Záminku ke vpádu pěti armád Varšavské smlouvy na území Československa 21. srpna 1968 dalo sovětskému vedení chování skupiny představitelů KSČ. Následné normalizační trauma zanechalo historickou stopu a odrazilo se i v masivní podpoře mnoha lidí napadené Ukrajině.
Tragickým událostem flagrantního narušení mezinárodního práva předcházelo pozvolné uvolňování otěží komunistického režimu. Z dnešního pohledu šlo stále o předávání moci v rámci jedné vládnoucí strany a korekce socialismu, který se octl ve slepé uličce. Životní úroveň a výkonnost československé ekonomiky zaostávaly za Západem, nemluvě o občanských svobodách.
Nebezpečný kurz
I tento posun v mezích socialistické ideologie vyvolal velké znepokojení v Moskvě, jež se obávala postupného drolení svého impéria. Sovětské vedení v čele s Leonidem Iljičem Brežněvem zpočátku tento vývoj podcenilo. S postupující dynamikou „Pražského jara“ však začalo tlačit na pražské představitele, aby zastavilo „nebezpečný“ kurz.
V té době vycítili šanci oponenti Dubčekova vedení, do jednoho členové Ústředního výboru KSČ. Vsadili na to, že s pomocí sovětských soudruhů převezmou moc v zemi. To se jim také podařilo i za cenu vlastizrady a porušení domácích zákonů.
Křídlo vedené Gustávem Husákem na další více než dvě desítky let zakonzervovalo autoritářský režim. Sovětští „bratři“ už neponechali nic náhodě a hájili svoji sféru vlivu přítomností okupačních vojsk. Poslední tanky opustily naše území až v červnu 1991 v době, kdy se rozpadal Sovětský svaz.
Pohnutou historii, jejíž 54. výročí si letos připomínáme, dokumentují tzv. „zvací“ dopisy Brežněvovu vedení. Použilo je k legalizaci invaze, kterou nazývalo „internacionální pomocí komunistických a lidově demokratických stran bloku Varšavské smlouvy před kontrarevolucí“.
Nejaktivněji si počínal Antonín Kapek, jenž už na přelomu července a srpna 1968 napsal Brežněvovi osobní dopis, v němž vylíčil své obavy o osud země. Klíčový „zvací“ dopis byl konspirativně předán sovětské straně na toaletách bratislavského hotelu Sorea o deset dní později. Podepsali ho Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a hlavní ideolog Vasil Biľak.
Forma a dikce tohoto dokumentu je tak naléhavá, že bychom jej neměli opomíjet ani dnes, kdy se mnozí snaží nostalgicky relativizovat normalizační režim.
Zvací dopis
Vážený Leonide Iljiči,
s vědomím plné odpovědnosti za naše rozhodnutí se na Vás obracíme s následujícím prohlášením. Náš v podstatě zdravý polednový demokratický proces, náprava chyb a nedostatků minulosti i celkové politické řízení společnosti se vymykají postupně ústřednímu výboru strany z rukou. Tisk, rozhlas a televize, které jsou prakticky v rukou pravicových sil, ovlivnily veřejné mínění natolik, že se do politického života naší země začínají nyní bez odporu veřejnosti zapojovat živly nepřátelské straně. Rozněcují vlnu nacionalismu a šovinismu a vyvolávají antikomunistickou a protisovětskou psychózu.
Náš kolektiv - vedení strany - se dopustil řady chyb. Nedokázali jsme správně obhájit a realizovat marxisticko-leninské normy stranického života, především principy demokratického centralismu. Vedení strany už není dále schopno úspěšně se hájit před útoky proti socialismu, není s to organizovat proti pravicovým silám ani ideologický, ani politický odpor. Sama existence socialismu v naší zemi je ohrožena. Politické prostředky a prostředky státní moci v naší zemi jsou nyní už do značné míry ochromeny. Pravicové síly vytvořily příznivé podmínky pro kontrarevoluční převrat.
V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce.
Uvědomujeme si, že pro KSSS a SSSR by tento poslední krok k ochraně socialismu v ČSSR nebyl snadný. Proto budeme ze všech sil bojovat vlastními prostředky. V případě, že by však naše síly a prostředky byly vyčerpány nebo nepřinesly pozitivní výsledky, považujte toto naše prohlášení za naléhavou prosbu a žádost o vaši akci a všestrannou pomoc. Vzhledem ke složitosti a nebezpečnosti vývoje situace v naší zemi vás žádáme o maximální utajení tohoto našeho prohlášení. Z tohoto důvodu píšeme osobně přímo Vám v ruštině.
Historické paralely
Tyto dopisy měly zůstat navždy v utajení státního archívu v Moskvě. Spatřily světlo světa v roce 1992, kdy je prezident Boris Jelcin předal svému protějšku Václavu Havlovi. Jejich autoři se k nim nikdy nepřihlásili a zpochybňovali i pravost podpisů, což vyvrátily znalecké posudky.
Mnohé okolnosti a formulace ze zvacího dopisu, kdy se jen zaměňují některá slovíčka (denacifikace versus potlačení kontrarevoluce, internacionální pomoc versus osvobození speciální operací) a modely imperiálního chování, kdy se Moskva nechce smířit se ztrátou svého mocenského vlivu za cenu nasazení armády, se opakují i dnes.
Existují proto dobré důvody, proč si tyto aktivity stále připomínat. I nyní u nás existují politické síly, podporující vyvázání ze západního společenství a pevnější přimknutí k Rusku. Některé otevřeně jako v případě KSČM, jejíž významní představitelé dodnes přebírají rétoriku Moskvy, a to i v hodnocení srpnových událostí 1968.
Okupace nebo pomoc?
Předsedkyně pražské organizace KSČM Marta Semelová je přesvědčena, že tehdy nešlo o okupaci, ale o internacionální pomoc. Vasila Biľaka označila za pozitivní postavu československých dějin.
„Základní premisa z našeho pohledu je, že se nejednalo o okupaci,“ potvrdil její slova místopředseda KSČM Stanislav Grospič v říjnu 2019 při projednávání poslaneckého návrhu, stanovujícího 21. srpen jako Památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy. Oběti okupace označil za důsledek dopravních nehod.
Tehdejší šéf komunistů Vojtěch Filip rok předtím prohlásil pro britský deník Guardian, že historie roku 1968 je „ze sta procent zfalšována“, a hájil ruskou pozici.
Josef Skála, jenž osobně podle svých slov „s ulehčením“ vítal okupanty a pomáhal jim i „v každodenním životě“, nemůže dodnes přijít na jméno Gorbačovovi. Podle něj zradil komunistické hnutí. „Přijít po Černěnkovi státník, a ne užvaněný podpantofel, žijeme v úplně jiném světě,“ tvrdí komunistický kandidát na prezidenta.
Někdo může namítnout, že komunisté jsou dnes mimoparlamentní stranou s mizivým vlivem na směřování země. Nejsou však jediným politickým či lobbistickým proudem, nesmiřujícím se s odpojováním od závislosti na ruském ekonomickém i politickém vlivu i poté, co Putin překročil Rubikon. A všechny tyto více či méně skryté proudy jsou rizikem pro následující bezpečnostní a strategické ukotvení země.
