V roce 1918 vznikla Československá republika, státní útvar, jehož existence dosáhla pouhých dvaceti let. Nejprve ho okleštila mnichovská dohoda, poté zcela zničila okupace. Po skončení války připadla Podkarpatská Rus Sovětskému svazu a nakonec se v roce 1993 rozpadl i sám základ státu založený na soužití Čechů a Slováků.
Z tohoto nemilosrdného, nicméně racionálního pohledu dějin byl projekt Československa, jak ho naplánovali a vyjednali především Masaryk, Beneš a Štefánik, projektem neúspěšným. Nezabezpečil existenci státu (měřeno rozlohou stálých hranic) a svobodu zajistil svým obyvatelům na pouhých dvacet let, respektive necelé tři roky po roce 1945 a další tři roky po listopadu 1989.
Jedním z argumentů, vznášených v době předcházející vzniku republiky v roce 1918, byla obava z rozdrobení a tím také oslabení středoevropského prostoru mezi velkým Německem a ještě větším Ruskem. Přední sociálně demokratický politik (a budoucí zakladatel komunistické strany) Bohumír Šmeral tak žádá, aby bylo posilováno „vše, co skutečně a rozumně přispívá k udržení a rozvoji velkého, státně organizovaného obvodu ve střední Evropě, jehož dějinným výrazem jest dnes Rakousko-Uhersko“. A dodává: „Případné dělení Rakouska-Uherska nedá se myslet bez nejhroznějších válečných hrůz, ne bez jedné, nýbrž bez celého řetězu válek.“
Jeho obava, či předtucha, se ukázala v mnohém oprávněná. Potvrdil to rok 1938, březen 1939 a poté, již ze strany východní, rok 1948 a definitivně 1968. A to bez toho, že bychom si dělali přehnané iluze o alternativním chodu dějin (tedy v případě, že by se Rakousko-Uhersko nerozpadlo). Samu říši, včetně její předlitavské části, do níž České království náleželo, pronásledovalo obrovské množství vnitřních problémů, které nezakryje jakákoli sentimentální idealizace, jíž dnes býváme občas svědky.
Není však pravdou, že rakouské soustátí představovalo pro Čechy říši zla, režim jen o málo horší, než byl ten pozdější nacistický, jak bylo dlouho vykreslováno v českých školách. V rámci rakouské monarchie (a v mnohém i díky ní) dospěl český národ v moderní evropské etnikum s ekonomickou, kulturní a intelektuální elitou, se zásadními institucemi, jako je Národní divadlo, s vlastní žurnalistikou či školstvím. Samo Rakousko bylo konstituční monarchií s všeobecným a rovným hlasovacím právem (platilo od roku 1907, byť jen pro muže, jak bylo ovšem běžné – s výjimkou Skandinávie – i jinde v západní Evropě). Bylo tedy demokracií, a to posuzováno dnešními měřítky.
Říjen roku 1918 nebyl tak žádnou skutečnou revolucí (naši předci se také celkem střízlivě přidržovali označení převrat), jako spíš přirozeným přechodem jedné státní formy ve druhou, při zachování vnitřního obsahu. „Všechny dosavadní zákony platí,“ vzkazuje občanům ještě 28. října Národní výbor.
To vše jsou argumenty, které – alespoň na pohled – jako by umenšovaly význam vzniku republiky, k němuž došlo právě před sto lety. Přesto oslavujeme 28. říjen více než kterýkoli jiný svátek. Nevzýváme totiž ani tak formu (ta skutečně zanikla), jakési vlastnictví území vymezeného státními hranicemi, jako spíš obsah, tedy étos nové republiky, myšlenky, jež její vznik provázely, etické poselství, které Masaryk a lidé kolem něj do vínku nové země vložili. Liberalismus, soustavu svobod, jež se měly stát samozřejmostí, volební právo pro ženy, ale i zdravé rovnostářství (někdy vysmívané jako plebejství), orientaci k západním hodnotám.
Stát vymezený hranicemi není posvátný. To jsme si ověřili po rozpadu Československa v roce 1993. Dlouho si ho mnozí z nás nedovedli představit a vnímali rozpad federace jako nenapravitelné popření Masarykova díla. Ukázalo se, že tomu tak není, a vztahy Čechů a Slováků jsou dnes nepochybně lepší než ve společném státě. Ano, ukázalo se, že mnohem důležitější než forma vytyčená hranicemi (ostatně, čím bylo Československo pod ruskou okupací?) je onen vnitřní obsah, svoboda, étos...
Nazývat to lze různě.
Otázkou pak zůstává, nakolik ten nynější étos odpovídá duchu 28. října 1918 a výročí, k němuž se tak vehementně hlásíme.
Zaregistrujte se a prolistujte si speciál 100 let republiky >>>
