nahoru

On: Kristian v montérkách. V Karlových Varech bude pokřtěna kniha o Oldřichu Novém

Šárka Gmiterková 7. června 2022 • 10:30
On: Kristian v montérkách. V Karlových Varech bude pokřtěna kniha o Oldřichu Novém
foto: Archív

Televizní cyklus filmů pro pamětníky tvoří moje vůbec první vzpomínky spojené s kinematografií. Nedělní odpoledne hluboko v 80. letech a poobědová idylka u babičky a dědy v odlehlém koutě východního Slovenska. Jakmile zazněly úvodní táhlé tóny některé z prvorepublikových nebo protektorátních komedií, všichni jsme se postupně usadili před televizi, která trůnila v rohu obýváku na podivném stojanu jak pohádková chaloupka na kuří nožce.

Tohle bylo jiné pokoukání než doma s rodiči – nikdo neprotestoval, že Kristiana nebo Uličnici jsme už přece viděli, nikdo nerušil ani nepřepínal. Dědeček Vasil si málokdy nechal některou z černobílých komedií ujít, i když je asi znal nazpaměť. Vracely ho totiž do mladých let a do Prahy, kde studoval a kde se do biografu chodilo několikrát týdně.

Filmová ctnost je blond

Střih o dvě desítky let později, do dob mých studií na katedře filmových studií Univerzity Karlovy. Jako aspirující filmová historička a kritička jsem musela dohnat všechna kanonická díla z různých koutů světa, pojmout autory s velkým A a podvolit se kinematografii jako umění s velkým U. Na rozpustilé prvorepublikové komedie nezbýval čas ani prostor a líná víkendová odpoledne s Oldřichem, Adinou, Raoulem nebo Lídou dávno zemřela spolu s prarodiči. Navíc jsem si postupně vsugerovala, že tahle pamětnická oáza se pro akademický výzkum nehodí. Ledaže bych k ní zaujala řádně distancované a notně kritické stanovisko.

Pak se mi ale do rukou dostaly odborné knihy, jejichž autoři se k fascinaci hvězdami otevřeně přiznávali. „Když se dívám na Marilyn Monreovou, zapomínám dýchat. Když sleduji Montgomeryho Clifta, vždycky zůstávám v úžasu, jak byl krásný,“ psal britský teoretik Richard Dyer. „Spolu s objevováním francouzské kinematografie 30., 40. a 50. let jsem začala chápat obrovský význam Jeana Gabina, a dokonce jsem se stala jeho fanynkou,“ vyznala se ze svého obdivu k přední galské ikoně historička Ginette Vincendeauová.

A tak i já se stala poučenou obdivovatelkou tuzemských hvězd. Magisterská studia jsem zakončila prací o Jiřině Štěpničkové, v jejímž rámci jsem nepsala jen o jejích hereckých kvalitách a poválečném kariérním zmaru, ale také o zářivých vlasech, které přirozeně dokládaly, že filmová ctnost je blond.

Koho vybrat

Brzy po absolutoriu jsem o doktorátu odmítala byť jen uvažovat, ovšem postupně převážil pocit, že jsem neřekla všechno a že tolik osobností stříbrného plátna by si zasloužilo důsledný, soustředěný a dlouhodobý výzkum. Jenže koho vybrat? S kým strávit další roky života? Mají do ­takového rozhodování co mluvit osobní sympatie, nebo volba padne čistě racionálně tam, kde leží nejvíc nevytěženého materiálu? Dodnes střežím papír, kam jsem zuřivě psala pro a proti Karlu Hašlerovi jako tvůrci excelujícímu hned v několika odvětvích populární kultury. Nebo Lídě Baarové, která nabízela možnost prozkoumat, jak vlastně vzpomínáme na prvorepublikové a protektorátní hvězdy s pohnutými osudy.

Večerní představa

Ale nakonec vyhrál Oldřich Nový. V jeho prospěch přispěla řada faktorů: od ryze praktických, protože jsem tušila o existenci nezpracovaných materiálů v Národním filmovém archivu (NFA), slibujících poodkrýt hercovo působení v poválečných filmových strukturách, až po ty úsměvné. Shodou okolností jsem v onom inkriminovaném rozhodovacím čase zachytila v televizi reprízu pořadu Banánové rybičky. Halina Paw­lowská v něm vyprávěla, jak její otec cestou domů z vinárny pravidelně potkával přízrak – říkal mu čudo –, který se vznášel nad řekou, vyžadoval cigarety a vypadal jako náš prvorepublikový milovník.

Představa, že se mi během večerní kuřácké pauzy zjeví sám Oldřich Nový, já mu připálím egyptku jak v Kristianovi a budeme lehkovážně konverzovat, mě nechtěla pustit. Precedens tu rozhodně byl. V hektických týdnech při dopisování práce o Štěpničkové se mi vracel sen, v němž „česká Madona“ tiše seděla u postele a něžně mě hladila po vlasech.

Jen jsem nikdy nedomyslela, o čem bychom spolu hovořili.

Slovo monologem

Kdybych mohla doufat v pravidelná kuřácká soirée, vzala bych to pěkně z gruntu a systematicky – vyptávala bych se na provoz Nového divadla před válkou a po ní, jak to bylo s nikdy nerealizovaným protektorátním filmem Jenom krok a koho z barrandovských kádrů se po roce 1948 nejvíc bál. A jestlipak Ljubě Hermanové opravdu zakazoval nosit podpatky a vysoko vyčesané vlasy, aby ho náhodou nepřevyšovala o pár centimetrů. A zda Zitu Kabátovou skutečně okřikoval, ať mu v divadle nezpívá jako Libuše.

A kdybychom si k dlouhému dýmu občas dali ještě nějaký ten aperitiv, s odvážně rozvázaným jazykem bych se jednou optala, jestli si vzpomínky na společně strávenou noc Adina Mandlová přibarvila, anebo… Je to celé pravda a nic než pravda.

S mou smůlou by ale Oldřichovo zjevení představovalo jednorázovou akci. V takovém případě bych rezignovala na urputné dotazování, ověřování cizích tvrzení a konfrontaci s archiváliemi a vzala si slovo.

Co slovo, rovnou celý monolog.

S rozechvělým hlasem bych Novému přiznala, že jeho vzdorování nacistickému nátlaku na rozvod s manželkou Alicí i setrvání po jejím boku v těžkých poválečných časech nakonec rozhodly v jeho prospěch. I kdyby budoárové vyprávění Mandlové vrhlo stín na manželskou věrnost prvního milovníka, jeho loajalita vůči životní partnerce zůstala i nadále netknutá. Na startu bádání jsem tušila, že na mě v archívech nevypadnou žádné dokumenty, které by pod uhlazeným zevnějškem prvorepublikového elegána naznačovaly pokřivený charakter. Ješitný byl, asi jako každý herec. Zřejmě trochu škrt, workoholik a pedant. Ale tyhle drobnosti nijak nekazí přetrvávající obraz Oldřicha Nového jako muže citlivého, galantního, obětavého, pracovitého a pevného ve svých zásadách.

Intenzívní dekáda

I když se mi Oldřich na balkóně nikdy nezjevil, přece jen jsem s ním strávila intenzívní dekádu. Jakmile kniha doputovala do tiskárny, ustaly společné dlouhé dny (a někdy i večery), nicméně Kristianovy lekce mě budou provázet pořád.

Plnit si sny, aspoň občas.

Držet si úroveň stůj co stůj.

A srdcebol umět překlopit v lehkovážné divadlo.


Šárka Gmiterková pracuje jako odborná asistentka v Ústavu filmu a audiovizuální kultury FF MU v Brně, kde po studiích obhájila disertační práci o osobnosti Oldřicha Nového v letech 1936–1969. Dlouhodobě se zabývá výzkumem současných i historických forem hvězdné slávy, věnuje se také problematice filmového herectví a filmového kostýmu. Spolupracuje s Českou televizí, Českým rozhlasem i s MFF Karlovy Vary. Publikuje také v zahraničí, například v knize The Routledge Companion to Transmedia Studies (2018, New York) je zastoupena studií The Kardashian Kosmos – Between Family Brand and Individual Storylines. Její knihu ON: Kristian v montérkách vydává nyní Národní filmový archiv: křest se uskuteční v Karlových Varech 6. července po promítání kriminálky s Oldřichem Novým Kde alibi nestačí z roku 1961.

Šárka Gmiterková



Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary 2022

Historie Ubytování během festivalu

Vstupenky a passy

 

56. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary se koná od 1. do 9. července 2022. Přinášíme pro vás informace o filmech, premiérách, celebritách i užitečné rady a tipy, jak si festival co nejvíc užít.


Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.