Je to věc vážná, zvláště když vítěze voleb teď zalila obří vlna soucitu k chorému činovníkovi. Já tenhle problém nemám, chtěl bych se na to podívat spíš věcně.
Největší překážkou na cestě je samo pojetí prezidentské funkce vložené do základů našeho politického uspořádání od roku 1918. Nejde o úředníka, nýbrž aspoň trochu, většinou hodně o národního vůdce a světce. Plyne z toho mj., že je prakticky nesesaditelný.
Např. pokud existuje podezření, že světec soustavně ignoruje ústavu a demokratické pořádky, musí to vyjádřit tři pětiny senátorů a tři pětiny poslanců. Samo vznesení obžaloby je dnes nemyslitelné, zvlášť když se to okoření operním termínem „velezrada“. Rozhodl by pak Ústavní soud.
U nás jde teď naštěstí spíše o praktický problém: jak uvést do politické reality výsledky právě uplynulých voleb? Musí se ustavit Poslanecká sněmovna a jmenovat nová vláda. A momentální stav prezidenta je nejasný: má na té nejasnosti podíl jeho politická kreativnost, iniciativa jeho spolupracovníků nebo jeho vážné zdravotní problémy? Přesněji řečeno: jaký je podíl těchto faktorů na vzniklé situaci?
Ústava má k dispozici článek 66. V minulosti na něj upozorňovali mj. Jan Kalvoda, Jan Farský, doc. JUDr. Jan Kudrna či Jiří Pehe. Pokud nastane situace jako ta nynější, je rozhodnutí na prosté většině Senátu a Poslanecké sněmovny. Nerozhoduje se o odvolání prezidenta, nýbrž jen o tom, aby v situaci, kdy nemůže svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat, byl výkon jeho pravomocí přesunut na jiné. Prezident se přitom může kdykoli odvolat k Ústavnímu soudu.
Je sice zjevné, že do okruhu závažných důvodů patří i ty zdravotní, nikde však není řečeno, že jen ty. A proto za podstatné považuji: v situaci, jako je tato, je samozřejmě nutné, aby byla přizvána „lékařská koncilia“. Názor odborníků je nutné ctít. Ale konečné rozhodnutí je širší, politické a musí o něm nakonec rozhodovat zástupci lidu, jimž jsem i já aspoň z části mohl dát ve volbách důvěru. Věřím samozřejmě odborné kompetenci prof. Zimy, Pafka, Zavorala, Koláře atd. Ale nedal jsem ani jednomu z nich hlas, aby rozhodovali o politické budoucnosti ČR – a tedy i o mé politické budoucnosti. Jejich odborné stanovisko musí být vzato v úvahu, ale rozhodující slovo bude mít Poslanecká sněmovna, Senát a případně i Ústavní soud. Žijeme v parlamentní demokracii.
