Turecký politolog Umut Özkirimli ve svém loňském článku pro web VoxEurop připomněl slova legendárního Leonarda Cohena z jeho písničky Anthem: “There is a crack in everything (Ve všem je nejaká skulina)”. A ptal se u toho, zda je skulina ve zdi, kterou by se do Turecka mohla dostat demokracie. Po nedělním referendu, jehož výsledek posílil autoritářského prezidenta Erdoğana, už víme, že skuliny byly dál v této zemi utěsněny. Do pasti se tím dostala především Evropa – s Tureckem spolupracovat musí, ale ovlivnit ho moc nemůže.
Výsledek tureckého referenda byl nakonec poměrně těsný – pro posílení ústavních pravomocí prezidenta (dnes Recepa Tayyipa Erdoğana) hlasovalo 51,4 procenta zúčastněných voličů. Jenže “těsnost” hlasování pro Evropu neznamená vůbec nic – turecká vládní moc už dávno osciluje mezi různými variantami autoritářského režimu. Ta brutálnější varianta teď dostala zelenou.
Pro Evropu toto rozhodnutí znamená, že ještě více ztratí možnost nějak zásadně ovlivňovat rozhodnutí a postupy Turecka.
Problematické pro země EU po referendu zejména je, že s nimi nebude mít kdo na Turecko “zatlačit”. Americký prezident Donald Trump se do toho nepohrne, protože Ameriku více zajímá vojenská angažovanost ankarské vlády ve válkách v Sýrii a Iráku i to, že slouží jako protiváha jadernými ambicemi nabitého Íránu a vrátila se k spolupráci s Izraelem. Pokud se nestane něco výjimečného, na Erdoğana nebudou útočit ani Rusko a Čína. Evropa v tom zůstala sama a přiznejme si, že její síly na vynucení reálných změn v Turecku nestačí.
Evropa se tak ocitla v pasti, protože ekonomicky, vojensky, politicky i společensky s Tureckem spolupracovat musí. Úplně ignorovat Erdoğana nelze z geografických i strategických důvodů a také kvůli tomu, že na starém kontinentu žije minimálně 6 milionů lidí původem z Turecka.
Evropská unie (to samé platí pro celý Blízký a Střední východ) už dávno není v pozici, že by měla sílu a vliv Turecko zásadně ovlivňovat. Erdoğan nám opakovaně ukázal, že tlaku zvenčí nepodlehne a naopak jej dokáže dobře využít ve svůj prospěch. Typickým příkladem bylo nedělní referendum. Jenže Evropa životně nutně potřebuje Turecko při řešení masivní migrace.
Na druhou stranu výsledek referenda na jistou dobu opět odsune desítky let trvající vyjednávání o vstupu Turecka do Evropské unie. Turecko podmínky neplní a kvůli jeho autoritářskému režimu je možnost otevřeně říci, že za současných podmínek se dál vyjednávat nebude. Problém se nechá na čas „vyhnít“, Evropa se ho zbaví. Jak dlouhá bude tato doba, nevíme.
Pro budoucnost to ale pro Evropu není výhra. Řeči, že teď se konečně můžeme se vší parádou Turecka kvůli Erdoğanovi a sílícím islamistickým tendencím zbavit, jsou naivní. Podobně jako v případě putinovského Ruska, bude jen problém vypadat jinak, ale zůstane dál na vnější hranici EU.
V neděli Erdoğan vyhrál, Evropa (opět) prohrála.
