Ivan Hrozný: Rusové krutého cara obdivují jako sjednotitele a otce impéria. Byl opravdu hrozný?
Před 495 lety se narodil ruský car Ivan IV., který si svými činy a způsobem vlády vysloužil přízvisko Hrozný. Zaostalou feudální Rus přitom přetvořil na impériu s centrální vládou, zreformoval politický a trestní systém, podporoval umění, architekturu a zasloužil se o šíření vzdělanosti. Nosí tedy svou přezdívku právem?
S tím, jak se dnešní ruské úřady snaží zlepšit image i těch nejkontroverznějších postav národní historie, se můžeme setkat s různými argumentačními veletoči. V případě postavy cara Ivana IV. se pravidelně vyskytuje tvrzení, že slovo „Groznyj“ nelze překládat jako „hrozný“ ve smyslu „krutý“. Namísto toho bychom prý přízvisko měli vnímat jako ekvivalent českých výrazů „ohromný“, „přísný“ nebo „vzbuzující úctu“. Při pohledu na život panovníka, který vládl Rusi v letech 1533–1584, jsou k nalezení argumenty pro oba překlady.
Hrozné dětství hrůzovládce
Stejně jako u mnoha hrozných historických postav, i u Ivana hrálo na jeho cestě k hrůzovládě roli špatné dětství. Narodil se 25. srpna 1530, jeho otec Vasilij III. zemřel, když byly malému princi tři roky, matka Jelena Glinská o pět let později. Osmiletý nástupce trůnu se pak stal figurkou v ruské hře o trůny, kde spolu o vliv a moc zápasily mocné bojarské (šlechtické) rody Šujských a Bělských. Podle jeho vlastních vzpomínek žil se svým hluchoněmým bratrem Jurijem v chaosu plném vražd, travičství a intrik. Jejich poručníci se k nim měli chovat jako k žebrákům, trpěli často hladem a chodili oblečení ve špinavých hadrech. Skutečnost asi nebyla tak tragická, mladý panovník byl ale opravdu vydán na milost a nemilost mocichtivým a arogantním knížatům. Zlost nad bezmocností u budoucího cara vyvolávala záchvaty zuřivosti. Jelikož si je zatím nemohl vybíjet nad svými nepřáteli, mučil a zabíjel alespoň zvířata.
Ivan se svým mocenským konkurentům poprvé postavil ve 13 letech. Zemi tehdy defacto ovládal bojarský rod Šujských a jejich kníže Andrej vystupoval v roli poručníka nezletilého cara. Během slavnostní hostiny však Ivan proti regentovi vystoupil, obvinil ho z poškozování země a nechal ho uvrhnout do vězení. Podle často citované pověsti ho v něm nechal zaživa roztrhat loveckými psy. Pravděpodobnější je ale verze, že nařídil žalářníkům, aby nejvyššího ruského šlechtice ubili k smrti. Po takové ukázce krutosti a rozhodnosti se už proti budoucímu panovníkovi neodvážil nikdo vystoupit. V roce 1547 se nechal korunovat za cara a samovládce celé Rusi.
Jediné šťastné období
Aby mohl být šestnáctiletý Ivan oficiálně prohlášen za plnoletého, musel se zároveň s korunovací oženit. Za choť pojal Anastazii, členku urozené rodiny Romanovců. Sňatek byl sice pečlivě zvážen, aby cara spojil s mocným rodem, novomanžele ale podle všeho pojila opravdová láska, která dokázala mladého cara uklidnit. První roky jeho vlády proto plynuly v relativním klidu. Ivan během nich zreformoval armádu, zavedl změny soudního a trestního zákoníku. Aby omezil moc bojarské šlechty, nechal zemi rozdělit na samosprávné okresy podléhající centrální vládě Moskvy. Do té doby značně izolované Rusko otevřel světu. Navázal obchodní styky s Británií a Nizozemskem, zasazoval se o šíření vzdělanosti a nechal do Moskvy přivézt první knihtisk, na kterém se tiskly a množily knihy v ruštině. Byl také velkým obdivovatelem monumentální architektury. Své vítězství nad kazaňskými Tatary oslavil stavbou chrámu Vasila Blaženého, který dodnes zdobí moskevské Rudé náměstí. Pojí se k němu historka, že car byl krásou katedrály tak nadšen, že nechal stavitele oslepit, aby už nemohli dílo nikdy zopakovat. Stejně jako v případě pražského orloje jde pravděpodobně pouze o pověst. Popisovaná krutost by se ale k Ivanovi hodila daleko lépe než k pražským konšelům.
Období, kdy si ještě Ivan zasloužil přízvisko „Vzbuzující úctu“, skončilo na jaře roku 1553. Car tehdy vážně onemocněl a bojarští vlci jeho slabost okamžitě zvětřili. Car zmítaný horečkami se na nich pokusil vymámit příslib věrnosti. Šlechtici to nejenomže odmítali, ale začali přímo u jeho lůžka intrikovat a bojovat o moc. Ivan se sice uzdravil, strachu ze skutečných i domnělých uzurpátorů se už ale nikdy nezbavil. O pět let později přeběhl jeho přítel Andrej Kurbský do nepřátelské Litvy, a carova paranoia se ještě prohloubila. Když v roce 1560 zemřela jeho milovaná žena Anastasie, pojal přesvědčení, že ji otrávili bojarští šlechtici a uprchl i se státním pokladem z Moskvy. Vrátil se až po příslibu, že dostane možnost své odpůrce podle libosti potrestat. Do hlavního města se tak vrátil definitivně už jako Ivan Hrozný.
Velitel černých jezdců
Mocenský tah, který z Ivana IV. udělal definitivního samovládce, bylo rozdělení správy Rusi do dvou oblastí. Pod takzvanou zemštinu spadala správa státního majetku a financí, a byla v kompetenci bojarské rady – dumy. Dohled nad zemštinou a finální rozhodování o všech státních, správních i ekonomických záležitostech ale náleželo do kompetence takzvané opričiny. Tu kontroloval sám car a svá rozhodnutí vymáhal prostřednictvím své soukromé gardy, armády a tajné policie v jednom. Její členové – opričnici – podléhali pouze carovi a disponovali neomezenou pravomocí vyšetřovat, vynášet soudy i vykonávat rozsudky. Zpočátku bylo v řadách opričniků jen několik set Ivanových nejvěrnějších nohsledů. Jejich řady se ale rychle rozrostly na 6–10 tisíc. Příslušníci se odívali do černého a místo zástavy používali uřezané psí hlavy naražené na kopí.
Oddíly černých jezdců začaly v Rusi rozsévat hrůzu. Opričnici stíhali carovy skutečné i domnělé odpůrce, vyslýchali a mučili podezřelé, popravovali a zabavovali majetky. V roce 1570 se k carovi donesla zvěst, že se novgorodští bojaři spojili s Poláky a chystají proti němu spiknutí. Ivan prohlásil celé město za zrádce a vytáhl na něj se svou armádou opričniků. V Novgorodu vypukl nepředstavitelný teror, kdy byly celé rodiny i s dětmi krutě mučeny, popravovány a topeny pod ledem zamrzlé řeky. Dvouměsíčnímu řádění padlo za oběť skoro 5000 lidí, v okolních vesnicích opričnici povraždili více než desetinásobek a na následky souvisejícího hladomoru zde zemřelo snad až 100 tisíc Rusů.
Úpadek
Na rozdíl od budoucích ruských samovládců disponujících Čekou, NKVD a KGB si Ivan své opričniky neponechal. Zcela v souladu se svou paranoiou se začal obávat jejich moci, a když se opričnici v roce 1571 odmítli postavit Tatarům táhnoucím na Moskvu, nechal je rozpustit a jejich velitele popravit. Rusko ale bylo hrůzovládou navždy postiženo. Na územích vyvražděných bojarských rodů panoval chaos a bujel banditismus. Jejich obyvatelé prchali do Polska, Litvy a Skandinávie a velké oblasti zůstaly zcela vylidněny. Tatarští nájezdníci bez odporu projeli nechráněným územím až k Moskvě a zanechali ji vypleněnou a v plamenech.
Spolu se stavem říše upadal i duševní stav cara Ivana. Jeho krutost a paranoia naopak stále rostla. Kvůli malichernému obvinění osobně umučil k smrti svého nejlepšího vojevůdce Michaila Vorotynského. Aby dal Rusi mužského dědice trůnu, oženil se postupně s osmi ženami, pět z nich nechal popravit a další uvěznit. Jednoho večera vrazil do komnat své snachy, která čekala dítě s jeho synem Ivanem, a zastihl ji odpočívat na lůžku v nočním úboru. Zuřivě ji obvinil, že se ho snaží svést a zbil ji tak, že potratila. Když se syn pokusil svou ženu bránit, vrhl se šílený car i na něj a utloukl ho k smrti železnou holí. Pak se duševně zhroutil, kvůli chorobné podezřívavosti ale nedovolil, aby ho léčili lékaři a raději polykal čím dál tím větší dávky tehdejšího oblíbeného všeléku – rtuti. Otrava těžkým kovem ho připravila o zbytky rozumu. V posledních dnech svého života bloudil všemocný samovládce Rusi po Kremlu, drásal si tělo do krve a vyl jako divoké zvíře. Zemřel v roce 1584, patrně na následky dlouhodobé otravy rtutí. Vláda jeho slabomyslného a chorobně pobožného syna Fjodora pak rozpad císařství dokonala.
Jak to viděl Stalin
Ivan Hrozný si podle všeho své přízvisko zaslouží. Přesto k němu vzhlížela a stále vzhlíží řada ruských osobností, které v něm vidí prvního mocného sjednotitele Rusi a otce impéria. K jeho obdivovatelům patřil i Stalin a za jeho vlády se Ivan Hrozný znovuzrodil jako symbol sovětské propagandy. Když slavný režisér Sergej Ejzenštejn natočil o carovi třídílný filmový epos, nechal sovětský diktátor dva díly zakázat a zničit. Údajně se mu nelíbilo, jak se metody opričniků podobají praktikám jeho Čeky. Je ale také možné, že se domníval, že byl Ivan ke svým oponentům příliš shovívavý. V dopise Ejzenštejnovi Stalin dokonce napsal, že Ivan měl bojary povraždit všechny.
