nahoru

Deník nakaženého: Karanténa skončila! Nyní vstupuji do omezeného světa deště a Romana Prymuly

Petr Vagner 15. října 2020 • 10:50
Deník nakaženého - část 5
Deník nakaženého - část 5
• foto: 
Petr Vagner

V izolaci jsem strávil 3 týdny. Ano, hygienou nařízená karanténa trvá 10 dní, nicméně pár dní ztratíte čekáním, zdali vám příznaky neodezní samovolně (takové jsou instrukce ministerstva zdravotnictví), poté může trvat, než se dovoláte doktorce, objednání na testy také nemusí proběhnout ze dne na den a stejně máte počkat minimálně 5 dní od projevení příznaků, než se na testy dostavíte. V opačném případě mohou vyjít falešně negativní (což se mi stejně stalo a což popisuji zde). Než se dočkáte druhého kola testů, které vám kvůli nově ztracené chuti a čichu nařídí doktorka, než se na ně objednáte, dostavíte, obdržíte výsledky a konečně začnete desetidenní karanténu, jste již tou dobou téměř dva týdny doma a výsledná karanténa se pak zdá spíš jako třešnička na dortu. Nyní jsem však již konečně volný, hurá ven! Nebo ne?

„V karanténě budete po dobu deseti dnů, které se odpočítávají od prvního dne po pozitivním testu. Pokud poslední tři dny nebudete mít žádné příznaky, můžete karanténu po deseti dnech sám ukončit.“ Takto znějí instrukce, které po pozitivním testu pravděpodobně obdržíte od svého lékaře. Ztráta čichu a chuti je za příznak považována pouze ve chvíli, kdy se vám projeví, poté už je považována pouze za následek. Kdyby tomu tak nebylo, museli by někteří v karanténě trávit i více než měsíc, neboť ztráta těchto dvou smyslů v důsledku covidu může na rozdíl od ztráty čichu při chřipce trvat až několik měsíců. (Více o ztrátě čichu a chuti při covidu zde.)

Mé příznaky jsou dávno pryč, navíc má izolace trvala o dost déle než povinných 10 dní. Karanténu mohu tedy bez starostí ukončit. Už aby tomu bylo, říkám si v poslední den své karantény. Ten den se ale dozvídám o nových opatřeních. Uzavřené restaurace, shromažďování pouze do šesti osob, školy, roušky na zastávkách. Přemýšlím nad důsledky těchto nových opatření a nad tím, kdy a jak tenhle začarovaný kruh asi skončí. Konec mé karantény se najednou ukazuje být naprosto irelevantní. Z oficiálních opatření mne žádné sice až tolik nelimituje, nejsou to ale jediná opatření, která poslední dobou přicházejí v platnost, že? Co přinese následující, můj po dlouhé době svobodný den?

Svoboda! Nebude...

Po třech týdnech v izolaci by člověk rád viděl nějaké známé tváře či zašel ven a něco zažil. Nic z toho se ale samozřejmě nestane. Jít do kanceláře nehrozí – všichni pracujeme z domova za účelem zabránění případnému šíření koronaviru. Což mimochodem výborně funguje, sám jsem toho živoucím důkazem. Ale takhle to teď bude se vším.

Pohlédnu z okna: déšť, vítr, zima, hnus. Výborně, během mé izolace vlastně přišel podzim, což v Praze v podstatě znamená půl roku šedivé odpornosti. Tím odpadají venkovní aktivity. Kino! Nelze. Posedět s přáteli! Nelze. Zajít na oběd! Nelze.

Vydávám se na nákup. To se naštěstí smí. Lidi! Konečně vidím lidi! Nálada ale panuje prazvláštní, pochmurná. Vzpomněl jsem si na první vlnu na jaře a nákupy v době, kdy byla vyhlášena první opatření. Lidé se báli, vyráželi do supermarketů nadělat zásoby na potenciální apokalypsu. V jejich očích vykukujících nad rouškou byla zvláštní nervozita. Dnes je to jiné, lidé se tváří spíš vyčerpaně, ustaraně. V obchodech se ve velkém objevují oranžové dýně. Blíží se vlastně Halloween a tento rok má pro lidi po celém světě potenciál být děsivější než obvykle. Ani ne tak kvůli duchům a nemrtvým jako spíš kvůli existenciálním otázkám a obavám o vlastní budoucnost a budoucnost bližních.

Po zážitku dne v podobě nákupu přicházím opět domů. Vypadá to, že hodně času zde ještě v následujících měsících strávím. Samozřejmě to vydržím, koneckonců při první vlně jsem byl takto doma dva měsíce. Mé trable jsou navíc minuskulní v porovnání např. s restauratéry, lidmi v cestovním ruchu a dalšími, kteří kvůli koronavirové krizi visí nad propastí krachu.

Večer sleduji v televizi projev ministra zdravotnictví Romana Prymuly a mám smíšené pocity. Vizuální stránka projevu je depresivní. Je mi naprosto jasné, že kompozice není náhodná. Pochmurné mramorové prostředí připomínající smuteční obřadní síň, seriózně se tvářící zástup postav se založenýma rukama, barevné ladění včetně roušky pana Prymuly, nasvícení, strnulý Prymulův pohled, jeho přednes, tohle vše je naprosto záměrné a má jediný účel – podtrhnout závažnost situace. Důvod tohoto účelu nerozporuji, jen nemám rád tento druh manipulace. Slova R. Prymuly ale povětšinou přijímám. Samozřejmě s rezervami, ale přijímám. Na konci svého proslovu Prymula vyzval sledující, aby nešířili dezinformace kolující okolo koronaviru. Poslední dobou na toto téma narážím čím dál tím častěji, a to i v souvislosti se články, které píšu pod titulkem „Deník nakaženého“. Na koronavirové dezinformace, konspirační teorie, jejich původ a důvody, proč k nim lidé tíhnou, se tedy podíváme příště.

Nakažený je redaktorem Reflexu a všechny díly jeho koronavirového deníku můžete nalézt zde >>>

 





Diskuse ke článku