nahoru

Dnešní karanténa je pěkně osekaná. Původní název přímo odkazoval k čtyřicetidenní izolaci

Hana Vincourová 1. listopadu 2020 • 17:35
Dnešní karanténa je pěkně osekaná. Původní název přímo odkazoval k čtyřicetidenní izolaci
foto: wikimedia

Epidemie, izolace, karanténa – všechny tyto pojmy byly pro lidstvo během jeho historie dobře známé. To až naše generace moderní doby ve své rozmazlenosti takové nepříjemnosti vytlačily ze svého vědomí a teď jen bědují a ukřivděně kroutí hlavou nad příchodem covidu-19. Ačkoli bývají oba pojmy často zaměňované, karanténa a izolace spolu nejsou ekvivalentní. Do karantény jdou lidé, u kterých je podezření, že mohli být v kontaktu s nemocí, ale neprojevily se u nich žádné klinické příznaky. To se netýká izolace, do které jdou nemocní s jistou nákazou.

Izolace a karanténa mají vskutku dávné kořeny. Dokládá to fakt, že zmínky o oddělení nakažených od zdravé populace jde najít už ve Starém zákoně v knize Leviticus. Bůh zde předává Mojžíšovi pokyny, jak postupovat v případě, že se objeví malomocenství. Závěr, zda nešťastníka postihla lepra nebo jde o jiný zdravotní problém, má udělat kněz. V textu se opakuje jako doba izolace 7 dní.

Jak měl malomocný postupovat podle Starého zákona je velmi výmluvné:  „Člověk postižený malomocenstvím bude mít roztržený oděv, rozpuštěné vlasy a s rouškou na ústech bude volat: ‚Nečistý! Nečistý!‘ Po celou dobu svého postižení zůstane nečistý. Jako nečistý musí bydlet o samotě, ve zvláštním příbytku venku za táborem.“

Dříve se obecně přijímalo, že nemoci a následné epidemie způsobují temné nadpřirozené síly – démoni, zlovolní bohové nebo duchové. Nemoc přišla jako trest za špatný skutek, a k postiženým se proto přistupovalo jako k hříšníkům. Kdyby byli dobří lidé, tak by je přeci nemoc nepostihla.

Nástroj izolace se v dávných dobách uplatňoval především během epidemií zmíněné lepry a také moru. První rozsáhlejší opatření, která se podobají karanténě či izolaci, zavedl ve starém Egyptě Mojžíšův současník faraon Ramses II. přibližně 1250 let před naším letopočtem. Tehdy bylo 80 tisíc malomocných přesídleno ze svých domovů na okraj poušti Sahary. Nikdo neví, jak dlouho nemocní v takových podmínkách přežili, ale je celkem zřejmé, že jejich šance nebyly moc vysoké.

Pojem karanténa se poprvé objevil až po příchodu „Černé smrti“. Tato morová epidemie hlavně mezi lety 1347 až 1351 zkosila po celé Eurasii více než 100 milionů lidí a snížila tak populaci v Evropě o třetinu. Do evropských zemí se nemoc způsobená bakterií Yersinia pestis dostala ze Střední Asie. Otřesné dopady morové rány donutily vládce zavádět extrémní protiepidemická opatření. Vikomt Bernabo z italského Reggia v roce 1374 například vyhlásil, že každá osoba postižená morem musí opustit město a žít v polích, kde se buď uzdraví, nebo zemře.

V přístavním městě Ragusa, dnešním Dubrovníku, čelili moru také se striktními opatřeními. Hlavní městský lékař tam doporučil vytvořit jakési karanténní středisko za hradbami města, kam měli být nemocní obyvatelé a za péčí přicházející lidé zvenčí soustředěni. Toto opatření však nebylo zvlášť efektivní. V roce 1377 proto rada města zavedla tzv. „trentino“ (z italského slova třicet), kdy museli být nemocní nebo z nakažení podezřelí lidé v třicetidenní izolaci.

Zákon obsahoval několik pravidel. Lidé, kteří přicházeli z rizikových oblastí, se nesměli v Raguse volně pohybovat; obyvatelé města nesměli vstoupit do izolované oblasti a kdo k tomu nebyl speciálně oprávněný, nesměl se o izolované starat. Ten, kdo některé z pravidel porušil, byl rovněž odsouzen k 30 dnům karantény. Během dalších osmdesáti let se tato pravidla rozšířila do dalších italských a francouzských měst. Doba izolace se navíc prodloužila z 30 dnů na 40. „Trentino“ se změnilo na „quarantino“, podle italského výrazu pro číslo čtyřicet.

Proč se doba karantény prodloužila, není jasné. Je možné, že šlo o náboženské důvody a karanténa prostě začala kopírovat délku křesťanského čtyřicetidenního půstu. 40 dnů se ale pojí také s trváním velké potopy, Mojžíšovým pobytem na hoře Sinaj nebo s Ježíšovým pobýváním v divočině. Dalším vysvětlením by ale jednoduše mohlo být, že 40 dnů se ustálilo na základě medicinského pozorování. 30 dnů zkrátka nebyla dostatečně účinná doba, aby se nemoc nešířila dále.

Během historie se objevily obce, které byly uzavřené v karanténě, aby neohrožovaly svoje okolí. Osudy některých z nich se budou zabývat pokračování tohoto článku.

Hana Vincourová


Klíčová slova: karanténa, dějiny, historie, medicína, mor



Diskuse ke článku