Pokud někomu něco darujete, můžete se dočkat čehokoli. Vděku, radosti, rozpaků, ale i zášti z pocitu ponížení.
Vážený pane profesore,
čím dál častěji čtu, jak dostaneme to či ono zadarmo. Cestování, stravování apod. Nedá mi to, abych se Vás nezeptala na psychologický dopad takových darů. Když vyjdu z obyčejné příbuzenské reality, znám případy, kdy se jeden sourozenec vzdal majetku ve prospěch druhého a ten druhý to nejen vzal jako samozřejmé, ale s druhým sourozencem úplně přestal komunikovat a vyhýbá se mu. Psychologicky si to moc vysvětlit neumím, ale není to ojedinělý případ. Může to tak fungovat i jinde než v úzkých rodinných či jinak blízkých vztazích?
Zdraví D. Houbová
Psychologie darů a peněžních transakcí často odporuje tomu, co bychom na první dobrou očekávali. Mnozí si jistě vzpomenou na situaci, kdy někomu půjčili peníze a pak se styděli říci si o jejich vrácení. Jak čas ubíhal, v půjčitelích klíčil vůči dlužníkům stále větší pocit viny či nepatřičnosti nároku na vrácení, navzdory jeho oprávněnosti a logice věci, která jasně říká, že vinen by se měl cítit dlužník, z něhož se vlastně mezitím postupně stal zloděj, a ne ten dobrák, který mu ty peníze půjčil. Často přitom jde o veliké částky. Podobné postřehy vedly k úsloví, že „každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán“, a k poznání, že „málokdo vám odpustí, co dobrého jste pro něj udělali“.
To poslední je důsledkem toho, že jedinec, jemuž je pomoženo, se tím mnohdy dostává do situace jistého ponížení, neboť si „neuměl poradit sám“, není tak schopný (chytrý, bohatý, mocný, šikovný) jako ten, kdo ho z bryndy vytáhl, takže na svého dobrodince nakonec s určitou záští či žárlivostí zanevře. Specifickou situaci představuje pečovatelství o staré a bezmocné lidi, kteří tu pomoc zoufale potřebují, ale zároveň je to natolik emočně zraňuje, že jsou zlí jak na své nejbližší, tak na ty, kdož o ně s vyplazeným jazykem pečují, zvedají je ze země, omývají, přesouvají, vynášejí jejich výkaly a krmí je, to vše často za doprovodu nevybíravých nadávek a vulgarit namísto vděku.
U příjemců péče jde svým způsobem o přenesený afekt, který se místo po osudu, pánubohu či po nich samých sveze po tom, kdo je nejblíže po ruce, a navíc svou péčí a poučováním demonstruje nad nemohoucím totální převahu. Vrátíme-li se k penězům, pak se dozajista shodneme, že co je zadarmo, bez vlastního vkladu, toho si příjemce neváží, protože tzv. nemá co ztratit. Kdo někdy organizoval nějaké koncerty či představení, tak ví, že je-li účast na nich zdarma, nikdo se při neúčasti ani neobtěžuje omluvit.
Sponzorovaná představení poznáte tak, že ačkoli jsou všechny vstupenky rozdány, sedadla zejí prázdnotou jako noty na buben, pakliže pořadatel nemá v zásobě kompars „náhradníků“ nebo nádavkem nepodává opulentní raut. Až budou mít děti ve školních jídelnách obědy zdarma, budou plné koše odpadků a výkrmny vepřů nebudou stačit od jídelen odebírat zbytky z talířů.
Takto vychovaná generace navíc dojde k poznání, že jídlo nemá žádnou hodnotu, netřeba si ho zasloužit ani se proň v potu tváře lopotit, a než jí dojde, že integrovanými obvody se nenakrmí a že pole slouží opravdu spíš k obživě než k výrobě nafty, budou mezitím už všechna zabetonovaná developerskými projekty. A na nich bohdá vzejde znovu obilí ne dřív než po několika geologických katarzích.
