Češi do Jižní Ameriky: Jak to bylo s Baťovými plány přesídlit celý český národ do Patagonie?
Před 60 lety zemřel Jan Antonín Baťa. Ve 30. letech převzal po tragicky zesnulém nevlastním bratru Tomášovi řízení zlínského „botostroje“ i všech filiálek ve více než padesáti zemích světa. O jeho podnikatelském umu, vizionářství i výstředních nápadech koluje bezpočet historek. Jedna z nejzvláštnějších se pojí k jeho údajnému plánu přestěhovat český národ ohrožený nacismem do jihoamerické Patagonie.
Když dozněly poslední výstřely II. světové války, začal Národní soud v Československu vynášet rozsudky nad skutečnými i domnělými kolaboranty s nacismem. Jedním z obžalovaných byl i Jan Antonín Baťa, který byl nakonec v roce 1947 v nepřítomnosti odsouzen k patnácti letům vězení a propadnutí veškerého majetku. Rozsudek byl v roce 2007 zrušen a dnes panuje jen málo pochybností o jeho politické a ekonomické motivaci. Znárodnění druhého největšího podniku v Československu mohlo proběhnout bez problémů a především bez nutnosti platit příbuzným vysoké náhrady.
Baťa, Göring a dr. Slabingr
Obvinění z kolaborace bylo v Baťově případě absurdní. Šéf zlínského obuvnického gigantu patřil před válkou k nejzarytějším odpůrcům jakéhokoliv ustupování Německu. Na budování obrany Československa přispěl desítkami milionů korun, napsal bezpočet vlasteneckých článků a využíval svůj vliv k lobbování v nejvyšších politických kruzích. Přistoupení na podmínky Mnichovské dohody vnímal jako nenapravitelnou chybu a neváhal to dávat hlasitě najevo. Jeho ostrá a často velmi osobní kritika byla důvodem, proč k němu exilová vláda přistupovala velmi chladně a proč byl po válce obviněn, že Benešův londýnský kabinet odmítl oficiálně podpořit. V archivech Baťovy pozůstalosti jsou k dohledání důkazy, že exilovou vládu tajně finančně podporoval. Prezidenta Beneše však ve svých pamětech neváhal titulovat jako „dr. Slabingra“ a „doktora třasořitku“.
Svůj postoj k Němcům Baťa nezměnil ani po zabrání Sudet. V říjnu 1939 byl dokonce zatčen gestapem a z vězení byl propuštěn pouze pod podmínkou, že se dostaví do Berlína do kanceláře říšského maršála Göringa. Audienci se dlouho vyhýbal a nakonec ho do Berlína musel eskortovat zvláštní kurýr. Jeho setkání s Göringem bylo poválečnými žalobci používáno jako důkaz kolaborace. Podle všeho ale Baťa naopak odmítl Göringovu nabídku stát se českým prezidentem a ihned po návratu domů se rozhodl emigrovat. Ještě než ho Göring propustil, měl mu naznačit, jaký osud Čechy v nacistické Evropě čeká: „Je mi líto, pane Baťo, ale vy Češi nežijete v sousedství Německa. Vy žijete přímo na německém dvoře. Pokud nemá dojít k nejhoršímu, budete muset pro existenci vašeho národa najít nějaké nové, příznivější místo.“
V novém světadíle
S touto nedbale maskovanou výhrůžkou v hlavě Jan Antonín Baťa emigroval v roce 1939 do USA a po velkém úsilí se mu podařilo za oceán dopravit i zbytek rodiny. Ve Spojených státech tehdy bohužel panovala nacionalisticky vypjatá nálada, ne nepodobná situaci v Německu. Vlivný evropský průmyslník zde nebyl vítán a jeho situace se ještě zhoršila poté, co ho Spojenci z dodnes nevysvětlených důvodů zařadili na černou listinu nepřijatelných podnikatelů. Spekuluje se, že důvodem mohlo být obvinění, že Baťa oklikou prodal část majetku okupantům. On sám tvrdil, že šlo o snahu ho zlikvidovat a zbavit tak americké obuvníky konkurence. V každém případě museli Baťové USA opustit. Jeho synovec Tomáš junior se vydal na sever a v kanadském Ontariu založil tovární město Batawa. Jan Antonín zamířil na jih. Do zemí, které dobře znal ze svých zahraničních cest.
K Jižní Americe měl Baťa velmi kladný vztah už od 30. let. V knize „S Baťou v džungli“, sestavené na základě vyprávění jeho vnučky Dolores, je pasáž, kde nadšením přímo překypuje: „Ta země je neuvěřitelná! Jako sen. Bylo v ní všechno, na co si jen člověk vzpomněl. Moře. Hory. Nerosty. Kaučuk. Pralesy. Kvalitní hlína. Potrava všude, kam člověk jenom strčil do země kus klacku a chvilku počkal, až bude strom dvakrát nebo víckrát do roka plodit.“ Když do této země zaslíbené Baťa dorazil, nemusel začínat od nuly. V Brazílii a Chile jeho filiálky fungovaly od konce 30. let. Jakmile se v roce 1941 usadil v Brazílii, pustil se do práce stylem, který by byl v Evropě nemyslitelný. Nebudoval jen továrny a obchody, ale i farmy, plantáže, vodní díla a nakonec i celá města stavěná po vzoru Zlína. Na mapě Brazílie se postupně objevila Batatuba, Bataypora, Bataguassu a Mariápolis pojmenovaná po jeho „drahé Mařence“. Jeho zájem se ale upíral i k sousední Argentině.
Argentina je zemí přistěhovalců s velmi podobnou historií, jako mají Spojené státy. Španělští kolonisté v 16. století osídlili pouze severozápad země a západní úpatí And. Na obrovská území na jihu začali přicházet Evropané až v 19. století, kdy vláda podpořila migraci zákonem. Přistěhovalcům platila lodní lístky, ubytování v imigračních hotelech a dopravu do konečné destinace. Příliv chudých, ale podnikavých Evropanů dychtících po příležitostech v nové zemi zde nastartoval ekonomický boom. Ve 30. letech 20. století už byl z Argentiny člen elitního klubu deseti nejbohatších zemí světa. Češi tvořili mezi imigranty nezanedbatelnou skupinu a po osamostatnění Československa se mezi oběma zeměmi rozjely čilé obchodní vztahy. Pivovary odebíraly českou technologii, slad i chmel. Naše firmy dodávaly stroje i do argentinských cukrovarů, textilek, mrazíren a konzerváren. Koncern Škoda zde dokonce v roce 1937 založil dceřinou firmu Škoda Platense a přilákal sem další vlnu imigrantů. V polovině 20. let žilo v Argentině asi 8 000 Čechů, na začátku 30. let už jich bylo 30 000 a vytvořili největší československou komunitu v Latinské Americe.
Stěhování národa
O přesné povaze Baťova návrhu přestěhovat celý český národ do Patagonie existuje spousta teorií. Navzájem si protiřečí, autoři se odvolávají na různé zdroje a těžko dohledatelné archivní materiály. Na samém počátku ale stál fejeton „Osidlovat“, který Jan Antonín napsal pro pondělník Zlín: „Není pravda, že na světě není prostoru,“ píše v něm. „Z vlastní zkušenosti znám například prostory Jižní Ameriky. V klimatických poměrech naprosto vyhovujících zdravému životu. Proč hledat půdu k rozmachu ve stísněné Evropě, proč ne tam?“ V dalším textu rozvádí ekonomické argumenty hovořící pro eventuální plán přesunout do Jižní Ameriky všechny Čechy a Moravany. Podle nich by převezení 10 milionů lidí do Jižní Ameriky přišlo na asi 14 miliard korun. Dalších 140 miliard by padlo na počáteční pobídky a investice do rozjezdu hospodářství, farem, živností a obchodů. Baťa to považuje za pakatel: „Vystěhovat nadbytečné lidi a zařídit jim tam možnost kulturního života stálo by desetkrát méně než jejich pobití v příští válce,“ píše a pro emigraci do Jižní Ameriky v závěru uvádí i morální důvod: „Kdy konečně přijdeme na to, že připravovat vraždění je bohapustý nesmysl, nedůstojný člověka – Evropana? Osidlovati půdu, to je vznešený úkol člověka...“
Fejeton není jediným zdrojem, který o Baťově plánu hovoří. V archivech má být například k dohledání zamýšlená destinace, tedy jihoargentinská Patagonie, i konkrétní plán, jak přesun provést. V první etapě by sem připluly 3 miliony nemajetných venkovanů. Po nich by následovaly 2 miliony dělníků s rodinami, v dalších etapách živnostníci, obchodníci a na závěr inženýři, technici a další „inteligence“. Přesun měl být rozplánován na 30 let a měl probíhat za podpory argentinské vlády. Tu údajně motivovaly obavy, že se Spojené státy pokusí ze země udělat svůj protektorát. Pokud by byla osídlena vyspělým, pracovitým a kulturním evropským národem, získala by v Jižní Americe nový status respektované velmoci.
Bože, jak já jsem chtěl všem našim lidem pomoct!
Dnes je těžké Baťovy plány soudit. Vznikaly za doby, kdy v nacistickém velení vymýšleli plány na „konečné řešení“ méněcenných ras a národů, které Německu zabírají v Evropě „lebensraum“ – životní prostor. Jan Antonín Baťa byl také přesvědčeným zastáncem tehdejších modernistických teorií, které vnímaly člověka jako mechanickou součástku velkého soustrojí. Z tohoto pohledu vyplývaly jeho podnikatelské vize, manažerské metody i urbanistické koncepty Zlína a baťovských měst po celém světě. Byl přesvědčen, že národ je založen na lidech. Není závislý na určitém území a lze ho přestěhovat, stejně jako lze přestěhovat například továrnu. Jeho plán nové české země v Patagonii neměl být direktivním přesunem, ale způsobem, jak své krajany zachránit před vyhlazením. Podle všeho si nedokázal představit, proč by Češi do země oplývající lesy, řekami a „jezery přetékajícími tučnými pstruhy“ neodešli rádi a dobrovolně.
Pro lidi s odlišným náhledem na fungování světa se takové plány mohou zdát absurdní. Odmítal jim uvěřit i Janův synovec Tomáš, který si se strýcem nikdy příliš nerozuměl a léta se s ním soudil o kontrolu nad obuvnickým impériem. Dlouho prohlašoval, že jde o absurdní pomluvu šířenou komunistickými propagandisty za účelem očernit rodinné jméno. Pokud lze věřit vzpomínkám jeho vnučky Dolores, Jan Antonín Baťa plán za nijak absurdní nepovažoval. Měl však Čechům za zlé, že ho nepochopili. V knize „S Baťou v džungli“ se o tom píše: „Kdyby mé plány vyšly, mohla se mít spousta lidí dobře. Tak jako se tam má teď dobře početná německá komunita a potomci nácků, kteří na rozdíl od hloupoučkých českých ignorantů moc dobře věděli, kde je čeká ráj na zemi, a všichni se tam po válce houfně zdekovali. (…) A ve všech těch útulných cukrárničkách a hotýlcích je na čestném místě fotografie strýčka Waltera, bratránka Hanse nebo dědečka Heinricha, zakladatele ve vypucované esesácké uniformě v životní velikosti. Ano, Patagonie mohla patřit Čechům, Slovákům a Moravákům, a ne vykutáleným frickům. Bože, jak já jsem chtěl všem našim lidem pomoct! A bylo mi jedno, co to bude stát! Věděl jsem, že nakonec z toho budeme profitovat všichni, protože Patagonie v sobě skrývá netušené bohatství – surovinovou základnu, jaké není rovno. A Čechoslováci si to pak za komunistů přebrali v těch svých mrňavých mozečkách tak, že si mě pamatovali jako toho Baťu, co chtěl Čechy vystěhovat do Patagonie.“
