Před 80 lety Německo přepadením Polska rozpoutalo druhou světovou válku | Reflex.cz
nahoru

Před 80 lety Německo přepadením Polska rozpoutalo druhou světovou válku

Jaroslav Šajtar31. srpna 2019 • 16:00
Před 80 lety Německo přepadením Polska rozpoutalo druhou světovou válku
foto: Profimedia.cz

Večer 31. srpna 1939 vtrhla skupina esesáků do budovy rozhlasové stanice v Hlivicích, jež ležely na hranicích s Polskem. Esesáci několikrát vystřelili před mikrofonem a přečetli polsky předem zpracovaný text, že „nadešel čas polské války proti Německu“. Aby svému jednání dodali na přesvědčivosti, přivezli s sebou německé trestance v polských uniformách a na místě je zastřelili.

Krátce předtím říšský kancléř Adolf Hitler před svými generály prohlásil: „Poskytnu vám propagandistický důvod k rozpoutání války. Nezáleží na tom, zda bude věrohodný. Vítěze se později nebude nikdo ptát, zda mluvil pravdu, nebo ne.“ Hlivická provokace poskytla záminku k přepadení Polska, jehož vztahy s třetí říší se začaly prudce zhoršovat krátce po mnichovském diktátu, kdy Německo obrátilo své expanzívní plány proti dalšímu sousedovi.

Přehnané sebevědomí

Osmnáctého srpna 1939 polský velvyslanec v Paříži J. Łukasiewicz sebevědomě řekl francouzskému ministru zahraničí Georgesi Bonnetovi: „Ne Němci, ale Poláci vtrhnou do hloubky Německa už v první dny války!“ O osm dní později jeden z polských ministrů beze stínu pochybnosti ujišťoval amerického velvyslance v Moskvě, multimilionáře Josepha E. Daviese: „Za tři týdny od začátku války budou polská vojska v Berlíně.“

Poměr sil a prostředků v obranné válce k 1. 9. 1939

                                 Německo        Polsko            Poměr

Rozloha (v km2)         582 279           389 700           1,49:1

Počet obyvatel           76 426 000       35 100 000      2,18:1

Pěší prapory              559                  376                 1,49:1

Početní stav               1 516 000        1 000 000        1,52:1

Polní děla                  5805                2065                2,81:1

Protitankové kanóny  4019                775                  5,19:1

Tanky                       2690                475*                5,66:1

Bojové letouny          1323                313                  4,23:1

Celkem letounů         2085                433                  4,82:1

*Poláci měli celkem 887 tanků a tančíků, z nichž ale jen 475 bylo bojeschopných.

Čísla se v odborné literatuře značně liší, zejména co se týče počtu polských letadel, kde se rozcházejí až zhruba dvojnásobně  (824 letounů ku 433). Údaje o početních stavech a výzbroji obsažené v této tabulce čerpají z knih T. L. Jentze Tanková vojska, S. Zalogy a V. Madeje Polské tažení 1939 a R. M. Kennedyho Německé tažení v Polsku (1939).

Tříetapové tažení

Prvního září 1939 ve 4.45 hod. Luftwaffe udeřila na letiště, hospodářská a správní centra a komunikační uzly Polska. Školní řadová loď Schleswig-Holstein zahájila palbu na Westerplatte, jehož posádka se pod velením majora Henryka Sucharského postavila na hrdinný týdenní odpor stejně jako obránci gdaňské pošty, Mławy, Mokré, Wizny, Varšavy, bránící se pod vedením primátora Stefana Starzyńského a velitele posádky brigádního generála Waleriana Czumy dvacet dní, pevnost Modlin a posádka Helské kosy. Tak vypadala realizace plánu „Weiss“ (Bílý – tj. přepadení Polska).

Poláci se připravovali k poziční válce, předpokládajíce, že aktivní činnost začne teprve po plném soustředění vojsk a určitém období střetávání uskupení kryjících mobilizaci a rozvíjení hlavních sil. Snaha udržet všechny oblasti po perimetru hranic vedla k rozptýlení jejich úsilí, v čemž spočívala hlavní vada polského plánu vedení války. Vždyť ještě od dob pruského krále Bedřicha II. platilo okřídlené rčení: „Kdo brání vše, neubrání nic.“

Polské tažení Wehrmachtu lze rozdělit na tři etapy. První zahrnovala období od 1. do 8. září, kdy německé ozbrojené síly zaútočily s cílem obklíčit a zničit polskou armádu v ohbí Visly.

Druhá etapa proběhla od 9. do 16. září. Tehdy se polský hlavní štáb snažil odvést svá vojska na východ a vybudovat obrannou linii podél řek Narew, Visla a San. Svazky armády „Poznaň“ pod velením divizního generála Tadeusze Kutrzeby, jednoho z nejschopnějších polských vyšších velitelů za druhé světové války, probíjející se na východ, zasadily protiúder levému křídlu německé 8. armády a vážně ji ohrozily v památné bitvě na Bzuře, největší během polské obranné války. Němci však obklíčili Poláky východně od Varšavy, následky protiúderů armády „Poznaň“ zlikvidovali a valnou část polských ozbrojených sil rozdrtili.

Třetí etapa trvala od 17. září do 5. října. Sedmnáctého září došlo na základě tajného dodatku k sovětsko-německé smlouvě o neútočení z 23. srpna 1939 ke vpádu Rudé armády do východního Polska, jemuž se vzhledem k závažnosti a současným, napjatým polsko-ruským vztahům budeme věnovat v samostatném článku. Tato rána dýkou do zad osud chrabře bojujících Poláků zpečetila. V německé oficiální Weishauptově publikaci  Velké polní tažení proti Polsku stálo: Devatenáctý den po zahájení války obsadila německá armáda prostor větší než 250 000 kilometrů čtverečních. Prorazila 500 km hluboko do polské země. Bylo ukořistěno nepřehledné množství děl, munice, kulometů, tanků, obrněných vozů a letadel. Jen rozptýlené části polské armády mohly uniknout přes hranice neutrálů. Počet zajatců nelze v této chvíli ještě přehlédnout. Devatenáctidenní polní tažení bylo zakončeno vítězstvím německých zbraní, pro něž není v moderních válečných dějinách přirovnání. V následujících dnech byly naše oddíly, jak Vůdce oznámil v Gdaňsku, odvolány na demarkační čáru, která byla dohodnuta mezi německou a ruskou vládou. Válka v Polsku vojensky skončila.

Netřeba připomínat, že Poláci hrdě, a to plným právem, zdůrazňují, že bojovali pět týdnů, což vzhledem k tomu, že vojensky mnohem silnější evropská velmoc Francie, mající po boku poměrně moderně vyzbrojené britské expediční síly, jakož i nizozemskou a belgickou armádu, kapitulovala po šesti týdnech, není špatný výkon.

Ostatně v roce 1957 uspořádalo historické oddělení generálního štábu Izraelských obranných sil anketu mezi více než tisícovkou vojenských velitelů a odborníků, historiků a válečných reportérů na téma, jaká armáda byla v obou světových válkách nejlepší. Polská ve druhé světové válce zaujala s 71 body ze sta možných páté místo – za německou, japonskou, sovětskou Rudou a finskou, zato však před britskou, americkou, francouzskou a italskou (myšleny jsou pouze pozemní armády). Otto Skorzeny, jenž ve své i v češtině vydané knize Mé velitelské operace tyto výsledky zveřejnil, podotýká, že názory na zařazení polské armády na páté místo se velice různily.

Svět ohromily úspěchy Blitzkriegu

V polské kampani Wehrmacht poprvé v praxi předvedl novátorskou koncepci Blitzkriegu – bleskové války.

Známý prvorepublikový vojenský historik PhDr. František Kurfürst ve své knize Druhá světová válka z roku 1947 uvedl, nepochybně pod dojmem nepřátelského chování Poláků vůči Československu v onen osudový podzim osmatřicátého roku: S porážkou Poláků bylo sice možno počítat, ale přesto vývoj událostí na polském válčišti všeobecně překvapil nečekaně prudkým spádem. Předpokládalo se, že stát o rozloze 388 000 kilometrů čtverečních  (přesně 389 700 – pozn. J. Š.) s 35 milióny obyvateli, který se stále okázale tlačil mezi velmoci a v mezinárodní politice si počínal velmi sebevědomě, haraše často ostentativně šavlí, se na bojišti osvědčí lépe, než ukázala smutná skutečnost. Ukázalo se, že polská armáda nedostihuje zdaleka počtu odpovídajícího počtu obyvatelstva, že je velmi nedokonale vyzbrojena a špatně vedena. Poláci se blýskali na mírových parádách hlavně jízdou, která měla v polských dějinách svoji dobrou tradici. Vlivem této tradice udržovala polská armáda nadměrně početnou jízdu, na úkor jiných zbraní a v rozporu s novodobým vývojem taktiky i strategie. Při nedostatku moderních zbraní, jejichž pomocí jedině jezdectvo udržuje dnes do jisté míry svůj význam, byla polská jízda málo nebezpečným odpůrcem jednotkám německým, bohatě vybaveným moderní zbraní a všeho druhu technikou.

Vojenská porážka a hrůzy německé okupace byly strašnou cenou, jíž platili Poláci za zločinnou politiku Beckovy kliky. (Plukovník Józef Beck, blízký spolupracovník maršála Józefa Piłsudského, zastával v letech 1932 až 1939 funkci ministra zahraničí. Byl odpůrcem politiky kolektivní bezpečnosti, od roku 1934 se orientoval na spolupráci s nacistickým Německem, což vyústilo po Mnichovu 1938 v polskou okupaci Těšínska. Francouzi ho obviňovali, že prodával Němcům jejich vojenská tajemství. V září 1939 emigroval do Rumunska, kde 5. června 1944 zemřel v internaci – pozn. J. Š.) Byla to polská politika, která vlastně Němcům umožnila všechny jejich úspěchy v letech 1934 až 1939. Kdyby byli Poláci vytrvali v protiněmecké koalici, byly by se události vyvíjely pro Evropu daleko příznivěji.

Jak se rodí legendy

K nejznámějším legendám spjatým se zářijovým tažením patří tvrzení o nebojácných polských hulánech, kteří s tasenými šavlemi a kopími útočili na německé tanky. Málokoho přitom napadne, že u zrodu této legendy stáli němečtí propagandisté, již hned následujícího dne přivezli na místo krvavého střetnutí dva italské dopisovatele a ukázali jim mrtvoly polských hulánů a jejich koní. Mýtus o negramotných Polácích, postrádajících soudnost a neznalost techniky a metod moderní války nahrazujících sebevražednou odvahou, Italové rozšířili a koluje po světě dodnes. Nemálo k tomu přispěl i budoucí nejslavnější polský režisér Andrzej Wajda, jenž roku 1959 ve svém prvním barevném filmu Lotna, nostalgické a romantické vzpomínce na zašlé časy, tento nesmysl zopakoval.

Co se onoho 1. září 1939 vlastně stalo? Citujeme z knihy polského historika Janusze Piekalkiewicze Polské tažení, jež vyšla i u nás:

V takzvaném polském koridoru útočí ze západu na Chojnice 20. divize motorizované pěchoty (generálporučík Wiktorin). Kolem 14. hodiny podél železniční trati Chojnice–Nakło dochází k boji mezi předními německými strážemi a 18. hulánským plukem (plukovník Mastalerz) z Pomořské jezdecké brigády. Huláni dostávají rozkaz provést protiútok, aby umožnili ústup vlastní pěchotě. Jezdci se formují do volného šiku v řídkém lesíku poblíž vsi Krojanty.

Náhle se v zatáčce silnice do Chojnic objevuje dlouhá kolona tanků a obrněných vozidel, které si huláni ihned nevšimli. Na Poláky doléhá krupobití střel z obrněných transportérů, a dříve než stačí obrátit zdivočelé koně, začíná masakr. Rotmistr Świeściak, který útočí, padá z koně na zem. Smrt zastihuje rovněž velitele pluku plukovníka Mastalerze, jenž mu s několika hulány spěchá na pomoc. V několika chvílích ztrácejí huláni polovinu stavu. Tento útok hulánů u Krojant z 1. září dá vzniknout legendě: polská jízda útočí šavlemi a kopími na německé tanky, jež jsou podle jejího mínění vyrobeny z překližky. Rozšířena nacistickou propagandou, straší dodnes v historiografii německo-polské války ze září roku 1939.

Často se rovněž tvrdí, že Luftwaffe zničila polské letectvo již v prvních dnech na zemi. Skutečnost je ovšem taková, že polské velení těsně před německým přepadením decentralizovalo letectvo a rozptýlilo je na polní letiště, takže Luftwaffe zničila na letištích jen sedm procent z celkového počtu polských letadel.

Führer německé ztráty přikrášlil

Adolf  Hitler ve svém projevu k poslancům Říšského sněmu 6. října 1939 prohlásil: „Podle údajů z 30. září 1939, které již v podstatě nebudou změněny, v armádě, ve válečném námořnictvu a v letectvu, zahrnuje to i důstojníky, padlo 10 572, zraněno bylo 30 322 a je pohřešováno 3409 mužů. Z těchto pohřešovaných je třeba považovat část, která padla do polských rukou, bohužel asi rovněž za zmasakrovanou a zabitou. Těmto obětem polského polního tažení náleží naše vděčnost, zraněným naše péče, rodinám náš soucit a naše pomoc.

Pádem pevnosti Varšavy, Modlinu a vydáním Helu je polní tažení skončeno. Zabezpečení země před potloukajícími se marodéry, lupičskými tlupami a jednotlivými teroristy bude provedeno s rozhodností. Výsledkem boje je zničení všech polských armád. Následkem byla likvidace tohoto státu; 694 090 mužů se dalo na pochod do Berlína, kořist materiálu je dosud nepřehledná.“ Německá úřední zpráva ji vyčíslila na 3214 ukořistěných děl, 16 500 kulometů a 1100 částečně silně poškozených letadel.

Z později a níže zveřejněných dokumentů však vyplývá, že Vůdce Velkoněmecké říše vlastní ztráty snížil.

Poměr ztrát v obranné válce roku 1939

                               Polsko             Německo        Poměr

Vojáci mrtví             66 300            16 343            4,06:1

ranění                    133 700           27 640            4,84:1

nezvěstní                ?                     320                 ?

zajatí                     420 000           ?                     ?

Celkem                  620 000*         44 303             14:1    

Děla a minomety    ?                     248                  ?

Tanky                     ?                     229**              ?

Letouny***           391                  564                  0,7:1

Automobily            ?                     4588                ?

*Údaje pocházejí z roku 1947 a jsou pravděpodobně značně snížené. Podle článku Tadeusze Paneckého Ozbrojené úsilí Polska ve druhé světové válce činily jeho celkové vojenské ztráty v tažení roku 1939 876 000 vojáků (95 000–97 000 mrtvých, 130 000 raněných a 650 000 zajatých, z nichž 420 000  v německém a 230 000 v sovětském zajetí).

**Podle Thomase Jentze Němci ztratili 819 tanků, z toho 236 nenávratně.

***Podle Groehlerovy knihy Letecká válka 1939–1945 ztratila Luftwaffe 521 letounů proti nejméně 366 polským. Personální ztráty od 1. do 30. 9. 1939 činily u německého letectva celkem 759 osob, u polského jen 234 (61 padlých, 63 raněných a 110 nezvěstných).

Maďarskou hranici překročilo 40 382 Poláků, rumunskou 20 000, litevskou 13 800 a lotyšskou 1315. Tři torpédoborce a dvě ponorky dorazily do Spojeného království, tři ponorky internovali Švédové. 

Čechoslováci jako jediní přišli Polákům na pomoc

První československá zahraniční jednotka za druhé světové války vznikla právě v Polsku. Ještě před odjezdem prvního transportu do Francie se v Krakově 30. dubna 1939 ustavila Československá vojenská skupina pod velením nadporučíka J. Krále. Později se naši občané soustředili v Malých Bronowicích a od 30. srpna v počtu 622 osob v Lešnu. Oficiální charakter dostala jednotka dva dny po přepadení Polska, 3. září, kdy polský prezident Ignacy Mościcki vydal dekret o zřízení České a slovenské legie, jíž velel generál Lev Prchala. Překotný vývoj událostí na frontě a nedostatek výzbroje způsobily, že do boje naši kulometčíci zasáhli pouze při protiletecké obraně Tarnopolu. Naši letci vykonali během zářijové kampaně 200 bojových letů, nalétali 400 operačních hodin a ztratili čtyři mrtvé a šest raněných, kdežto Český a slovenský legion přišel o dva mrtvé. Osmnáctého září Čechoslováci přešli na území zabrané Rudou armádou, kde je internovali.

Nebylo vinou Čechoslováků, že se nemohli vydatnějším způsobem zúčastnit obrany Polska proti Němcům, ale samo rozhodnutí pomáhat zbraní Polákům i přes to vše, čeho se proti Československu dopouštěli v letech 1919–1920 a pak od roku 1934, a zvláště v letech 1938 až 1939, bylo projevem ušlechtilé velkomyslnosti, jaké jsou schopni jen Češi, napsal ve svém díle výše citovaný Kurfürst.

Poláci a my

My Češi, jež dodnes nepřestává sužovat trauma z mnichovské kapitulace, k Polákům obdivně vzhlížíme za to, že se v září 1939 postavili německé agresi na odpor a bezpochyby statečně a v některých případech i dovedně se bránili. Obdivujeme je, že neváhali přinášet těžké oběti. Nejsme sice zdaleka tak zbožní jako oni, ale rádi pošilháváme po jejich horoucím vlastenectví, z něhož bychom si opravdu měli vzít příklad. Vždyť přes nespornou porážku v roce 1939 žádný polský představitel nepodepsal kapitulaci. Jenže tady je právě kámen úrazu. V září 1939 totiž nejvyšší vedení státu i armády uprchlo a národ i ozbrojené síly nechalo na holičkách. Naprosté bezvládí a nemožnost jednat s kýmkoli odpovědným daly okupantům vítanou záminku, aby s nešťastným Polskem naložili podle svého, tedy tím nejbrutálnějším způsobem. Němci 93 000 kilometrů čtverečních s deseti milióny obyvatel, z nichž necelou pětinu tvořili jejich krajané, přivtělili přímo k Říši a ze zbytku vytvořili na základě Hitlerova dekretu z 12. října 1939 s účinností od 26. října tzv. Generální gouvernement, tvořený čtyřmi správními distrikty a mající zpočátku rozlohu 94 100 kilometrů čtverečních. Po přepadení SSSR se na základě Vůdcova dekretu z 1. srpna 1941 rozšířil o Haličský distrikt na 142 000 kilometrů čtverečních s 12,1 miliónu obyvatel.

Polákům nezbyla ani špetka práv, která zůstala – přes všechny hrůzy německého okupačního režimu – obyvatelům Protektorátu Čechy a Morava, o kulturním životě ani nemluvě.

Sovětští okupanti začlenili východní Polsko do Ukrajinské a Běloruské sovětské socialistické republiky. Samotný název Polsko tak úplně zmizel.

Polsko, ač tak strašlivě zdeptané a tak mučené, vstupuje do dějin jako jediný národ, který nikdy nevytvořil quislingovskou vládu, napsal Emil Vachek ve třetím dílu svého rozsáhlého opusu Německá válka, vycházejícího krátce po skončení druhé světové války. To je sice pravda, ale chce se dodat, že to po něm okupanti ani nevyžadovali, neboť se skálopevně rozhodli polský stát úplně zlikvidovat.

V poměru k počtu obyvatel utrpělo Polsko nejtěžší ztráty ze všech účastníků druhé světové války. Dlouhá léta figuroval oficiální údaj z roku 1947 ve výši 6 028 000 zahynulých, z toho 123 718 připadalo na vojenské osoby (podle Stefana Zwolińského 239 800), 3 200 000 na Židy a 2 700 000 na polské civilisty. Před deseti lety zveřejnil polský Ústav národní paměti (IPN) mírně nižší odhady – 5 620 000 až 5 820 000 mrtvých polských občanů v hranicích k 1. září 1939, z toho zhruba tři milióny polských Židů. Tadeusz Piotrowski odhaduje počet obětí německé okupace a holocaustu na 5 150 000. Andrzej Kunert, jeden z vedoucích projektu nevládní organizace Karta, jež v roce 2006 začala vytvářet databázi obětí druhé světové války, se domnívá, že celkový počet zahynulých v hranicích z roku 1939 bude asi čtyři a půl  miliónu, přičemž ale připouští, že „teoreticky“ může dosáhnout až sedmi nebo osmi miliónů. Je vysoce nepravděpodobné, že se někdy podaří dospět k přesným závěrům.

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější