O rakety Ludvíka Očenáška se zajímali i Američané | Reflex.cz
nahoru

Vynálezce i hrdina. O rakety Ludvíka Očenáška se zajímali Američané, zařadili ho do vesmírné dvorany slávy

Zdeněk Vacek23. září 2019 • 07:50
Vynálezce i hrdina. O rakety Ludvíka Očenáška se zajímali Američané, zařadili ho do vesmírné dvorany slávy
foto: ČTK

Rád provokoval, sypal z rukávu vynálezy všeho druhu, prohrami se nedal odradit. Ludvík Očenášek (4. srpna 1872 - 10. srpna 1949) musel odmítat stovky uchazečů o let do vesmíru, o jeho rakety se zajímali i Američané. Ještě větší úctu si však sokol a ryzí vlastenec zaslouží pro své obětavé nasazení za obou světových válek.

„Když jsem očekával u telefonu další nové spojení, zmocnila se mne někdy neodolatelně chuť provésti nějaký kousek mezi hovorem, který by mluvící strany přivedl z míry. Přivázal jsem si jeden spojovací drát na ukazováček, druhý na palec téže ruky a maje naslouchátko u ucha..., dotýkal jsem se navzájem drátů mezi sebou... Toto spojení způsobovalo ve sluchátku rány, jako když střílí, a hned nato ozývalo se hromování a klení. Buď Vídeň nadávala Berlínu, nebo Berlín Vídni. Působilo mi radost vědomí, že mám v ruce dva nervy velkých státních organismů, které mohu kdykoliv přerušiti, ale které jsem ve skutečnosti raději využil k prospěšnějším účelům,“ vzpomínal na své dobrodružství z posledního válečného roku 1918 pražský vynálezce a podnikatel Ludvík Očenášek.

Hrdé Česko

Seriál Hrdé Česko mapuje naše úspěchy v současnosti i minulosti. Strhující příběhy výjimečných Čechů, jejich osobního hrdinství, neuvěřitelného umu a skvělých znalostí. Přesvědčte se o tom, že máme být na co hrdí!

1. díl: 10 českých nej 2. díl: Příběh české pracovitosti 3 díl. Čech na hranici zázraku

Informace odposlechnuté ve smíchovském hostinci Dematinka z napíchnuté přímé telefonní linky spojující velení německé a rakousko-uherské armády prostřednictvím domácího odboje – Maffie – předával do Paříže. Snažil se pomoci spojencům rodícího se Československa a exkluzivitou zpráv zvýšit prestiž Masarykem vedeného odboje.

Práce všeho druhu

Ludvík Očenášek byl nedělňátko, narodil se 4. srpna 1872 v Kříších na Rokycansku. Prý již v sedmi letech sestrojil primitivní kolotoč a za svezení vybíral od dětí vstupné – v podobě třešní. Pilného žáka z vlastenecké české rodiny pak Národní jednota pošumavská podporovala na učení „mechanictví“ v Praze. V roce 1892 začal přes inzeráty nabízet své služby jako instalování telefonů, telegrafů, prodej a opravy bicyklů či fotoaparátů. Při zaměstnání pokračoval studiem průmyslovky, po vojně i na pražské technice.

Coby člen Klubu atletů Žižkov občas s bratry sokoly vystupoval i ve varieté, kde předváděli svoji sílu. Účastnil se také závodů v běhu z Prahy do Slaného a na II. všesokolském sletu roku 1891 zaběhl 200 metrů za 24,6 sekundy. Pro srovnání: na pařížské olympiádě 1900 americký vítěz potřeboval 22,2 s. Očenášek navíc pilně skákal do výšky i do dálky, šplhal o laně, coby gymnasta se činil na koni, hrazdě i v kruzích a třicetikilovou činku zdvihl pětatřicetkrát po sobě.

Kontakty ze Sokola dokázal agilní bratr zúročit i v podnikání, získal zakázku na 15 tisíc odznaků pro V. všesokolský slet v roce 1907 a nabízel i gramofonové nahrávky z této akce. Mnohem později, pro emotivní slet v osmatřicátém, se synem vytvořili nápadité ozvučení strahovského stadiónu 24 podzemními reproduktory vlastní konstrukce a dalšími 65 na tribunách.

Očenášek navíc rád provokoval, a to dávno před čtveráckým zkratováním telefonu nepřátelských armád. Už když v Písku kroutil vojenskou službu a matka mu psala: Buď hodný a poslouchej, ať Tě nezavřou, nechal se v protirakouském duchu vyfotografovat s knihou Svatopluka Čecha Písně otroka. Pamětní minci s portrétem mocnáře, již obdržel za své střelecké umění, prý ještě téhož dne utratil za vuřty.

Musel se oženit s dvacetiletou Pavlínou Tašnerovou, podle tehdejších norem neplnoletou. Užila si s ním své, třeba když během výletu přehlédl, že se od motocyklu uvolnil sajdkár i s chotí, hrozící pak vynálezci mizejícímu v oblaku prachu paraplíčkem. Stroje byly prostě jeho vášní, pro ně neviděl, neslyšel.

Aviatické fantazie

Počátkem 20. století provozoval Očenášek na rohu pražské Vodičkovy a Školské ulice mechanickou dílnu, včetně autoservisu. Vyvinul i (neúspěšný) hvězdicovitý motor pro auta či letadla. V roce 1908 již měl ke stovce zaměstnanců a na pražské Jubilejní výstavě hned ve dvou expozicích prezentoval řadu elektrotechnických zařízení i motorů, na dalších stáncích návštěvníci obdivovali jeho firmou zhotovené modely cukrovaru, parníku, kolínského jezu a podobně. Výrobní program brzy doplnily obloukové lampy důmyslné konstrukce, ale třeba i stroje pro zametání ulic. V nové nuselské továrně zatím rostlo jednoplošné letadlo, údajně největší v monarchii, navíc s trubkovým drakem místo obvyklé dřevěné konstrukce. Na sklonku roku 1910 však zvládlo jen několik nanejvýš třicetimetrových skoků a o dvě léta později stroj shořel.

K úspěchům patřila naopak elektrifikace ústavu pro choromyslné v Bohnicích nebo stavba menších elektráren. Po transformaci na akciovku však společnost svůj růst „přepálila“ a v lednu 1914 zkrachovala.

Od rentgenu k Maffii

První světová válka zastihla dvaačtyřicetiletého Očenáška v lazaretu se stem lůžek, vlastenci zřízeného v žižkovské sokolovně. Očenášek věnoval část vybavení a obsluhoval rentgen.

Od března 1915 však tajně pracoval i na projektu vzdušného torpéda, minometu s projektily stabilizovanými během letu křidélky. Starosta českého sokolstva JUDr. Josef Scheiner potvrdil, že Očenáškova dokumentace přes Švýcarsko doputovala do Francie a T. G. Masaryk ji předal francouzskému prezidentovi. O praktickém významu pro Dohodu se však vedou spory.

Na cestě byla ještě druhá sada výkresů, takže Očenáškovi zatrnulo, když jej 15. května 1915 v bytě zatkla policie. Dorazila na udání, že o dva dny dříve v Obecním domě neochotně vstával při hraní hymny. Po několika dnech byl propuštěn a vzpomínal na korektní způsob vyšetřování i jednání soudu – stejně jako další obviněná, novinářka a spisovatelka, zároveň vdova se třemi dětmi Olga Fastrová.

Očenášek uvažoval i o emigraci, jenže na jaře 1917 onemocněl tyfem, jehož léčbu zkomplikovala nedostatečná výživa. O rok později se na elektrotechnika obrátil novinář František Sís, pozdější šéfredaktor Národních listů. Podle vynálezcových vzpomínek, vydaných pod názvem Na pomoc Dohodě v roce 1919, šlo o lokalizaci tajné telefonní linky, spojující přes Prahu Berlín s Vídní.

O šestnáct let později tyto Očenáškovy zásluhy zpochybnil jistý O. Šimandl, jenž prý coby revident Buštěhradské dráhy o existenci linky věděl již šest let před válkou a po jejím vypuknutí měl o možnosti zřízení odposlechu informovat nejméně tři členy Maffie, a to včetně Síse. Právě žurnalista Šimandla údajně vyzval k zakreslení vedení do mapy, kterou si následně převzal. Jenže nepotvrzené exrevidentovo tvrzení zůstalo v rovině oblíbeného výroku poručíka Duba ze Švejka: „Ještě před válkou mluvil jsem o tom s naším okresním hejtmanem.“

Odposlech válečných hovorů

Rekonvalescent Očenášek pilně sbíral síly procházkami po Praze a okolí. U Břevnova si všiml atypických nižších sloupů a dvou svorek jakoby připravených pro připojení drátů. Ty však před nimi končily, svinuté do malých kroužků. Stopování podezřelého vedení odbojáře dovedlo k nádraží u Brusky, dnes Praha-Dejvice, a dále k Hradu. Že by šlo o telekomunikační zálohu pro případný pobyt panovníka?

Zbývalo najít nepřehledné místo, vhodné k připojení odposlechu. Stopování z Břevnova přes Střešovičky do Roztok vyšlo naprázdno. Úspěch přinesl až sestup mezi cihelnami na Plzeňskou třídu. Od ní totiž vedení odbočovalo napravo mezi zahrady Klamovky a Demartinky, kde byly sloupy postaveny těsně u vysokých zděných plotů. Díky křivolakosti uličky vedly dráty i korunami stromů.

Po několika dnech obhlížení situace se Očenášek odhodlal k akci. Připojil přenosný telefon a uplynulo jen pár minut do prvního hovoru mezi vídeňským ministerstvem války a berlínským generálním štábem. Scheinerovi pak jako vhodné místo ke zřízení trvalého odposlechu navrhl Demartinku. Při opakovaném pokusu Očenáška vyrušil strážník a hacker analogové éry prý jen těsně unikl prozrazení. Následovalo Maffií zorganizované vykoupení pozemku Demartinky, ale i pak bylo třeba dávat pozor na nájemce zahradního domku, jistého Zellera. Byl nedůvěřivý, ve válce ztratil tři syny.

Očenášek s dalšími sokoly vedle domku založil záhony a u odposlechu se střídali, přičemž parťák mimo službu okopával zeleninu a hlídal, jestli je vzduch čistý. Přepisy telefonátů po večerech odnášeli do Scheinerova bytu. Akce probíhala do samého vzniku republiky a ještě 28. října 1918 v osm ráno prý kdosi z Berlína volal do Vídně: „Ach, drahý! Jsme prodáni, jsme ztraceni.“

Jak v červnu 1919 referovala Národní politika, Demartinku si v Očenáškově doprovodu s velkým zájmem prohlédl synovec britského premiéra Davida Lloyda George, vynálezce hydrofonu pro odposlouchávání německých ponorek G. H. Nash. Škoda že se ztratil filmový pás „dvouaktového“ snímku Na pomoc Dohodě režiséra Gabriela Harta, z produkce Pragfilmu. Premiéra se odehrála 11. července ve Světozoru a plakát měl lákat slovy: „Velezrádci hrají sami sebe.“ Kromě Očenáška šlo také o Masarykova špióna, Čechoameričana Emanuela Vosku. Republika Očenáškovu pomoc Maffii sedm let po válce ocenila Československou revoluční medailí 1918.

Z Bílé hory ke hvězdám

Prohlubující se vášeň pro vynalézání se stala černou dírou na peníze vydělané novou Očenáškovou továrnou. Záběr byl široký, mimo jiné měl od armády ke zkouškám zapůjčen kulomet systému Schwarzlose a stovku nábojů.

Pro rakety se nadchl dřív, než tuto módní vlnu odstartoval sci-fi film Fritze Langa Žena na Měsíci z roku 1929, na němž se podílel uznávaný raketový specialista Hermann Julius Oberth. Reportáže o pokusech Ludvíka a jeho syna – Ing. Miroslava Očenáška – se však v tisku objevovaly až od ledna 1930. Nyní již seniorchef elektrotechnického závodu se časopisu Pestrý týden svěřil: „Praktický smysl těchto pokusů? Doprava zboží ohromnou rychlostí na velké vzdálenosti! Že by bylo možno dopravovati dosavadními raketami živé bytosti – to zatím musím popříti. Pokusy mé vyžadují ovšem mnoho peněz. Hradím zatím vše ze svého. Víte, pane redaktore, že mecenáši u nás nejsou.“

Pokusy vyvrcholily v neděli 2. března 1930 u Bílé hory, tehdy „hodně kilometrů za Prahou, v širých polích, kde není daleko široko vesnice ani stohu“, které by rakety mohly zapálit. Největší, až pětikilové měly dostoupat do kilometrové výšky, načež se na padáčcích snesly zpátky k zemi.

Doma sklidili Očenáškové spíše ironické ohlasy, zato v USA o jejich pokusech referoval vojenský analytik časopisu The Time M. F. Pratt. Věnoval se jim také dopisovatel deníku The New York Sun. Guru Oberth do Prahy zamířil v květnu 1930 a údajně měl ocenit Očenáškovu myšlenku odpalovat rakety z vysoko letících letadel. Ve své přednášce v Radiojournalu sice připustil možnost letů s posádkou do vesmíru, ale bude prý to trvat déle než dvě lidské generace.

Mimochodem ve stejné době u nás působil další raketový průkopník, vysokoškolský učitel práv JUDr. Vladimír Mandl, mimo jiné autor studií na téma leteckého i kosmického práva. Společně s Očenáškem byl později zařazen mezi stovku vyvolených ve dvoraně slávy Muzea historie kosmonautiky v Novém Mexiku. Doktor Mandl se však před svou smrtí v lednu 1941 stačil zkompromitovat antisemitskými články v druhorepublikovém deníku Venkov.

Kamarádka účastníků

Let vícestupňovou raketou na Měsíc sice francouzský bonviván a polyhistor Savinien de Cyrano de Bergerac popsal ve svém sci-fi románu již v roce 1657, ale sen mnoha generací se naplnil až 21. července 1969 misí Apolla 11. Předcházel jí happening uspořádaný profesorem ČVUT Rudolfem Peškem a publicistou Ivem Budilem. Ti 5. května 1969 v Praze pokusně vypustili modely Očenáškových raket. Dohledali a přizvali k tomu několik uchazečů o let do kosmu, kteří se vynálezci v roce 1930 hlásili po přečtení zpráv v domácím či zahraničním tisku.

Původně jich byly stovky. Třeba pětadvacetiletá stenotypistka Dorothea Mattnerová z východopruského Grünbergu (nyní polské Zieloné Góry) nabízela jako hlavní příspěvek „svou touhou po nekonečném vesmíru a osobní odvahou býti účastníkům dobrou kamarádkou“.

Odvolávala se na zprávu v Berliner Morgenpostu, tvrdící doslova: „Raketové letadlo má býti vystřeleno na jaře, při východu měsíce. Inženýr Očenášek předpokládá, že let potrvá 87 hodin.“ Cesty se prý může zúčastnit devět osob. Tuto silvestrovskou kachnu bez varovného komentáře v prvním dni nového roku 1930 přetiskla i seriózní Národní politika. Koncem ledna pak v obrázkovém večerníku Národ vyšly dva články s humornými citacemi z asi 200 nabídek, které měl vynálezce do té doby obdržet. Šest jich poslaly ženy. Dopisovatel The New York Sunu se zmiňoval o pěti Američanech a jedné Američance.

Mravný bankrotář

S nákladnými pokusy Očenášek nepolevil ani za krize. Zároveň na parcele vedle Demartinky (stržené v roce 1980) budoval honosnou vilu, z níž se po bankrotu své firmy na přelomu let 1932 a 1933 musel s rodinou vystěhovat.

Aktiva společnosti ovšem syn Miroslav včas „odklonil“ a jeho podnik ve Vodičkově ulici pak na podzim 1933 realizoval osvětlení kulečníkové velkokavárny Louvre na Národní třídě. Stárnoucího vynálezce zatím pronásledovali věřitelé, z nichž jeden policii žádal o exekuci Očenáškových svršků, neboť prý nedovoleně dále podniká. K tomu však pro naprostou nemajetnost „člověka bezúhonného a mravného“ nedošlo.

Z hmotné nouze hledal jedenašedesátiletý zkrachovalý podnikatel východisko v zaměstnání u Bati. Za solidních 500 korun týdně měl konstruovat výdejní automaty na boty a krémy. Z dopisů zasílaných během roku 1933 rodině však čiší zklamání bývalého továrníka, celý život zvyklého být svým pánem: „V továrně jsou veliké rámusy – dělnictvo i vedoucí odváděli automaty tak zmordované, že to ani stroj nebyl, to proto, aby se mohli vykázat velkou produkcí... Panuje zde bezohlednost a špatnost, jaké jsem hned tak neviděl... Já bych se tu udřel, ale nic z toho neměl,“ vysvětloval své rozhodnutí požádat o finanční vypořádání. Došlo k němu v polovině téhož roku, nicméně spolupráce pokračovala externě. U Bati totiž dokončovali hydrodynamický člun, vyvinutý otcem a synem Očenáškovými. Obešel se bez lodního šroubu, nahrazeného tryskami, z nichž proudila voda hnaná čerpadlem.

Po prezentaci 31. října na Vltavě u pražského Jachtklubu, sledované řadou hodnostářů – včetně předsedy Senátu Františka Soukupa (snad ze solidarity se zasloužilým maffiánem a sokolem) – následovala studená sprcha negativního posudku profesora Van-der-Vlieta z ČVUT. Řešení je prý funkční a boduje minimálním ponorem člunu, jenže trpí značnou nehospodárností.

Doyen barikády

Během okupace se Očenášek snažil pomáhat uvězněným, například svému příteli a rodákovi páteru Vojtěchu Peškovi posílal balíčky na Pankrác, později do Terezína. Podplukovník zdravotnické služby československé armády ve výslužbě – MUDr. Mořic Stein – sepsal 30. července 1945 poděkování za přechovávání svěřeného majetku Očenáškovou rodinou: „Mohou sloužiti jiným za vzor poctivosti, šlechetné lásky k bližnímu a nezištného vlastenectví.“ Steinovi byli pro židovský původ skoro tři roky internováni v Terezíně.

Hned první den, 5. května, se dvaasedmdesátiletý vynálezce u Smetanky a vinohradské sokolovny zapojil do Pražského povstání. Osmého byl střepinami granátu z minometu zraněn na nohou a levé ruce, ztratil prý hodně krve. Konec života strávil v rodném kraji, kde 10. srpna 1949 po druhém infarktu zemřel, o šest let později následován synem Miroslavem. Zprávu o smrti raketového průkopníka přinesly i listy, jako jsou The New York Times či The Washington Post.

Více v knize Michala Plavce Od jízdních kol ke kosmickým raketám. V roce 2017 vydalo NTM.





Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější