Václav IV.: Syn slavného otce se stal českým králem ve dvou letech. Po jeho smrti – před 600 lety – přišel chaos | Reflex.cz
nahoru

Václav IV.: Syn slavného otce se stal českým králem ve dvou letech. Po jeho smrti – před 600 lety – přišel chaos

Vladimír Mertlík16. srpna 2019 • 10:20
Václav IV.: Syn slavného otce se stal českým králem ve dvou letech. Po jeho smrti – před 600 lety – přišel chaos
foto: Jakub Poláček, ČTK

Panovnickou kariéru Karla IV. zdobila nová města, hrady, univerzity i dokumenty měnící dějiny, ale řadu let marně toužil po následníkovi. Dočkal se až v pětačtyřiceti letech, kdy jeho třetí manželka, devatenáctiletá Anna Svídnická, porodila 26. února 1361 chlapce. Při okázalém křtu v norimberském farním chrámu sv. Seebalda dostal následník jméno Václav (26. února 1361 – 16. srpna 1419), ale čas ukázal, že i silný státník může být slabým otcem. Císař Karel sice věděl, co potřebuje jeho říše, ale nevěděl, co potřebuje jeho syn.

Karel viděl v novorozenci budoucího českého a římského panovníka a tomu přizpůsobil i jeho výchovu, plnou oficialit. V synových dvou a půl letech, 15. června 1363, nařídil, aby Václava v katedrále sv. Víta korunovali českým králem. Příkaz vzbudil rozpaky i v nejbližším císařově okolí, a tak nebylo divu, že se brzy šířily pověsti – dnes bychom řekli – bulvárního charakteru.

S gustem vyprávěly, jak Václav, čtvrtý mezi českými králi, pomočil při norimberského křtu křtitelnici a při pražské korunovaci pokálel oltář sv. Mořice. Nic z toho ale nezměnilo nároky, jež otec Karel kladl na synovu výchovu a stejně silná byla i umanutost, s níž lpěl na přítomnosti dítěte u úředních aktů. To vše ale později vyvolalo v dospívajícím synovi opačnou reakci.

Václav sice nezapřel zděděný jazykový talent, ale víc než politika a diplomacie jej přitahoval lov a kulturní záliby. Karel ale bez ohledu na to zametal synovi cestu vzhůru a dva roky před svou smrtí prosadil v létě 1376 i Václavovo zvolení a korunovaci králem Svaté říše římské. Na průčelí Staroměstské mostecké věže tak sedí vedle císaře Karla IV. i mladý král Václav IV.

PREMIUM X Versailleská mírová smlouva: Před sto lety se Evropa dočkala nového uspořádání

Lov a filozofické debaty

V den, kdy se Václav 29. listopadu 1378 ujal vlády v českém království i Říši, ocitl se ve víru neřešitelných problémů. Krátce po sobě zemřeli tři političtí harcovníci, na jejichž rady mladému králi Karel IV. spoléhal, v roce 1380 postihl království mor a závažné bylo i trvající papežské schizma.

Od roku 1378 měla církev dva papeže – Urbana VI. v Římě a Klimenta VII., spjatého s francouzským dvorem v Avignonu. Pražský arcibiskup Jan z Jenštejna podporoval římského papeže, zatímco Václav váhal a pod tlakem francouzské diplomacie odložil i římskou jízdu za císařskou korunu, aby nebyla vnímána jako podpora protivníkům Francie. Bylo to první z jeho špatných rozhodnutí, neboť k římské jízdě už se nikdy neodhodlal a dějiny mu už ani další příležitost nenabídly.

Spletitý svět vysoké politiky mu nepřirostl k srdci, a tak před ním unikal do světa zálib. Mnoho času trávil na hradech, které vyhovovaly jeho lovecké vášni i sezením s vrstevníky. Karlštejn a Křivoklát, později Žebrák i Točník, to byla místa, kam Václav – milovník přepychu, ale nesnášející množství lidí prchal i na úkor vladařských povinností. To vše z něj udělalo v očích kritiků spíš milovníka loveckých psů než lidí. Říkalo se, že obrovský pes, který jej neopouštěl, zadávil i první manželku Johanu Bavorskou a byť šlo o pomluvu, králově pověsti to neprospívalo.

Na hradech královského hvozdu se král Václav nevěnoval jen lovu a pitkám s přáteli, ale vedli i filozofické a teologické debaty. V kruhu oblíbenců se cítil nejlépe a mnozí, nazývaní „milci“, udělali v jeho službách oslnivou kariéru. Přesto lze označit prvních dvanáct let Václavovy vlády jako úspěšných. Nevlastnímu bratru Zikmundovi pomohl získat uherskou korunu, druhý nevlastní bratr, vévoda Jan Zhořelecký, vládl části Horní i Dolní Lužice a Braniborska a bratranci Jošt a Prokop markrabství moravskému. Václav sám, pod jehož svrchovanost patřilo i Slezsko, si vedl dobře i v německých oblastech Říše a platilo, že Lucemburkové jsou přední evropskou dynastií.

Historie karlovarského filmového festivalu: Od malé filmové přehlídky k největší…

Střet s arcibiskupem

Zvrat nastal v roce 1393 po konfliktu s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, snícím velký sen o odstranění dvojpapežství a obnově postavení římskokatolické církve. Ale svět – tedy Francie i Anglie, kam se za Richarda II. provdala Václavova sestra Anna, už vykročil tam, kde měla navrch světská moc.

Boj mezi světskou a církevní mocí nabyl v českých poměrech – jako obvykle – podobu osobního střetu, v tomto případě mezi králem a arcibiskupem. Oba muži k sobě chovali hlubokou upřímnou nelibost. Zatímco Václav nejraději lovil v křivoklátských lesích či se bavil s přáteli, arcibiskup po překonání moru obrátil svou mysl výhradně k Bohu. Opustil „radosti pozemského světa i příboje touhy“ a na hrádku Helfenburk je překonával askezí i sebetrýzněním.

V kamenné komůrce se přivazoval k lavici, volnou rukou bičoval tělo a v mystickém vytržení skládal duchovní písně. Panovník nechuť k němu i církevním institucím dával okázale najevo a vrcholem bylo, když se z Pražského hradu, sídla metropolitní kapituly, přestěhoval do Královského dvora, v místech dnešního Obecního domu. Bylo jasné, že jejich vzájemná nenávist musí najít ventil. Stalo se tak v roce 1394, ale respekt k funkcím, jež zastávali, jim nedovolil vést přímý útok a odskákal to někdo jiný. Inu, jak se říká: Nechoď, Vašku, s pány na led!

Jack London: Tulák a zlatokop, ale také zanícený ochránce práv zvířat

Jen z (Ne)Pomuku

Vše vypuklo ve chvíli, kdy arcibiskup zmařil králův úmysl založit nové biskupství, jímž chtěl oslabit moc pražské arcidiecéze. Cholerický král pozval Jenštejna i jeho nejbližší ke slyšení s tím, že jim bylo slíbeno slušné zacházení, ale opak se ukázal být pravdou. Na jednání přišel král opilý, vzteky bez sebe a marně před ním arcibiskup opakovaně prosebně poklekl. Následující události postrádaly důstojnost odpovídající postavení účastníků a dalo by se říci, že šlo spíš o scény z krčmy nejhorší pověsti.

Ve chvíli, kdy král nařídil zadržené odvést na Hrad, podařilo se Janovi z Jenštejna v chaosu uprchnout. Král do výslechu na Hradě zasahoval osobně, mimo jiné napadl děkana pražské kapituly taseným mečem a zranil jej! Vztek přivedl krále k šokujícímu kroku, když dva ze zadržených byli losem vybráni k mučení – Jan z Pomuku a Mikuláš Puchník. Ti, co přežili, museli podepsat glejt, že na nich žádné násilí pácháno nebylo. Nikomu nebylo jasné, jakou informaci chce král mučením získat, šlo o pouhé královské vylévání si vzteku nad zmařeným záměrem.

Generální vikář arcibiskupství Jan z Pomuku mučení nepřežil, přitom jeho jediným proviněním bylo, že z titulu funkce a na arcibiskupův příkaz podepsal dokument, který Václava rozběsnil. Katovi pacholci svrhli jeho mrtvé tělo 20. března 1393 z Kamenného mostu do Vltavy, aby zahladili stopy, jenže vikářovo tělo řeka níže po proudu vydala a skandál byl na světě! Umučený byl pochován v kostele sv. Kříže Většího na Starém Městě Pražském a po čase byly ostatky přeneseny do Svatovítské katedrály.

Legenda udělala z Jana z (Ne)Pomuku ochránce zpovědního tajemství královny Žofie před chorobně žárlivým králem, ale pravda, jak vidno, byla prostší. Jan nic neřekl, protože nic nevěděl. Nikoliv tajná láska královny, ale boj moc a peníze byly příčinou smrti Jana z Pomuku. Jako vždy!

Od stříbrných dolů na popraviště: Štěpán Šlik dal světu tolar, Jáchyma Ondřeje Šlika…

Pád císaře

Jan z Jenštejna se do Prahy vrátil, když král nad událostmi projevil lítost. Vzápětí ale arcibiskup pochopil, že jeho ústupky, mocenské či hmotné nic nezmění a poslal římskému papeži stížnost na královo řádění. Bonifác IX. ale potřeboval spíš Václava, a tak byl žalobníčkův elaborát uložen ad acta, metropolita splnil královy ponižující příkazy, na svůj úřad rezignoval a zmizel do Říma, kde zcela zapomenut kolem roku 1400 zemřel. Jen nespokojení preláti dál roznášeli po Evropě pomluvy o králi-katu, jenž mučí věrné syny církve.

Ani zástupci vysoké šlechty už nehodlali přihlížet královým přehmatům, byť jim primárně šlo o rozbití systému, v němž král svěřoval úřady nižším šlechticům i měšťanům. Spiklenci vytvořili Panskou jednotu, využili napjatých vztahů mezi králem a nejstarším Lucemburkem, moravským markrabětem Joštem, ve spolupráci s ním krále v Berouně 8. května 1394 zajali, uvěznili a pokusili se převzít vládu.

Rozhodný zásah Jana Zhořeleckého sice vedl k jeho osvobození, ale rozpory mezi králem a rebely, stupňujícími požadavky, se jen prohluboval. To vše zhoršovalo i jeho pozici římského krále neboť Svatá říše římská si nemohla dovolit slabého vládce. Václav se sice snažil vše zachránit v letech 1397-1398 dlouhodobým pobytem na říšských územích a obnovit prestiž jednáním s francouzskými politiky, ale bylo pozdě! Porýnští kurfiřti 20. srpna 1400 prohlásili Václava IV. za zbaveného titulu římského krále a zvolili Ruprechta III. Falckého.

Václav se nemínil vzdát, na jeho Karlštejně byla římská koruna i říšské svátostiny a dle obecného mínění byl tak panovníkem on. Nic z toho ale nezměnilo fakt, že byť s korunou na Karlštejně, byl Václav králem bez koruny. Jeho sesazení nebylo jen osobní prohrou, ale hlavně politickou porážkou Lucemburků. Od srpna roku 1400 tak ve vzduchu visela otázka, zda se synové Karla IV. vzchopí a vrátí úder. Nakonec se úkolu chopil Václavův nevlastní bratr Zikmund, uherský král, syn Karla IV. a Alžběty Pomořanské.

Jacques-Yves Cousteau: Neunavný podmořský dobrodruh
Šimon Šafránek 22. června 2018 • 09:22

Jacques-Yves Cousteau: Neunavný podmořský dobrodruh

Tři papežové, tři císařové

Když v roce 1410 zemřel Václavův rival, římský král Ruprecht III. Falcký, otevřela se pro Lucemburky cesta zpátky na vrchol. Místo spojenectví spolu ale začali soupeřit a bojovat. Zábavná byla už volba nového římského krále, kdy nejprve menšina kurfiřtů zvolila Zikmunda. Pak se volba opakovala a pro změnu pět kurfiřtů zvolilo Jošta. K tomu je třeba vzít v úvahu, že Václav se královského majestátu nikdy nevzdal. To Evropa ještě nezažila! Měla tři papeže, ale i tři římské krále.

Po smrti Jošta a uznání stavu věcí ze strany Václava je v roce 1414 korunován římským králem Zikmund, který českou budoucnost nijak zvlášť neřeší. Bohužel stejně jakoby činil i český král Václav IV. Společnost i události se radikalizují a jdou – řečeno cyklistickou terminologií – na volnoběh. Přicházejí roky masakrů a drancování českých zemí i střední Evropy ze strany husitských fanatiků, které vrátí vývoj o desítky let zpět.

V podvečer 16. srpna 1419 král Václav IV. zemřel. Jeho ostatky hledaly důstojné spočinutí pět let, než byly uloženy ve Svatovítské katedrále. Pověsti o dobrotivém, spravedlivém a jindy zase vzteklém, lenošivém i alkoholu holdujícím králi ho na věky přežily. Husité, kterým vždy vyšel vstříc, se Václavovi o mnoho let později odvděčí tím, že po dobytí kláštera na Zbraslavi vyhrabou jeho tělo, vláčí jej po dvoře, hanobí a napájejí vínem a pivem.

400 let od smrti císaře a českého krále Matyáše II. Jeho skon vedl k povstání a bitvě…
Střední Evropa v bodě nula. Jak vypadalo Polsko před vstupem do Evropské unie?




Vybíráme z placeného obsahu
PREMIUM X Inženýrem za výzkum obrany před UFO: Kritická reportáž v Reflexu jako odrazový můstek ezoúspěchu
PREMIUM X Bohumil Pečinka: V Česku nastal prokurátorský puč číslo 2
PREMIUM X Konspirační teorie realitou: Projekt MKUltra a vládní pokusy na lidech
PREMIUM X JXD: Menhiry a erekce aneb Jak se mi tajemnou silou postavila hůl
PREMIUM X Petr Sokol: Sázejte na politiku, dokud se v českých sázkových kancelářích nenaučí určovat kursy

Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější