Přechylovat, nebo nepřechylovat? Otázka ženských příjmení v češtině ožívá (nejen) s každou olympiádou
Česká televize během současné olympiády zachovává praxi přechylování ženských příjmení v souladu s českými jazykovými pravidly. U českých i zahraničních sportovkyň tak diváci uslyší tvary s koncovkou -ová. Podle ČT jde o zachování srozumitelnosti a gramatické správnosti přenosů. Kritici ale upozorňují, že v mezinárodním prostředí by měl být více respektován původní tvar jména či osobní preference samotných sportovkyň. Debata se tak vrací s každými dalšími hrami.
Jaroslav Šajtar: Přechylování je pro češtinu typické
Jak jsme se po listopadu 1989 začali otevírat světu, postupně přišla na přetřes i jazyková otázka. Jenže místo kultivace češtiny jsme svědky pravého opaku. Nejenže někteří moderátoři zjevně ignorují fakt, že naše mateřština má také střední rod, ale o to víc se pod pláštíkem jakéhosi rádobysvětáctví stalo módou nepřechylovat ženská příjmení. Přitom jde do značné míry o uměle vykonstruovaný problém.
I v minulosti se totiž vyskytoval omezený okruh nepřechylovaných příjmení, zejména v případech, kdy by to působilo násilně či nelibozvučně nebo šlo o umělecká jména. Nikoho příčetného by asi nenapadlo přechylovat Yoko Ono nebo peruánskou sopranistku Ymu Sumac. V médiích bez problémů figurovala italská superhvězda Gina Lollobrigida a francouzská šansoniérka Mireille Mathieu, ale stejně tak Sophia Lorenová, Michèle Mercierová, Claudia Cardinalová a Brigitte Bardotová, což u nikoho žádné pobouření nevzbuzovalo.
Že přechylování je pro češtinu typické, je pravda a bez ohledu na to, že leckdo – zvláště v poslední době – hovoří o komolení jmen, je třeba přiznat, že to má také nesporné výhody. Při nepřechýlení totiž může dojít k úplné nesrozumitelnosti textu. Například Williams porazila Seleš, von der Leyen přivítala Kallas. Kdo koho vlastně porazil a přivítal? To z takhle pitvorného textu vůbec nelze vyčíst!
Zajisté můžeme přijmout výjimky. Islandština jistě není všeobecně rozšířený jazyk, jehož nuance by se vryly do našeho povědomí, nicméně je správné respektovat, že kupříkladu jméno čtvrté islandské prezidentky Vigdís Finnbogadóttir by se přechylovat nemělo, poněvadž dóttir znamená v tomto germánském jazyce dcera, a přechýlením by tudíž vznikl nesmysl: dcerová.
Doslova pak tahají za uši typicky česká, ale přesto nepřechýlená příjmení.
Vojtěch Rynda: Čeština sama je proti přechylování
Nejjednodušší, základní a neprůstřelný argument proti přechylování je, že lidé, jejichž jména přechylujeme, se tak nejmenují. Ničíme jim jména – tedy něco, k čemu má každý člověk zásadní a nezadatelný vztah. Tenhle důvod by měl sám o sobě proti přechylování stačit.
Diskuse o přechylování probíhá tak dlouho a sveřepě, že každý z táborů zná nazpaměť i argumenty toho druhého. „Čeština je jazyk ohebný a přechylování usnadňuje flexi.“ No tak prostě necháme cizí jména v prvním pádu. „Graf porazila Seles: z toho není poznat kdo koho.“ (Ano, takhle stará už ta debata je.) No tak napíšeme „Graf vyhrála nad Seles.“ „Nebudeme vědět, kdo je muž a kdo žena.“ Jestli to fakt potřebujeme zdůraznit, dá se to udělat i bez -ová. „Stejně musíme jména z cizích abeced transkribovat do té naší a už jen tím dojde k deformaci.“ Ano, ale nemusíme těch deformací dělat víc, než je skutečně potřeba.
A co je skutečně potřeba? To se bude neustále měnit. Příznivci přechylování v této debatě v hrůze z blížící se porážky obvykle vytahují eso v podobě argumentu, o kterém si myslí, že je nenapadnutelný: „No to pak můžeme rovnou zakázat celé skloňování!“ Zakazovat ho nemusíme, ono totiž stejně časem vymizí, stejně jako vymizelo z jiných jazyků. I na periferii globálního světa se časem nejspíš vzdáme háčků a čárek, vyjmenovaných slov a podobných archaismů. I na periferii globálního světa si totiž nemůžeme v době internetové dovolit prznit slavná jména, která civilizovaný svět zná v určité podobě, jen proto, že „u nás to tak máme“.
Miluju češtinu, živím se jí, myslím, že ji umím používat, a obdivuju její bohatost. Ale právě proto, že ji miluju, ji odmítám svazovat. Pravidla jazyka mají být popisem stavu, ne závazkem do budoucna. Čeština si sama řekne, jaká chce být. A už teď říká, že s přechylováním skončila.
