Vyšší mravní princip přiměl studenta k atentátu na šéfa NSDAP. Zabití nacisty pro něj nebylo zločinem
Před 90 lety, 4. února 2035, přišel student David Frankfurter do domu politika Wilhelma Gustloffa a nemilosrdně ho zastřelil. Poté se šel udat policii, u soudu přijal osmnáctiletý trest vězení a vyhoštění ze země. Frankfurter si uvědomoval, jakou hrozbu představuje rasismus a nacismus pro evropskou civilizaci. Odstranění vůdce švýcarské NSDAP proto považoval za svou morální povinnost.
Studenti historie autoritářských režimů si často kladou otázku, proč se evidentně zhoubným ideologiím nikdo nepostavil na odpor už v jejich zárodku. Dějiny nám ukazují, že takoví stateční lidé existovali. Jejich činy sice nedokázaly zabránit nástupu zřízení, za nimiž zůstaly miliony zmařených lidských životů, příběhy, kdy „vyšší mravní princip“ převážil nad obavami o vlastní život, je ale dobré si připomínat.
Z Chorvatska do Německa
Případ, který se odehrál před 90 lety ve švýcarském horském středisku Davos, je dnes poměrně málo známý. Jeho hlavní postavou je student medicíny David Frankfurter, potomek ortodoxní židovské rodiny žijící v chorvatském Daruvaru. Davidův otec zde působil jako rabín, jeho rodinní předkové však pocházeli z Německa, a David byl proto po maturitě vyslán na studia medicíny do Frankfurtu.
V Německu se mladý student ocitl v roce 1931, kdy se nacisté drali nezadržitelně k moci. Na ulicích měst pochodovali zfanatizovaní mladíci v hnědých košilích. Média šířila Goebbelsovu propagandu. Hitlerova soukromá „policie“ SA pronásledovala ideologické oponenty, unášela a šikanovala každého, kdo nezapadal do nacistické představy ideálního občana. Když nacismus pronikl do akademického prostředí a z univerzit byli vyhozeni profesoři židovského původu, rozhodl se David Frankfurter z Německa odejít do Švýcarska. Doufal, že v neutrální zemi bude moct dokončit studia a stát se zubařem.
Z Německa do Švýcarska
Davidovo přání se bohužel nesplnilo. V roce 1933 byl Hitler jmenován kancléřem a jeho vliv se nezadržitelně šířil celou Evropou. Ve švýcarských kantonech začaly vznikat nacistické buňky, které se postupně slévaly v organizovanou moc. V jejím centru stál Wilhelm Gustloff – německý imigrant, který si ve švýcarských Alpách léčil nemocné plíce a své okolí zamořoval nenávistí. Gustloff byl už od 20. let přesvědčeným nacistou a fanatickým antisemitou. Hned po založení NSDAP se stal jejím členem a její odnož založil i ve své nové domovině. V roce 1936 už měla strana ve Švýcarsku na pět tisíc členů, vydávala noviny, propagandistickou literaturu a pochopitelně také Protokoly Sionských mudrců. Vydavatelem a šiřitelem pravzoru dnešních konspiračních teorií byl sám Gustloff.
David Frankfurter si byl Gustloffovy činnosti dobře vědom. Švýcarsko však bylo v té době ještě poměrně klidnou neutrální zemí. Řada Švýcarů s nacismem sympatizovala, velká část obyvatel – hlavně z italsky a francouzsky mluvící menšiny – se ale k německému režimu stavěla s podezřením a země byla připravena bránit svou nezávislost. Když se ale David vydal na návštěvu nemocné maminky do rodné Jugoslávie, byl při průjezdu Německem svědkem, kam nekontrolované šíření zhoubné ideologie vede. Po návratu do Bernu dospěl k přesvědčení, že se jí musí postavit do cesty. Pořídil si revolver a krabičku nábojů, v předvečer 4. února 1936 odnesl na poštu dopisy svému otci a bratrovi a na nádraží si koupil jednosměrnou jízdenku do Davosu.
Pět ran v Davosu
Po příjezdu do horského střediska vyhledal student adresu Gustloffova bytu. U dveří ho přivítala nacistova žena Hedwiga. Vysvětlila mu, že manžel právě telefonuje, slušně oblečeného a inteligentně vyhlížejícího mladíka ale bez váhání uvedla do pracovny. Na zdi za pracovním stolem visel obrovský portrét Adolfa Hitlera, skrze otevřené dveře David slyšel, jak Gustloff do telefonu vykřikuje nechutné rasistické nadávky a židy přirovnává ke zvířatům. Když hovor skončil a nacistický pohlavár vešel do pracovny, David Frankfurter vstal, představil se mu jako Žid a střelil ho pětkrát do hlavy. Z domu pak pokojně odešel na policejní stanici, kde policistům předal zbraň a udal se.
Soud
O zabití vysoce postaveného člena NSDAP psaly všechny evropské deníky a Goebbels případ využil k rozpoutání další štvavé kampaně. Hitler zuřil, jeho touhu po krvavé odplatě ale zadržel pragmatismus. Německo v roce 1936 pořádalo v bavorském Garmisch-Partenkirchenu zimní olympiádu. Rozpoutání pogromů by mohlo poškodit pověst silného, leč spravedlivého vůdce, kterou jeho propaganda do celého světa šířila.
David Frankfurter stanul před soudem ve městě Chur v Graubündenském kantonu. V jihovýchodní oblasti ležící na hranici s Itálií, Rakouskem a Lichtenštejnskem žilo mnoho protiněmecky naladěných Švýcarů, kteří s Frankfurterovým činem sympatizovali. Soudce ho však poslal do vězení na celých 18 let, a po propuštění navíc nařídil jeho deportaci. Podle některých zpráv byl svědkem soudu i Frankfurterův otec Mavre. Po vynesení rozsudku mu měly přes noc zbělet všechny vlasy.
Válečné osudy
Pobyt ve věznici v neutrálním Švýcarsku mladému studentovi paradoxně zachránil život. Jeho otec takové štěstí neměl. V roce 1941 ho němečtí okupanti ve městě Vinkovci vyvlekli ze synagogy, zbili a předali fanatickým chorvatským Ustašovcům. V koncentračním táboře Jasenovac, od kterého se kvůli strašlivým praktikám distancovali i nejotrlejší Němci, byl Mavre Frankfurter zavražděn.
Zabitý Gustloff byl v Německu prohlášen za Blutzeuge – mučedníka, který položil život za Třetí říši. Jeho tělo bylo ve slavnostním průvodu dovezeno ze Švýcarska až do severoněmeckého Mecklenburgu. Na pohřbu, kterého se zúčastnily tisíce fanatických nacistů, pronesl projev sám Adolf Hitler. Hedwika Gustloffová dostala od Říše štědrou doživotní rentu, jméno jejího manžela bylo přiděleno elitnímu oddílu SS a obrovské námořní lodi. Chlouba německé flotily M.V. Wilhelm Gustloff se dočkala podobně nešťastného konce jako její jmenovec. Na konci války loď zasáhlo torpédo sovětské ponorky a poslalo ji na dno Baltského moře i s deseti tisíci Němci prchajícími z polské Gdyně před postupem Rudé armády. Počtem obětí jde o nejhorší katastrofu v námořní historii.
Po válce
David Frankfurter pobyl ve vězení devět let. Propuštěn byl 1. června 1945, trest vyhnanství ze Švýcarska mu ale prominut nebyl. V roce 1946 odjel do Palestiny, kde se přidal ke kibucu poblíž Haify a po vyhlášení Státu Izrael se usadil s rodinou v Tel Avivu. O svých zážitcích napsal dvě knihy, v Izraeli je považován za hrdinu a jeho jméno nese několik ulic, parků a budov. Oficiální pocty však David Frankfurter odmítal. Čin, ke kterému se před 90 lety odhodlal, nepovažoval za projev osobního hrdinství, ale za morální povinnost.
