Vojtěch Hynais namaloval na oponu Národního divadla pařížskou akrobatku. Málem za to přišel o honorář
Před 100 lety zemřel Vojtěch Hynais. Průkopník českého moderního umění, dekoratér, grafik, pedagog a autor opony Národního divadla. Díla vedoucí osobnosti „českých Pařížanů“ dodnes zdobí galerie, muzea i budovy po celém světě. Češi jeho styl kritizovali, přesto se kvůli svému vlastenectví zřekl bohatství a z Francie se vrátil domů.
Vojtěch Hynais měl v mládí k umění poměrně daleko. Narodil se v roce 1854 ve Vídni do rodiny krejčího, zarytého vlastence, písmáka a člena české Národní strany. Své děti nechal pokřtít Vojtěch, Cyril a Vlasta, sám je vyučoval češtině a podporoval v nich úctu k umění. Malý Vojtěch projevoval ze všech sourozenců největší výtvarné nadání a díky otcově podpoře ho mohl rozvíjet. Studoval nejprve na vídeňské akademii, později pracoval v ateliéru malíře Anselma Feuerbacha. Ten si nadaného chlapce oblíbil a pomohl mu získat stipendium na dvouleté studium v Itálii. Studium klasického barokního a renesančního umění však Hynaisovi nedalo zdaleka tolik jako jeho další zahraniční stáž v Paříži.
Čeští Pařížané
Do hlavního města světového umění odcestoval mladý Vojtěch v roce 1878, kdy se Paříž vzpamatovávala z krvavého potlačení vlády Komunardů. Chaos porevolučního období a příliv umělců z celé Evropy zde pomohl nastartovat prostředí, ze kterého za několik let vyrašilo celé moderní umění. „Čeští Pařížané“, mezi něž patřil kromě Jaroslava Čermáka, Václava Brožíka a Josefa Václava Myslbeka i sám Hynais, měli na uměleckém kvasu nemalý podíl. Jejich umění a invenci oceňovali vedoucí osoby rané avantgardy, v ateliérech slavné École de Beaux-arts patřili k nejsledovanějším umělcům a získávali lukrativní zakázky z celého světa. Vojtěch Hynais se už coby sedmadvacetiletý mladík podílel se svým přítelem a mentorem Paulem Baudrym na výzdobě newyorského paláce miliardářského rodu Vanderbildtů. Mytologické výjevy na stropní fresce centrálního salonu v mnohém připomínaly výjevy, kterými Vojtěch Hynais později zdobil nejdůležitější budovy ve své rodné vlasti.
Hynaisovým domovem byla Paříž, kde si zařídil ateliér v bohémské čtvrti Pigalle a etabloval se jako vyhledávaný portrétista a autor užitého umění. Neustálý kontakt s českými umělci ale táhl jeho pozornost k domovině. Účastnil se společných výstav Umělecké besedy a zapojil se také do největšího umělecko-společenského počinu v české historii – stavby a výzdoby Národního divadla. Komise dohlížející na výzdobu sice modernímu umění příliš nefandila, po průtazích ale Hynaisovi svěřila výzdobu schodiště divadla a budoárů královské lóže. V generaci Národního divadla se ale měl Hynais zapsat daleko výrazněji.
Česká opona s duchem Francie
Pouhý měsíc po slavnostním otevření Národní divadlo zachvátil 12. srpna 1881 požár, který zničil střechu, hlediště i jeviště divadla včetně opony Františka Ženíška. Vojtěch Hynais byl přímým svědkem požáru a údajně sám pomáhal vynášet z hořící budovy obrazy a výzdobu. Když byla vypsána soutěž na vytvoření nové opony, byl to sám Ženíšek, kdo na ni Hynaise upozornil. Chtěl mu tak oplatit pomoc z doby, kdy jako chudý stipendista tvořil v Paříži a v ateliéru svého kolegy našel útočiště a zázemí.
Pro budoucí podobu opony i pro její přijetí je důležité, že vznikala v Paříži. Zatímco Ženíšek pojal původní obraz jako alegorii umění, Hynais na ní ztvárnil triumf nad tragickým požárem. Vyobrazil na ní řemeslníky, Čechy přinášející dary do sbírky a múzy čekající na znovuotevření divadla. S návrhy a skicami mu pomáhala a radila smetánka pařížského malířství včetně jeho učitele Jeana-Leona Gérôma. Modely mu stáli přátelé, umělci i tanečnice z pařížských kabaretů. Ústřední postava Slávy Čechie proto nese podobu Marie „Suzane“ Valadonové. Šestnáctileté pařížské akrobatky, oblíbené modelky a múzy francouzských impresionistů, později slavné moderní malířky.
Jak se dalo očekávat, duch moderní Paříže vepsaný do podoby opony u českých staromilců narazil. Finální podobu, na které Hynais pracoval se dvěma pomocníky 90 dnů a sám ji financoval, komise nemilosrdně zkritizovala. Prohlásila ji za nečeskou a kosmopolitní, barvy za chladné a málo výrazné, postavy za neslovansky štíhlé a postrádající heroickou alegoričnost. Vyplacení honoráře 9000 zlatých komise podmínila povinností vytknuté chyby přepracovat. Kvůli blížícímu se znovuotevření divadla ale byla opona instalována na místo a již nikdy nebyla sňata. Jelikož ale její podoba nebyla oficiálně schválena, honorář nebyl autorovi vyplacen a Hynais se ho domohl až po soudních sporech.
Odmítnuté bohatství
Přes neshody s uměleckou komisí vynesla práce na oponě Hynaisovi v Čechách slávu a uznání. Úspěchy se na něj snášely i v zahraničí, a to jak v uměleckém i osobním životě. Jeho ateliér se stal středobodem nové generace pařížských Čechů. Tvořil zde Alfons Mucha, Luděk Marold, Rudolf Vácha i Václav Kupka. Jeho expozice na Salonu francouzských umělců byla oceněna čestným uznáním, o jeho služby portrétisty a malíře interiérů se přetahovali bohatí průmyslníci, architekti i kurátoři uznávaných institucí včetně vídeňského Burgtheatheru. Na Světové výstavě v Paříži získal Zlatou medaili a poté i Rytířský řád Čestné legie. V té době již ho životem doprovázela Augusta Melánie Voirinová. Hynais ji poznal jako modelku, spojilo je ale celoživotní přátelství a vzájemná úcta. Dvě děti, které se jim narodily, znamenaly další náklady a Hynais musel přijímat i zakázky na grafiky, plakáty a dekorativní design pro porcelánku v Sèvres. Úspěch jeho designu mu vynesl neočekávanou a velmi lukrativní nabídku. Mohl se stát ředitelem celého slavného podniku, podmínkou však bylo přijmout francouzské občanství. Na to však Hynais nebyl ochoten přistoupit a rozhodl se vrátit po patnácti letech do rodné vlasti.
Pražská etapa
Svou „pražskou“ životní etapu Vojtěch Hynais uvedl návrhem plakátu pro Národopisnou výstavu a přijetím místa učitele na Akademii výtvarných umění. Byl členem první generace profesorů působící v nové budově Akademie upravené Josefem Hlávkou v prostorách holešovického Wiehlova pavilonu, původně postaveného pro Zemskou výstavu. Stejně jako v Paříži i v Praze se o jeho služby přetahovala společenská smetánka. Maloval portréty i akty milenek vlivných Čechů a vrátil se i k nešťastně přerušené tvorbě pro Národní muzeum. Práce na čtyřdílné alegorii ročních období zdobící prezidentský salónek Hynais zahájil již v roce 1881. Ke čtvrtému obrazu Zima se ale vrátil až po přesunu do Prahy a maloval ho v plenéru Královské obory, dnešní Stromovky. Jeho pečlivost a snaha o autentické zachycení unikátního světla bohužel vedla k tragédii. Zatímco čekal na ideální paprsek zimního slunce, jeho modelka Ernestina Wittnerová se v zasněženém lesíku třásla zimou zahalená pouze v tenkém závoji. První pražská profesionální modelka později na následky nachlazení zemřela.
Na Akademii výtvarných umění strávil Vojtěch Hynais celý zbytek své kariéry a vlastně i života. Vyplnil ho prací na velkých zakázkách, monumentálních malbách i portrétech modelek, které oslovoval v pražských ulicích. Jedno z jeho nejvýznamnějších děl pozdního období zůstalo bohužel nedokončeno. Prezident Tomáš Garrigue Masaryk mu v letech 1919–1923 seděl modelem údajně celkem 56krát, dokud neztratil trpělivost a z ateliéru neutekl. Jeho portrét zůstal nedokončen a zachovaly se z něj jen studie. Za průtahy mohla snad Hynaisova pečlivost, je ale možné, že mu již docházely síly a zrak. V posledních letech života již byl na jedno oko slepý a druhé měl postižené šedým zákalem. Obě dvě navždy zavřel 22. srpna 1925 v podolském sanatoriu a byl pochován na vyšehradském Slavíně.
