Meziválečné období bývá v hodinách dějepisu prezentováno jako čas, kdy v Evropě pomalu zapouštěly kořeny demokracie. Na druhou stranu se k moci dostávali různí vládci, již se později stali diktátory. Vedle Itálie, Německa či Španělska můžeme zmínit také Portugalsko, kde 28. května 1926 proběhl státní převrat. Ten později vynesl do čela země Antónia de Oliveira Salazara, muže, který zastával post premiéra 36 let.
Až do roku 1910 patřilo Portugalsko mezi státy, které měly v čele krále. Nicméně po vraždě panovníka Karla I. i jeho následovníka probublávaly na povrch republikánské názory. To se nakonec potvrdilo ve volbách a někdejší velmoc byla transformována na republiku. V Portugalsku probíhal podobný scénář jako v Československu, krátce po vyhlášení nové státnosti vešla v platnost ústava, nicméně mladá demokracie narážela na sociální a ekonomické problémy.
Nestabilní a křehká země
Portugalská vláda vyhlásila v době první světové války neutralitu, status byl opakovaně narušován německými oddíly, a tak Portugalci vstoupili do války po boku Dohody. Během mírových jednání díky tomu získali některé německé kolonie (například Tanzanii). Jeden z nejkrvavějších konfliktů ale první republice, jak bývá toto období nazýváno, nepomohl.
Mnohem více sílily hlasy ke změně, v roce 1919 vypuklo povstání, jež mělo obnovit monarchii. K nepřehledné situaci přispělo také zavraždění portugalského prezidenta, a tak 19. ledna 1919 vyhlásil někdejší guvernér Angoly tzv. vládu Severní monarchie. Do čela byl zvolen někdejší král Manuel II., monarchisté chtěli hnutí rozšířit i za hranice Porta. To se však nepodařilo a zhruba po měsíci byla revoluce potlačena.
Povstání nicméně ukázalo, jak moc je křehká portugalská demokracie. Můžeme rovněž uvést, že během šestnácti let (1910–1926) měla země šest prezidentů ze tří různých stran. Na situaci nahlížela skrz prsty armáda, prvním impulzem bylo několik pokusů o puč v roce 1925. Iniciátoři následně skončili před vojenským soudem, který je zpravidla osvobodil.
Smrt před převratem
Během jednoho líčení zazněla příznačná slova prokurátora Óscara Carmony. „Proč tito muži sedí na lavici obžalovaných?“ ptal se prozíravě. „Jejich vlast je nemocná a nařizuje soudit její nejlepší syny,“ odpověděl si. Několik pučistů však skončilo za mřížemi, kde logicky vznikalo podhoubí pro další odpor. O rok později nabralo hnutí větší sílu, v jejím čele měl stát José Roçadas. Veterán z první světové války ale měsíc před plánovaným převratem zemřel, a tak na jeho místo nastoupil monarchista Manuel Gomes da Costa. I on měl za sebou kariéru v uniformě.
Převrat odstartoval ve městě Braga a postupně se rozléval do dalších oblastí. Podle historiků měli povstalci masovou podporu. V Lisabonu například pochodovalo 15 tisíc vojáků, k nimž se spontánně přidávali další občané.
Sám Gomes da Costa zprvu nevěděl, jestli byl převrat úspěšný. Jedno se však zdálo jisté, období první republiky skončilo. Poslanci Demokratické strany Portugalska protestovali, přidali se k nim i komunisté se socialisty. Nebylo jim to nic platné, protože povstalci měli podporu armády.
Budoucí diktátor ministrem financí
Začalo nepřehledné období druhé republiky, které bývá označováno jako Národní diktatura. Manuel Gomes da Costa sestavil vládu úředníků, resortu financí měl vládnout António de Oliveira Salazar. Ten sice stál na straně pučistů, ale nesouhlasil s režimem, který Gomes da Costa prosazoval. Poslední kapkou bylo zavedení cenzury. Salazar podal demisi, nicméně mezitím byl svržen sám Gomes da Costa a převezen do vyhnanství na Azory. Na jeho místo nastoupil někdejší prokurátor Óscar Carmona.
Nový prezident byl konzervativní republikán, soustředil ve svých rukou moc pravicového diktátora. Měl velký podíl na Salazarově návratu do politiky. Od 29. listopadu 1926 zastával Carmona oficiálně prezidentskou funkci, setrval v ní až do své smrti 18. dubna 1951. Společně se Salazarem vytvořili duo, které ovládalo celou zemi.
V roce 1932 (ratifikován 1933) zavedli režim, který dostal název Estado Novo (Nový stát). Režim měl konzervativní a autokratické rysy. Podílel se na něm především António de Oliveira Salazar, jenž se později stal i neochvějným vůdcem. Režim Estado Novo svrhla až Karafiátová revoluce v roce 1974.
Ony události z 28. května 1926 byly během Estado Novo hojně připomínány, někdo převrat dokonce označoval jako národní revoluci. Pro historii Portugalska je důležitý kvůli tomu, že se v politických kruzích poprvé objevilo jméno Antónia de Oliveira Salazara.
