nahoru

Vlastenectví a vlastenčení jako hodinky a holinky aneb Polemika mezi TGM a spisovatelem Vondruškou

Vladimír Mertlík 4. srpna 2020 • 07:20
TGM vs. Vlastimil Vondruška
TGM vs. Vlastimil Vondruška
• foto: 
Koláž reflex.cz

Spisovatel Vlastimil Vondruška patří nepochybně k úspěšným autorům románů, v nichž využívá historické prostředí i témata, byť jde o příběhy s přidanou hodnotou básnické licence. Se stejnou radostí se pouští čas od času svými eseji, úvahami a komentáři na pole politické. Nic proti tomu ani proti jeho ideovému nastavení, jen básnická licence nemá mít v těchto případech místo.

A právě v tom je háček a v pytli skryté šídlo politických úvah Vlastimila Vondrušky. Je-li právem autora dávat ve fiktivním historickém příběhu jím stvořeným postavám charakter, nemůže skupinám i jednotlivcům přisuzovat takové myšlenky a impulsy chování, které by odpovídaly cílům jeho politického vkusu. Vlastimil Vondruška se ale, bohužel, tímto přirozeným pravidlem neřídí a výsledek tomu odpovídá. 

 „Význam historických událostí bývá s odstupem času zřídka vnímán tak, jak je prožili sami současníci. Historie má totiž tendenci důležitost událostí buď zveličovat, anebo naopak podceňovat v zájmu aktuální náboženské, národní, politické a aktivistické potřeby a ideologie.“ (cit.) Těmito slovy otevřel Vlastimil Vondruška esej „Dobře prodaná šarvátka“ (18. 7. 2020, MF Dnes, str. 9) k 600. výročí tzv. Bitvy na Vítkově.

 Jako jindy i tentokrát využil prostor nejen k úvaze o významu této události na další dějinný vývoj, ale hlavně k prezentaci svého politického přesvědčení. Učinil tak průzračným, ale falešným srovnáním tehdejšího konfliktu a pozic obou stran sporu s dnešní politickou situací, když dává rovnítko mezi „země Koruny české“ – roz. Česko – a jejich obranu před „nadvládou papežského Říma“ – roz. Evropské unie. S ohledem na úvod jeho eseje si Zpětné zrcátko záměrně ponechalo odstup, než přistoupilo ke komentování obsahu Vondruškova textu. Dva týdny od jeho vydání ale na pocitu Zpětného zrcátka nic nezměnily a jeho opakované čtení jen přineslo jistotu, že autorem špatně maskovaná aktuální tendenčnost není zdání.

Věren své víře, že „národní“ znamená „vlastenecké“, čti „nacionálně české“ – bez ohledu na historickou realitu, tehdejší právní stav a prostou objektivitu – straní Vlastimil Vondruška jednoznačně radikální kališnické frontě. Jeho popis příčin konfliktu je zatížen terminologií průhledně a záměrně zrcadlící dnešní pojmy a názvy. Náboženský obsah tehdejšího střetu přitom de facto byl – stejně jako o dvě stě let později v případě tzv. stavovského povstání – jen zástěrkou pokusu o převrat, změnu mocenských poměrů v zemi a snadnější přístup k majetkům. Bez ohledu na hospodářské, ekonomické a morální škody i míru lidského utrpení.

Zikmund Lucemburský, měl po úmrtí Václava IV. legitimní nárok na český trůn, jak říká sám Vondruška, ale „moderním jazykem řečeno – politická většina – tedy kališníci“ (cit.), mu kladli za souhlas s korunovací takové požadavky, na které ze své pozice ani de iure Zikmund nemohl přistoupit. A právě zde autor eseje ve snaze naplnit cíle textu poprvé „odkrývá peřinu“, když požadavky kališnické většiny (?) nazývá „programem reformy církve a přijetím kalicha podle principu, že o své zemi mají rozhodovat lidé, kteří v ní žijí.“ (sic!)

Budíček, řeč je o středověku! Autor popularity a formátu pana Vondrušky by měl vědět, že hloupost výše uvedeného tvrzení je udivující, neboť země Koruny české jsou v polovině 15. století součástí Svaté říše římské národa německého, jíž vládne z rozhodnutí kurfiřtů – jedním je i český král – panovník s titulem římský král příp. římský císař. „…o své zemi mají rozhodovat lidé, kteří v ní žijí?“ Připomeňme, že čas Anny proletářky je ještě hodně daleko!

Vlastimil Vondruška ale jde pro méně chápavé ještě dál. Podle něj je v českých zemích v tom čase „katolická strana politickou menšinou, evropsky orientovanou (sic!), hledící spíše na přání římského papeže než na zájmy vlastní země a opovrhující protivníky, o kterých tvrdili, že jsou hloupí venkované“. (cit.)

„Rozumíte mi, jo?“ pomrkává významně autor ve snaze varovat, že už jednou jsme „evropským papežencům“ – roz. bruselským úředníkům – málem podlehli. Nelze přehlédnout ani jeho poznámku o katolické menšině – roz. dnešní pražské kavárně – opovrhující protivníky, které má za „hloupé venkovany“ – roz. dnešní moudré voliče Miloše Zemana a hnutí ANO. Přirovnání je stejně krkolomné jako nazývat husitskou vozovou hradbu tankovou brigádou.

Chybí už jen odhalit v Zikmundovi Angelu Merkelovou či v papežovi Jean-Claudea Junckera. A Vlastimil Vondruška se tuží, jako by nebyl autorem historických románů, ale fantasy typu Harry Potter či satiry Výlety pana Broučka. Zikmund podle něj prý uzavřel s Turkem mír jen proto, aby mohl bojovat s Čechy! Prdlajs, kolego! Zikmund byl především římský král a z toho titulu měl za úkol chránit Svatou říši římskou proti vnějším i vnitřním nepřátelům. Tedy zvenčí proti Turkovi  a doma proti kališnickému hnutí, které se po zprvu politickém boji zradikalizovalo – chceme-li už přirovnávat – až na úroveň současných teroristických komand. To radikálové z řad husitů vrhli vývoj českých zemí o desítky let zpět a pokoušeli se exportovat radikalismus i za hranice země.

Vrchol ale přichází až teď! Smysl křížové výpravy v březnu 1420 byl podle Vlastimila Vondrušky stejný jako dnes (!), „kdy se demokratické země snaží svrhnout vlády zemí, které prohlásí za nedemokratické. Na kališnické Čechy byly uvaleny obchodní sankce. A v celé křesťanské Evropě se proti nim vedla nenávistná kampaň, mnohdy plná účelových lží.“ (sic!) Tak konečně je šídlo z pytle venku! Škoda, že esej nebyla v m MF Dnes zřejmě otištěna celá. Jinak bychom se dozvěděli, která že vláda bude zvůlí EU svržena. V klidu bychom se předzásobili produkty, které nám budou upřeny, až na nás udeří naplno obchodní sankce EU, a mohli se obrnit vůči útokům papeženců z Bruselu a Štrasburku. Pěkná bramboračka, dobrou chuť!   

Podle Vlastimila Vondrušky nebyla klíčovým zvratem husitské éry bitva na Vítkově, ale Zikmundova porážka pod Vyšehradem v listopadu 1420. Ta prý rozhodla o záchraně českých zemí. Je to historický omyl spisovatele historických románů! Ani bitva na Vítkově, ani pod Vyšehradem! Pokud něco rozhodlo o záchraně českých zemí, pak to byla bitva u Lipan 30. května 1434, začátek konce vlády zvolené moudrým lidem v boji proti cizákům.

Být vlastencem je aktuálně cool, stejně jako dřív být internacionalistou. Již před 123 lety napsal na téma „vlastenčení“ úvahu prof. Tomáš  Masaryk. Je to inspirující čtení třeba pro vlastencovu chvíli volna během hlídky na korbě vozové hradby mezi útoky evropských papeženců a domácích zrádců.

„Ano, nám je stálé žvanění o národnosti a vlastenectví už přemoženým stanoviskem… kromě toho je v Čechách každý vlastenec také (ach Bože!) spisovatelem! A vlastencem může být v Čechách každý tvor, rozumný nebo nerozumný, jen když písně české zpívá, z korbelíčku si nalívá, přitom nezná větší slast, nežli milovat vlast! Pak spíše nějaké spisy a kritika o nich nesmí říci, že jsou špatné z příčiny svrchu uvedené. Takový je stav kritiky české… Vlastenčení je kšeft anebo pohodlná lhostejnost, jdoucí starými, vyšlapanými cestami. Jako v církvích zeloté vedou indiferentní masy věřících, a jak masy ty občas dovedou fanatisovat, tak i zelotové vlastenčící vedou a fanatisují masy. Někteří z těchto zelotů dělají tak z upřímnosti neosvíceného srdce. Většina však a jistě ti vůdčí křiklounové, hájí svou kapsu. Jedni brání náboženství a církev, druzí národ a vlast — tak tedy stále vidíme, jak ve jménu ideálných statků člověčenstva lačnost a panovačnost slaví své orgie. (Naše doba 1897)

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.





Diskuse ke článku