Vladimír Bystrov: Novinář, díky kterému Čechoslováci odvlečení do gulagů nebyli zapomenuti
Vladimír Bystrov (7. srpna 1935 – 1. června 2010) během více než půl století práce filmového publicisty, překladatele a spisovatele zprostředkoval čtenářům nepočítaně příběhů. Zasloužil se o to, aby českoslovenští občané odvlečení po druhé světové válce do sovětského gulagu nebyli zapomenuti. Zaznamenával život druhých, sepsání vlastních, bohatých zážitků stále odkládal. Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova jsou nyní přesto na světě, dnes by slavil devadesáté narozeniny.
V létě 2008 si Vladimír Bystrov konečně našel chvíli a začal třídit poklady ve své paměti. „… všechno to, o čem budu vyprávět, jsou jen obrazy, jak mi přes předěl desetiletí utkvěly ve vzpomínkách, nic víc, nic míň.“ Zůstalo však u jediné kapitoly. Stránky jeho životního scénáře seškrtala vážná nemoc. „Tento tátův text jsem neznal, dostal se mi do rukou až po jeho smrti. Přitom jsme spolu často mluvili o práci, redigoval jsem jeho články, věděl jsem, že má několik rozepsaných rukopisů. Vždycky mě ovšem mrzelo, že nenapsal paměti,“ říká Michal Bystrov.
Na stole před námi leží objemná kniha – Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova. Michal věnoval sedm let tomu, aby pečlivě uspořádal otcovu pozůstalost – stovky rozhovorů s filmovými tvůrci i hvězdami, scénáře, recenze, komentáře, ale také dokumenty, které se týkají spletitého osudu rodiny – žádosti adresované prezidentovi, lístky ze Sibiře, vyšetřovací spisy. V knize je například poprvé v úplnosti publikován zakázaný rozhovor Vladimíra Bystrova s Janem Werichem z 9. ledna 1959 a jako bonus je přiložené i CD se zvukovým záznamem.
„Chtěl jsem si prodloužit čas s tátou,“ vysvětluje Michal Bystrov, proč se pustil do mravenčí editorské práce. „Poprvé jsem také dopodrobna četl výslechové protokoly mého dědy, jejž v květnu 1945 z Prahy nezákonně odvlekl NKVD, i láskyplné dopisy, které psal babičce z gulagu.“
Mezi Bystrovovy předky patřili významní ruští lékaři a soudci. Životní peripetie některých příbuzných by vydaly na samostatnou knihu. Bratranec Vladimíra Bystrova Vladivoj Tomek byl v šedesátém roce posledním popraveným z politických důvodů. Jeho prastrýc, carevičův osobní tajemník Nicholas Johnson, šel na smrt spolu s Michailem II., oba muže na Urale zavraždili bolševici. Prateta Vladimíra Bystrova Jelizaveta Johnsonová se provdala do Bangkoku za pobočníka siamského prince a pozdějšího velitele vojenských kartografů Luanga Surayudha…
Řád TGM
„Byly čtyři odpoledne a já nemohl dopnout knoflíček u košile,“ popisoval Vladimír Bystrov 28. říjen 2007. Skutečnost, že mu bude propůjčeno druhé nejvyšší státní vyznamenání – Řád TGM –, mu vyrazila dech. Když v jedenadevadesátém roce zveřejnil v Reflexu článek o osudu svého otce Nikolaje Bystrova, nenapadlo ho, že si tím zvolil pracovní náplň pro dalších pětadvacet let, ani že bude takto oceněna.
„Novinář by se neměl věnovat pouze jedinému tématu,“ opakoval mi v polovině března 2010. Díky jeho úsilí se nezapomnělo na sovětskou poválečnou svévoli vůči československým občanům, poškozené rodiny se dočkaly platonické omluvy a po průtazích i odškodnění od českého státu. Vladimír Bystrov splnil poslání, jež si uložil, a přál si upřít svou pozornost k psaní, které by mu tolik netížilo duši. Vracet se k filmové kritice ale neměl v úmyslu. „Nejraději bych psal o milostných dobrodružstvích Boženy Němcové,“ prohlásil zvesela.
Na nemoc, jež ho upoutala na lůžko, si nestěžoval. Zbývalo mu dva a půl měsíce života. Jen jedinkrát se Vladimíru Bystrovovi zachvěl hlas a v očích se zaleskly slzy, to když hovořil o svých synech a jejich zájmu o rodinné téma. „Pro mě je důležité, že nejmladší Michal, který zpívá a skládá, složil písničku o dědečkovi. Prostřední Vladimír přemýšlí, co pro uchování památky odvlečených lze ještě udělat.“ Po sedmi letech Michalu Bystrovovi tlumočím slova jeho otce.
Není čeho se bát
„Žasnu nad vírou žen, kterým odvlekli muže. Scházely se, pomáhaly si, věřily, že se shledají se svými manželi,“ prohlásil s uznáním Vladimír Bystrov ve svém posledním rozhovoru pro Reflex. „V Národním archívu se před několika lety našly matčiny dopisy, jež adresovala prezidentovi, Alici Masarykové, předsedovi vlády, na ministerstvo zahraničí, sovětskému velvyslanectví…“
V prosinci 1946 Anežka Bystrovová píše: „Vážený pane presidente! Nyní … Vás opět prosím o Vaši velkou pomoc vrátiti nám mého manžela ze sovětského Ruska…, který nám byl ukraden 20. V. 1945. Píši ukraden, protože nikdo mně neřekl, že jej zatýká. … Ruský prokurátor mně 20. XII. řekl, že neví, jak se to mohlo stát … Jsem Češka, ale nemohu najít trochu lidskosti. Což všechny dobré Čechy umučili? Strádala jsem s dítětem, když muž byl žalářován gestapem, a nyní po tolikerém utrpení nemohu se nikde spravedlnosti dovolat.“
Na začátku května 1945 Anežce Bystrovové nebylo zřejmé, o čem její muž, právník Nikolaj Bystrov, mluví. Co by mu asi tak nyní mohlo hrozit? Od roku 1920 žije v Československu, je československým občanem, pracoval na ministerstvu zahraničí. V jedenačtyřicátém ho sebralo gestapo, byl ve vězení. Válka skončila, je mír, všechno zlé je pryč. Proč by se teď měli s desetiletým klukem někam trmácet? Nikolaj Bystrov, který tehdy působil v Mezinárodním červeném kříži jako tlumočník, se snažil přesvědčit svoji ženu, že by měli z Prahy odejít a uchýlit se pod americkou ochranu. „Matce přišly otcovy obavy ze Sovětů přehnané,“ vybavoval si Vladimír Bystrov.
První ruské emigranty začaly speciální oddíly NKVD zatýkat v Praze večer 11. května 1945.
Bystrovovi se devatenáctého května u Holoubkova pokusili překročit demarkační čáru. Už byla uzavřená. Vydat se přes ni v noci, lesem, potají Anežka odmítla. Odjeli tedy zpátky do Prahy. Druhý den zastavil před činžovní vilou, kde bydleli, vojenský džíp. Vyskákali z něj samopalníci a sovětský poručík Levin se sháněl po Nikolaji Bystrovovi. „Otec nebyl doma. Počkali si na něj,“ pamatoval si Vladimír Bystrov. Čekání si Sověti zkrátili domovní prohlídkou. Z auta přinesli plachtu, naházeli do ní všechny knihy v azbuce a odnesli je. Publikace psané latinkou vyházeli na hromadu. Anežka Bystrovová se domáhala vysvětlení. „On se hned vrátí,“ ujistil ji Levin.
Pán sedmi moří
Náčelník hlavního štábu československé branné moci, generál Bohumil Boček, už 5. června 1945 žádal ministerstvo zahraničních věcí, aby zakročilo. „Stále se opakují případy, že na území republiky jsou orgány R. A. (Rudé armády – pozn. red.) zatýkáni a deportováni za hranice českoslovenští občané.“
Anežka Bystrovová usilovně pátrala po svém muži, syna ale svými starostmi nezatěžovala. „Matka si nikdy nestěžovala,“ říkal Vladimír Bystrov. „Já jsem po válce začal objevovat svět. Učili jsme se po dejvických hospodách, protože v budově naší školy byl vojenský lazaret. Film Pán sedmi moří jsem viděl osmkrát. Snad každý den jsem se vídal s bratrancem Vladivojem Tomkem. Teta, která pracovala v tiskárně u Neubertů, mi nosila obrázkové časopisy.“ Do školy si Vladimír vykračoval s aktovkou v ruce – takhle ji nosil tatínek, jenž byl vždy upravený a se všemi jednal zdvořile. Vladimír mu od dětství vykal. Nikolajovo chování anglického gentlemana upoutalo i spoluvězně v gulagu. („Až při práci na této knize jsem pochopil, proč mi táta pořád dával aktovky,“ dodává Michal Bystrov.)
Anežka s Vladimírem neměli peněz nazbyt. „Matka doučovala ruštinu, pletla svetry. Pomáhali nám i otcovi přátelé.“ Byli mezi nimi i čeští levicoví intelektuálové, například skladatel Jan Seidel, který zkomponoval budovatelskou píseň Kupředu, zpátky ni krok, nebo komunistický básník Vilém Závada.
O manželově odsouzení informovalo Anežku Bystrovovou ministerstvo zahraničí až v dubnu 1948. Po Únoru si Sovětský svaz přestal hrát na schovávanou. Do té doby si Anežka Bystrovová od jednoho ruského prokurátora vyslechla, že neví, co se mohlo přihodit, a druhý se vyslovil, že jejího muže „možná vzala nějaká svoloč“. Vlastně jí nelhal.
Nikolaj Bystrov nezapíral, že nebyl nakloněn sovětskému zřízení. V den svého zadržení 20. května 1945 prohlásil, že proti němu bojoval v souladu se svým politickým přesvědčením. V červnu 1945 Nikolaje odvezli do věznice NKVD v Moskvě, kde výslechy pokračovaly. V listopadu 1945 ho odsoudili na deset let. Na závěr vyšetřování mohl písemně vyjádřit politování nad svými činy. Kolonku pro kajícnou omluvu proškrtl. Ničeho nelitoval. A také své ženě nikdy nevyčetl, že kvůli ní z Holoubkova zamířili zpět do Prahy.
„Stále myslím na Tebe, na milou českou vlast, na zlatou Prahu. Zejména, ovšem, za nedávného našeho jubilea – 13. července –, kdy jsme se před 14 lety setkali večer na Žofíně, ty v zelené sukničce a já v tenisových šatech,“ psal Anežce z gulagu.
Šestnáctého ledna 1955 mohl své blízké potěšit zprávou: Konec mého kontraktu je v březnu. Dvacátého srpna 1955 se rodina šťastně shledala. Přesvědčení, že vše špatné už překonali, však bylo liché.
Provaz pro Vladivoje
„Na Vánoce 1959 se matka od své sestry dozvěděla, že zatkli Vladivoje. Na podzim 1959 se ženil, můj otec mu šel za svědka,“ vypravoval Vladimír Bystrov. Svého o dva roky staršího bratrance, zapáleného skauta, jako kluk obdivoval. V únoru čtyřicet osm čtrnáctiletý Vladivoj Tomek na stroji vyťukával protikomunistické letáky a spolu s Vladimírem je roznášeli do schránek. „To bylo poprvé a naposled, kdy mě přizval k nějaké akci.“ Na gymnáziu se kolem Tomka shromáždila skupina odhodlaných mladíků. Jádro tvořili skauti Tomek, Straka, Klempíř, Tonar, Balík a Bernát. Čelit rudé totalitě považovali za svou povinnost. Postupně se přidávali další – Sůva, Kučera, Matějů, Horáček. Dva týdny po popravě Rudolfa Slánského Tomek, Balík, Straka a Sůva ozbrojení revolvery zastavili čtyřčlennou vojenskou hlídku nedaleko židovských hřbitovů na Olšanech. Dva vojáky bez potíží odzbrojili, jenže ti zbývající jim odmítli svůj samopal vydat. Záhy si uvědomili, že mají před sebou amatéry. Nastal zmatek. Smrtelné zranění desátníka Rudolfa Šmatlavy způsobil podle pitevního protokolu projektil ráže 7,65 mm. Není jisté, z čí zbraně smrtící rána vyšla.
Policie Tomkovu skupinu více méně náhodou odhalila o sedm let později. „Bývalí spolužáci se po návratu z vojny znovu dali dohromady, chtěli vyvolat protikomunistické povstání, plánovali sabotáže.“ Padlo devět trestů od tří do pětadvaceti let. Vladivoj Tomek dostal provaz. Rozsudek byl vykonán 17. listopadu 1960. „Teta přišla o rozum, ale nepřestala doufat, že Vladivoj žije. Když jsem za ní přišel, opakovala: Proč nezavřeli taky tebe?“ vzpomínal Vladimír Bystrov.
Já pán, ty pán
Vladimír Bystrov kvůli otcovu uvěznění v gulagu nesměl dokončit střední školu. Přemítal, čím se bude živit. Uměl dobře rusky. Anežka nabádala svého muže, ať na malého Vladimíra mluví svou mateřštinou. „Třeba se mu to bude někdy hodit.“ Měla pravdu. „Překládal jsem a pak získal zaměstnání v chemické laboratoři. Nic moc jsem neuměl, ale dovedl jsem pěkně psát závěrečné zprávy,“ glosoval svůj přínos. Vladimír Bystrov chtěl být novinář. První článek mu vyšel ve Svobodném slově. „Byla to kratičká zpráva o tom, že cena acylpyrinu je v každé lékárně jiná.“ V laboratoři se spřátelil se starší sestrou Jiřího Menzela, jež ho představila také svému otci, spisovateli Josefu Menzelovi. „Dávala mi volné vstupenky na projekce filmů, které se do běžné distribuce nedostaly. To byla moje filmová škola.“ V roce padesát devět byl už coby zavedený filmový kritik přijat na FAMU k mimořádnému studiu. Publikoval v časopisech Film a doba, Film a divadlo, dělal interview s českými i světovými filmovými tvůrci a hvězdami. „Chlubím se tím, že jsem nikomu neříkal ,Mistře‘. Já pán, ty pán,“ vyprávěl Vladimír Bystrov.
Děkovného dopisu od Shirley Temple-Blackové, již coby tiskový tajemník Filmového studia Barrandov v srpnu 1968 doprovázel při její návštěvě Prahy, si samozřejmě považoval.
Vladimír Bystrov se třikrát oženil a měl tři syny – Alexandra, Vladimíra a Michala.
Se svou třetí ženou Martou se seznámil v lednu 1969. Stejně jako on držela čestnou stráž u rakve Jana Palacha.
„V sedmdesátém roce mě z Barrandova vyhodili a dalších dvacet let jsem překládal a tlumočil,“ shrnul své působení v době normalizace.
V devadesátém roce, ve svých čtyřiapadesáti letech, se v Reflexu stal vedoucím zahraniční rubriky: „Reflex byl tehdy první časopis, který přinesl pravdivé informace o Katyni.“ Jeho článek o Nikolaji Bystrovovi vzbudil velkou odezvu. „Začali se mi ozývat lidé s podobným osudem.“ Vladimír Bystrov o odvlečených lidech psal knihy, natáčel rozhlasové pořady, byl zakládajícím členem Výboru „Oni byli první“. Zasloužil se o omluvu a odškodnění pro oběti represí alespoň od českého státu. Nijak ho nepřekvapilo, že ruská strana se za nic neomluvila. „Tisíce zničených a poznamenaných životů jsou v rámci ruské historie úplná prkotina,“ konstatoval Vladimír Bystrov.
