Niccolò Paganini: Praha slavnému houslistovi nerozuměla, za chladné přijetí zanechal Čechům dárek

Od narození legendárního houslového virtuosa právě uplynulo 185 let. Přesto se o něm ještě leccos neví. Třeba to, jak moc mu lidé křivdili. Nebo že po něm zbyla jedna notoricky známá odrhovačka. On ji uváděl s ohromným úspěchem pod názvem O Mamma, Mamma Cara. My ji známe jako Pes jitrničku sežral.

Když psal Samuel Beckett své absurdní drama Čekání na Godota, zařadil na začátek druhého aktu scénu, v níž tulák Vladimír huláká: „A dog came in the kitchen / And stole a crust of bread. / Then cook up with a ladle / And beat him till he was dead.“ Tedy – abychom byli přesní, premiéra se uskutečnila roku 1953 v Paříži, takže Vladimír halekal francouzsky. Už v roce 1922 ale vznikla hra Bertolta Brechta Bubny v noci. V ní zaznívá známý motiv v němčině. U nás se to zpívá nějak takhle: „Pes jitrničku sežral, docela maličkou. Chytil ho při tom řezník, praštil ho paličkou. Plakali všichni psové a kopali mu hrob. Na desce mramorové stál nápis těchto slov: Pes jitrničku sežral…“ Kolovrátek o zvířeti ubitém nemilosrdným řezníkem – případně kuchařem – pochází z Neapole, kde měl vznešenější téma i název: O Mamma, Mamma Cara (Matičko rozmilá). Zbytek Evropy včetně Čechů ho poznal díky široce populárním variacím Niccola Paganiniho.

Koncerty na rozloučenou

K prvnímu českému kontaktu italského houslisty, kytaristy a skladatele došlo v roce 1796, kdy se Niccolò Paganini jako čtrnáctiletý podíval se svým otcem do Milána. Tehdy mu dal pár hudebních lekcí také dvorní autor arcivévody Ferdinanda a ředitel milánského orchestru, houslista Václav Pichl, původem z jihočeské Bechyně. Trvalo však další tři dekády, než „čarodějův učeň“ zavítal do českých zemí osobně. Stalo se tak po několika neúspěšných pokusech rakouského kancléře Klementa Václava Metternicha přivést největšího houslového virtuosa všech dob do Vídně a Prahy. Prostřednictvím svého příbuzného, rakouského velvyslance v Římě, hraběte Aloise Václava Kounice, Metternich Paganiniho marně zval už v létě roku 1817. Umělec o cestě uvažoval, ale jeho plány zhatilo úporné střevní onemocnění. Totéž se opakovalo v roce 1823, kdy si janovský rodák naplánoval jarní turné po Alpách. I tentokrát skončil jako lazar. Neustále se vracející střevní choroba ho deprimovala a vysilovala.