Osud, který potkal britskou vesnici Eyam, by si nikdo nepřál. Její obyvatelé se v době Velkého londýnského moru rozhodli zabránit šíření morové nákazy do okolních měst tím, že se svou obec dali na několik měsíců do karantény. Jejich oběť byla obrovská: většina obyvatel vesnice během jednoho roku moru podlehla.
Velký londýnský mor byl jednou z posledních velkých morových ran v Evropě. Epidemie propukla v anglické metropoli v roce 1665 a během dvou let za sebou zanechala asi 100 000 mrtvých. Ačkoli je epidemie pojmenovaná po Londýně, šířila se i v jiných ohniscích. Jedním z nich byla také vesnička Eyam v hrabství Derbyshire.
Do obce ležící 35 mílí jihovýchodně od Manchesteru se tragédie dostala díky balíku látky z Londýna. Bylo to v létě roku 1665. Místní krejčí Alexander Hadfield si nechal látku poslat kvůli náboženské slavnosti. Jeho pomocník George Viccars byl první, kdo s infikovanou látkou přišel v Eyamu do kontaktu. Všiml si, že je balík navlhlý a rozhodl se látku rozvěsit kolem krbu, aby se usušila. Netušil, že je celá zablešená, a právě si zpečetil svůj osud. Blechy začaly roznášet dýmějový mor. Viccars byl první eyamskou obětí.
Jak přesvědčit ke karanténě
Jak se nemoc začala v obci šířit, mnoho Eyamských mělo přirozeně nutkání z rizikového místa uprchnout a zachránit se. V tu chvíli ale zasáhl nedávno jmenovaný místní pastor William Mompesson. Přesvědčil lidi, aby v souladu s křesťanskou morálkou z vesnice neutíkali a nešířili tím mor do okolní oblasti. Tehdy už měl mor v Eyamu 42 obětí.
Mompesson to s přesvědčováním neměl vůbec jednoduché. Už před propuknutím moru byl mezi Eyamskými nepopulární, protože nahradil pastora Stanleyho, který byl zastáncem Olivera Cromwella, stejně jako valná většina vesničanů. Eyamští pak novému Mompessonovi nevěřili. Rozhodl se tedy požádat o pomoc právě Stanleyho. Když se nakonec vesničané neochotně nechali přesvědčit k setrvání v zamořené vesnici, velkou měrou k tomu přispěla osobnost bývalého pastora.
Brány vesnice se na 14 měsíců zavřely a nikdo nesměl dovnitř ani ven. Kromě toho byla zavedena další opatření. Mše se přesunuly na místo, které bylo od hřbitova vzdálenější než kostel. Pokud někdo v rodině zemřel, museli jej pochovat zbylí členové rodiny sami. Často se stávalo, že byla těla tažena po ulici na laně, aby se co nejvíce omezil kontakt a tím riziko infekce.
Zásobování měl Eyam zajištěné od okolních vesnic. Eyamští ukládali peníze za dodávky jídla, léků a jiných surovin, u kamenů na okraji vesnice. Aby snížili možnost šíření, nechávali mince v lahvích s octem, aby je tím vydezinfikovali. Kameny na okrajích Eyamu značily hranici, kterou nikdo zvenčí ani zevnitř nesměl překročit. Stojí dodnes.
Epidemie skončila po roce
Jednotliví obyvatelé si prošli peklem, ať už se sami stali obětí moru, nebo se jim smrt vyhnula. Elizabeth Hancockovou sice mor neskolil, ale během osmi dní jí zemřelo všech šest dětí i manžel. Když je pochovávala, z protější kopce ji údajně sledovali lidé ze sousední obce Stoney Middleton, ale tolik se báli nákazy, že jí nikdo nepomohl.
Řádění moru přežil kupodivu také Marshall Howe, který se stal neoficiálním hrobařem ve fázi, kdy již mrtví neměli žádné příbuzné. Jako odměnu za své služby si často nechával něco z majetku pohřbených. Nemoc zabila také manželku pastora Mompessona, který za celým plánem karantény stál.
Po čtrnácti hrozných měsících mor náhle zmizel a vesnice se mohla znovu otevřít světu. Dobrovolná karanténa si samozřejmě vyžádala vysokou daň. Z původních 350 obyvatel jich během epidemie zemřelo 260. Cíl byl ovšem naplněn; do okolí se nákaza opravdu nerozšířila. Mor se tenkrát objevil i v dalších vesnicích v Británii, ale žádná se nerozhodla uzavřít dobrovolně do karantény, jako to udělal Eyam.
