Leopoldov: Jak došlo k největší vězeňské vzpouře v československých dějinách? | Reflex.cz
nahoru

Leopoldov: Jak došlo k největší vězeňské vzpouře v československých dějinách?

HANA BENEŠOVÁ23. listopadu 2019 • 16:15
Leopoldov: Jak došlo k největší vězeňské vzpouře v československých dějinách?
foto: Bontonfilm

Vojenská pevnost Leopoldov byla dostavěna před třemi sty padesáti lety. Už více než půldruhého století slouží jako vězení. Bezmála před třiceti lety, v březnu 1990, se zde odehrála rozsáhlá vězeňská vzpoura. Před týdnem měl premiéru film Amnestie, který zobrazuje pozadí této události.

„Všichni ven! Na zem! Lehni!“ Vězeň se zdráhá uposlechnout, příslušník ozbrojených složek ho přetáhne přes záda obuškem. Policejní vrtulník zasahuje na střeše, zachraňuje dva muže, jež vzbouřenci chtěli pro výstrahu upálit. Filmové záběry ze zásahu v Leopoldově na konci března 1990 ukazují spoušť – hořící, vyrabované budovy, zničené zařízení. Větší vzpoura se za zdmi pevnosti do té doby ne­odehrála, a že toho Leopoldov pamatuje hodně…

Pevnost proti Turkům

V srpnu 1652 turecké oddíly mířily k pevnosti Nové Zámky. Její velitel Adam Forgáč nepřátelský útok odrazil a v bitvě u Veľkých Vozokan se 26. srpna 1652 s pomocí Esterházyů vypořádal s trojnásobnou tureckou přesilou. O jedenáct let později, na začátku srpna 1663, se Forgáč nevědomky dopustil strategické chyby, osmanští vojáci Nové Zámky dobyli a velkovezír Ahmed Köprülü pevnost vyhlásil centrem nové provincie Eyalet-i ­Uyvarc. Kostel svatého Vojtěcha byl přestavěn na minaret, z kláštera se na dvaadvacet let stala turecká ­kasárna...

Císař Leopold I. rozhodl o vybudování nové, nedobytné vojenské pevnosti nedaleko Hlohovce, jež měla před Turky chránit Horní Uhry. Stavba, jež nesla Leopoldovo jméno, začala v září 1665 pod dohledem bývalého velitele císařských vojsk na Moravě, polního podmaršálka Jeana-Louise Raduita de Souches. Moravští a bavorští řemeslníci ji dokončili o čtyři roky později. Pevnost hvězdicového tvaru zabezpečovaly mohutné obvodové zdi, obě vstupní brány jistil padací most. Prvním velitelem Leopoldova se stal jeden ze Souchesových důstojníků, Ján Michal Ritch. Nedlouho před porážkou Turků u Vídně, v září 1683, převzal velení Leopoldova Heinrich Kielmansegg.

První vzpoura v pevnosti vypukla v dubnu 1689. Část nespokojených vojáků vypověděla poslušnost a neúspěšně se pokusila zajmout zástupce velitele. V červnu 1689 vynesl soud nad vzbouřenci dva hrdelní tresty.

Za vlády Marie Terezie sloužil Leopoldov jako vojenský sklad, na konci osmnáctého století zde žili vojenští vysloužilci.

V roce 1855 ministr vnitra Alexander Bach nechal v Leopoldově zřídit žalář pro tisíc trestanců. Mezi uvězněnými tehdy byly i ženy. Tři roky káznici vedl Jakub Ševčík, pak její správu převzaly vincentky. Jejich představená Frederika Baun-Gartnerová nechala trestancům sejmout okovy a čtyři roky dbala na to, aby odsouzení dostávali lepší stravu a nemocným byla poskytována péče. Po odchodu sester se ředitelem věznice stal Ján Fekete, jejž v roce 1870 nahradil právník a vězeňský reformátor Emil Tauffer. Nejen v Leopoldově prosadil novátorský systém, jenž se snažil odsouzené napravit a připravit na další život po propuštění. Taufferovy metody se v Leopoldově zdárně uplatňovaly až do roku 1949.

Padesátá léta

Leopoldovské samovazby po únoru 1948 využívalo ministerstvo obrany, bratislavské velitelství StB zase část budov v Leopoldově používalo jako vyšetřovací věznici. V létě 1951 Leopoldov převzalo ministerstvo národní bezpečnosti. Příchozí vězně, již byli k drakonickým trestům odsouzeni z politických důvodů, bachaři vítali slovy: „Nejste tady proto, abyste si odpykali trest, ale abyste tu zdechli.“ Slovenští dozorci dodali na vysvětlenou, kudy vede cesta z kriminálu: „Odtiaľ len nohama vopred!“

V tajném ministerském sdělení z července 1953 se konstatuje: „Odsouzeným nebyly poskytovány ani nejzákladnější potřeby. Nebyly dodržovány základní dávky potravin... Nemocným odsouzeným nebyla umožňována řádná léčebná péče...“

Nelítostným podmínkám leopoldovské věznice čelili například československý legionář a velitel Pražského povstání generál Karel Kutlvašr, letecký maršál Karel Janoušek, pozdější arcibiskup Karel Otčenášek, biskup Štěpán Troch­ta, kněz a teolog Josef Zvěřina, spisovatel Jiří Krupička, básníci Zdeněk Rotrekl, Jan Zahradníček a Josef Kostohryz, důstojníci Miroslav Kácha a Pravomil Raichl, jemuž se na začátku ledna 1952 podařilo z Leo­poldova uprchnout. V leopoldovském kriminále zemřel účastník prvního i druhého odboje, novinář Vladimír Sís, řeckokatolický biskup Pavol Peter Gojdič, předseda vlády Rudolf Beran nebo armádní redaktor Jakub Koutný. V Leopoldově utýrali také generála Josefa Peška, katolického kněze Matěje Dominika Trčku a řadu dalších osob. Během stranických čistek se brána Leopoldova na čas zavřela za Gustávem Husákem a Karlem Vašem. Svůj trest si zde odpykával i německý generál Rudolf Toussaint, jenž v květnu 1945 složil kapitulaci do rukou generála Kutlvašra. Po pár letech se setkali znovu – jako spoluvězni v Leo­poldově…

Ještě na začátku šedesátých let vězni pracovali jedenáct hodin denně. Za nesplnění normy šli do korekce. V polovině padesátých let vězni v Leopoldově drželi hladovku. Kvůli takzvané hladové vzpouře se řadě z nich zvýšily už tak vysoké tresty…

Pokleslá justice

 

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 1 Kč měsíčně




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější