti.“ Chci České televizi poděkovat, že alespoň v tomto bodě částečně své záměry naplnila – já jsem si u sledování seriálu Na tělo odpočinul, protože jsem v druhé polovině každého dílu usnul. Pak jsem si to pustil zpětně a o nic jsem nepřišel. Ovšem bulvárním postupům se seriál nevyhnul, naopak. I když dobrý bulvár je daleko lepší než to, co nabízí režisér Hřebejk, autorka Formanová a někteří herci, kterým není rozumět.
Věcmi, jakým je seriál Na tělo, si ale Česká televize v aktuálním boji o zachování koncesionářských poplatků vůbec nepomáhá.
