Nejspíš jste slyšeli bizarní příhody a historky, které kolem testování na přítomnost koronaviru kolují. Je to pochopitelné. Celá koronavirová situace a testovací procedury jsou výborným podhoubím pro vznik úsměvných, nebo naopak zarážejících příběhů. Moje testování také neproběhlo hladce. První test mi vyšel falešně negativně a já mám pár tipů, proč tomu tak asi bylo. Vezměme to ale od začátku.
Původ své nákazy popisuji ve článku zde, pokud vás ale zajímá, jak probíhalo mé testování, co mu předcházelo a proč si myslím, že se výsledek nepovedl, pokračujte ve čtení níže.
Jak vypadaly mé příznaky a následná komunikace s obvodním lékařem?
Zvýšená teplota, suchý kašel, občas trochu divný pocit na hrudi – od začátku to opravdu na covid-19 vypadalo. Instrukce z webových stránek Ministerstva zdravotnictví České republiky ale zněly jasně: Izolujte se a po dvou dnech zvýšené teploty volejte doktorce. Dva dny jsem opravdu počkal. Už to dokonce vypadalo, že příznaky odcházejí, ovšem třetí den se zase trochu zhoršily, zavolal jsem tedy své obvodní lékařce. Dovolal jsem se na první pokus, ale od zdravotní sestry jsem se dozvěděl, že jsou vytíženi a že mi zavolají zpátky. Moc jsem tomu nevěřil, ale o pár hodin později se opravdu rozzvonil telefon.
Popsal jsem své podezření a bylo mi sděleno, že půjdu na testy. Výborně, v nic jiného jsem ani nedoufal. Dostal jsem instrukce ohledně toho, kdy se mám na test ideálně dostavit a že na některá testovací místa je třeba se objednat. To jsem samozřejmě tušil, ostatně zprávy o několikahodinových frontách na testování tou dobou již dávno vesele svištěly internetem. Nadiktoval jsem doktorce údaje a ta vytvořila elektronickou žádanku.
Nastal tedy čas vybrat si odběrové místo. Stránky MZCR uvádějí v Praze 30 odběrových míst. Některá však testují pouze samoplátce, jiná zase pouze osoby se žádankou od lékaře. U některých je potřeba se rezervovat předem, u jiných to zase naopak není ani možnost. Otevírací doba se také různí a některá místa mají otevřeno třeba jenom dva dny v týdnu. Po půlhodině klikání a dvou telefonátech padla volba na laboratoře se sídlem v Revoluční ulici v Praze, neboť měly otevřeno i o víkendu, kdy jsem potřeboval test provést a jejich online rezervační systém mi dovolil v požadovaný čas vytvořit registraci. Zde je znění instrukcí z e-mailu potvrzujícího objednání:
Dobrý den,
Váš odběr je rezervován. Nezapomeňte si prosím občanský průkaz pro ověření vaší totožnosti a žádanku od praktického lékaře, pokud ji máte. Doba trvání odběru je 5 minut, proto prosíme o dochvilnost.
V případě jakýchkoliv dotazů nás neváhejte kontaktovat!
No tak výborně! To zní jako skvělé zprávy. Pro jistotu jsem ještě navštívil webové stránky odběrové laboratoře a zabrousil do sekce „Jak se připravím na odběr?“. Instrukce, které jsem tam nalezl, však nepopisují odběry prováděné na testování covidu, řeč je tam o ranní moči, odběru krve a vzorcích stolice. Na to jsem nebyl tak úplně připraven. Vím, že testování na přítomnost koronaviru se provádí výtěrem z nosohltanu a tak jsem stránky zase zavřel. Mám dost instrukcí? Zřejmě ano, mluvil jsem přeci s doktorkou, četl instruktážní leták na stránkách MZCR, četl instrukce v rezervačním systému odběrového místa, četl instrukce k odběrům na stránkách laboratoře a četl instrukce v potvrzovacím e-mailu. To přeci musí stačit. Omyl.
První test vyšel falešně negativní. Jak je to možné?
Na testy jsem se vydal autem – nechci přece nikoho nakazit. Před cestou jsem se pořádně napil vody, jsem totiž nemocný a bůhví, zdali mne nečeká několikahodinová fronta na testy. To byla první chyba.
Když už je řeč o té několikahodinové frontě – blíží se doba oběda a mohl bych mít hlad. Dám si pro jistotu před cestou ještě banán. To byla druhá chyba.
V autě vozím žvýkačky a při řízení si vždy jednu dám. To byla třetí chyba.
Vstupuji do budovy laboratoře a fronta nikde. Místo toho dvě zakuklené laborantky u malého stolku vyplňují s příchozími formuláře. Jedna zrovna vyzvídá údaje od starší paní, druhá mi rukou kyne, abych se vedle straší paní posadil a také sdělil své údaje. Stolek je titěrný, v rohu a židličky velmi blízko u sebe. Sedám si vedle starší paní a je mi to trochu blbé. Co nějaký distanc? Zakuklenka se mne táže na jméno, rodné číslo a tak dále. V místnosti je ruch, celkem asi 4 lidé zrovna sdělují své údaje a přes roušky si špatně rozumíme. Zakuklenky pod kapucí zřejmě i hůř slyší, údaje je tudíž třeba sdělovat pěkně z plna hrdla, a zatímco hulákám do roušky své rodné číslo, je mi trochu líto paní vedle. Doufám, že jsem ji nenakazil.
Vyplněno, do ruky dostávám zkumavku s modrou tekutinou, trčící odběrovou tyčinkou a nesu ji odběrové sestře do vedlejší místnosti. Přijde mi trochu zvláštní, že mám tento lékařský materiál v ruce, ale v tu chvíli není příliš čas nad tím rozjímat.
„Posaďte se.“ Jediná židle uprostřed místnosti, sednu si, jsem vyzván shrnout si roušku pod nos. Do levé nosní dírky mi sestra vsune odhadem 8 cm testovací tyčinky, uvnitř s ní ani nepohne a opět ji vysune. Při kontaktu tyčinky s vnitřní stěnou mých dutin cítím, že jsou naprosto vysušené. V momentě vysunutí tyčinky mi podrážděním sliznice vytryskne slzička a hlavou proběhne myšlenka: Na té tyčince nemohlo nic zůstat. Sestra již ovšem hlásí: „Výsledky budou do dnešní půlnoci a přijdou vám smskou.“ Podívám se doprava a vidím rodinku s dvěma malými dětmi, které na mě, čekajíce na svůj test, vyděšeně zírají. Výborně. Je čas utřít slzičku a urychleně se poroučet.
Odpoledne dorazí SMS:
Znění smsky mi nepřijde moc sebevědomé, zvlášť po mé zkušenosti. Informaci ale přijímám a dávám všem zainteresovaným vědět, že jsem negativní.
Něco je špatně
K večeru jsem dostal chuť na sladké. Doma nacházím Margotku. Jackpot! Po pár kousnutích ovšem zjišťuji, že je něco špatně. Margotka, obvykle celkem aromatická záležitost, mi nepřináší vůbec žádný požitek. Chuť je úplně pryč a já již tuším, proč tomu tak je. Rychle k Margotce přičichnu – nic. Rozlomím čokoládu v půli, obě části si přiložím k nosu a silně nasaji. Nula. Přišel jsem o chuť i čich. O těchto příznacích jsem již slyšel. Jsou to symptomy covid-19 a na rozdíl od ostatních příznaků jsou tyto celkem směrodatné, neboť lidé na rozdíl od kašle a teploty běžně o smysly nepřicházejí. Zvedám opět telefon a dávám všem vědět, že moje informace o negativním testu byla možná trochu unáhlená.
Co se dělo dál, jak probíhala moje následující konverzace s doktorkou a můj druhý, mnohem pečlivěji provedený a pozitivně vyhodnocený test na jiném odběrném místě popíši opět v dalším článku.
Pojďme se ale vrátit k prvnímu falešně negativnímu testu. Falešně negativní výsledky mohou představovat poměrně velký problém. Dotyčný sice i po negativním testu zůstává 10 dní v karanténě (pokud byl test nařízen lékařem, nebo hygienickou stanicí), nekontaktuje ho ale hygiena kvůli trasování kontaktů a ten tím pádem předá všem zúčastněným a potenciálně nakaženým přátelům či kolegům informaci, že jeho test byl negativní. Ti pak vyběhnou vesele do světa virus šířit dál.
Co se tedy pokazilo? Při objednávání na druhý test mi doktorka do telefonu řekla, že minimálně dvě hodiny před testem bych neměl jíst, pít, čistit si zuby, kloktat či žvýkat žvýkačku. Důvodem je, že nosní dutina se při těchto aktivitách může „vypláchnout“ a koronavirus poté při testu nemusí být přítomen. Při prvním testu jsem ovšem tyto informace nedostal. Doktorce to nevyčítám, měla ten den očividně hodně práce a náš telefonát tedy probíhal svižným tempem. Na tyto instrukce jsem však nenarazil, ani když jsem je na výše zmíněných místech hledal. Samozřejmě, pokud dostatečně googlíte, na tuto informaci nakonec narazíte. Pokud však tento faktor dokáže ovlivnit výsledek testu takovýmto způsobem, neměl by být před testy více zdůrazňován? Například v e-mailu potvrzujícím registraci na odběr?
Záleží, kdy jdete na test?
Dalším faktorem, který může výsledek testu ovlivnit, je časová osa, resp. uplynulá doba od kontaktu s nakaženým a od prvního projevení příznaků. Doktorka mne instruovala, abych na test šel pátý den po projevení prvních příznaků, což jsem učinil. Podle informací, co nacházím na internetu, to ovšem může být brzo. U počínající infekce totiž může být množství viru ve vzorku příliš malé a méně citlivé testy ho nezachytí.
Další důvody pro falešně negativní výsledek mohou být: neodborný odběr vzorku, degradace viru nedostatečným chlazením během transportu do laboratoře, chybné zpracování v laboratoři před samotným provedením testu, záměna výsledků.
Záměně výsledků se dá stěží uvěřit, nicméně slyšel jsem o případu, kdy z laboratoře volali, že vzorek ztratili a dotyčná musela jít na test znovu. Záměna pak již nezní tak nereálně.
Neodborný odběr vzorku? Zpětně to nelze vyloučit ani potvrdit. Vím jen, že při druhém testování, jsem byl před testem požádán o vysmrkání, stěr proběhl 2x (v každé nosní dírce) a po zasunutí testovací tyčinky s ní sestra několikrát zatočila a změnila úhel vsunu. Pamatuji si na svou reakci. Celý uslzený jsem poděkoval a odcházel s pocitem spokojenosti. Že mám covid vím, neboť chuť a čich neodcházejí jen tak samy od sebe a tenhle test by to konečně mohl potvrdit. A taky že ano.
Jak často se tedy falešné výsledky testů na koronavirus objevují? Bohužel jde o otázku, na kterou prozatím neexistuje jednoznačná odpověď. Procento je zřejmě vysoké, pokud se pacient na test dostaví příliš brzy. Univerzita Johnse Hopkinse již v červnu zveřejnila rozbor, který tvrdí, že pravděpodobnost falešně negativního testu je o 67 % větší, pokud jsou pacienti testováni v prvních 4 dnech infekce. S touto informací dnes lékaři a laboratoře pracují, ovšem k negativním výsledkům i přesto dochází a již z povahy testu a možnosti lidského pochybení zřejmě vždycky bude.
Falešně i pozitivní?
Co mne ovšem překvapilo je, že testy mohou vyjít i falešně pozitivní, a to nejen vlivem lidského pochybení a záměnou výsledků. Test určuje přítomnost jenom malé specifické části genomu viru, ale nerozlišuje již, zdali je vir přítomný celý, jestli je tzv. životaschopný a tím pádem, zdali pacientovi vůbec nějaké riziko hrozí. U takto falešně pozitivního pacienta se onemocnění covid-19 nemůže rozvinout a pacient ani nemůže nakazit nikoho dalšího. Různé zdroje k této „chybovosti“ uvádějí různá čísla, většinou narážím na údaj 20–40 % falešně pozitivních výsledků. To je poměrně obrovské číslo.
Co z toho tedy plyne? Nechme čísla stranou, stejně je nikdo ani zdaleka přesně nezná a řekněme jednoduše, že některé testy u nakažených pacientů vyjdou falešně negativní, některé testy u zdravých pacientů zase vyjdou falešně pozitivní a do toho teda nějaká množina testů vyjde správně. Je to zřejmě ten důvod, proč lidé zůstávají v karanténě po dobu deseti dnů nehledě na to, jak jim test vyšel. (Kromě dobrovolně testovaných, tzv. samoplátců) Problém vyřešen? Ne tak úplně, neboť hygiena kvůli trasování kontaktů a případných dalších nakažených osloví pouze ty pozitivní pacienty, problém tam tedy přeci jen vzniká.
Pokud vás osobně zajímá, zdali covid máte, na samotný výsledek testu se nemůžete spolehnout. Vaše šance na poznání pravdy se ale zvětšuje, pokud máte nějaký symptom typický pro onemocnění koronavirem, nebo pokud jste byli v blízkém kontaktu s nakaženou osobou. Pokud jste například přišli o chuť a čich (a nestává se vám to pravidelně), pak je téměř jisté, že covid-19 máte.
Nakažený je redaktorem Reflexu a všechny díly jeho koronavirového deníku můžete nalézt zde >>>
