Karel Hubáček | Reflex.cz
reklama
nahoru

Karel Hubáček

PETR VOLF15. prosince 2011 • 00:15
reklama

Architekt Karel Hubáček zemřel ve středu 23. listopadu v požehnaných sedmaosmdesáti letech. Zanechal po sobě oslňující odkaz: televizní věž s hotelem na Ještědu, která získala titul česká stavba dvacátého století a předčila i slavnou brněnskou vilu Tugendhat. Za jasných dnů je vidět až z Prahy, její dynamický tvar připomíná kosmickou raketu, jež dobývá vzdálené světy.


JEŠTĚD JE ARCHITEKTONICKÁ IKONA: navržená v roce 1963 a předznamenávající styl hi-tech, jenž vešel ve známost až v následujícím desetiletí. Zároveň se jedná o natolik výrazný „barák“, že kdykoliv se mluví o Karlu Hubáčkovi, automaticky se zmiňuje právě toto mistrovské dílo. Zastiňuje tak vše, co architekt během své půl století trvající kariéry vytvořil. Dá se říci, že „kanibalizuje“ jeho ostatní stavby, ať už se jedná o kino v Doksech, obchodní středisko Ještěd v Liberci, koncertní síň v Teplicích, vyrovnávací věž na Dívčích hradech v Praze, nebo pražské divadlo DISK. Není v tom zdaleka sám. Stejně se to má třeba s Gustavem Eiffelem, jehož pařížskou věž zná každý, ale už se málo ví, že je také autorem celé řady revolučně konstruovaných mostů. Frank Gehry si možná stejně osudově zahrál s Guggenheimovým muzeem v Bilbau, kterým překonal sám sebe, Oscar Niemeyer parlamentem v Brasílii a Norman Foster zase londýnskou „okurkou“. Ale nemusíme chodit tak daleko, podobné je to u nás s Janem Kaplickým (ovšem jaksi obráceně), jehož nikdy nepostavené „Oko nad Prahou“ věhlasem překonalo i tribunu kriketového stadiónu v Londýně nebo „obchoďák“ v Birminghamu.

 

TOTÁLNÍ NASAZENÍ

Karel Hubáček se narodil 23. února roku 1924 v pražské čtvrti Michle, v Jaurisově ulici. Jeho tatínek Karel byl vlakový pošťák, který vzhledem k „cestovatelské povaze“ své práce doma příliš nepobýval. Dědeček z matčiny strany byl Josef Mikeš, redaktor Práva lidu, s nímž – na rozdíl od otce – trávil malý Karel spoustu času. S Michlí je spojeno jeho dětství a dospívání, tady chodil do obecné školy a později také do reálného gymnázia, kde působila řada pedagogů z nacisty uzavřených vysokých škol. Dějiny se díky tomu mohl učit od profesora Václava Černého. Maturoval v roce 1943, kdy se již situace obracela k lepšímu, ale konec války byl dosud v nedohlednu.

 

Jako devatenáctiletý byl Karel Hubáček „totálně nasazen“, což znamenalo eufemismus pro nucené práce v Německu. „Dostal jsem obsílku a nazdar, hodiny – už jsem se vezl prasečákem do Rajchu,“ vzpomínal v rozhovoru pro Refl ex, který jsem s ním před deseti lety vedl v Liberci. V Berlíně pracoval v otrockých podmínkách dvanáct hodin denně v Askania Werke, v továrně na součástky pro letadla. Poté, co fabriku vybombardovala americká letadla, Němci výrobu přestěhovali do solných dolů. Tam v tvrdé práci pokračoval, tentokrát však sto padesát metrů pod zemí, hlídán vojáky jednotek SS, protože s totálně nasazenými pracovali také sovětští váleční zajatci. „Pochopil jsem už jako kluk, co je to krutost a jak vypadá tvrdá fyzická dřina. Co jsou opravdové potíže a jak se s nimi vyrovnávat. A že se člověk nemá bát.“

 

CVIČNÁ STŘELBA

Domů se vrátil v únoru 1945, dokonce se ještě zúčastnil Pražského povstání jako dělostřelec na obrněném vlaku „Vršovice“. Jednou si z něj prý cvičně vystřelil a odnesla to střecha Waldesovy továrny. Chtěl se dál učit, ale neměl ponětí o tom, co by měl studovat. Necítil žádné silnější nutkání věnovat se tomu či onomu. Podle jeho slov o budoucnosti rozhodla náhoda: procházel se po pražském nábřeží, a když se zastavil před jedním domem, všiml si „lejstra“, na němž stálo, že České vysoké učení technické přijme studenty architektury. Přijali ho okamžitě. Kdyby se prý tenkrát zastavil před právnickou nebo filozofickou fakultou, mohl se stát právníkem nebo filozofem; tak byl nevyhraněný. „Jenže já jsem zakopl o architekturu a měl jsem to najednou vyřešené,“ pochvaloval si. Učili ho výborní architekti, například Oldřich Starý, Josef Kittrich, Karel Honzík nebo Josef Havlíček, legendy meziválečné éry. Školu ukončil 15. července 1949. Pak následovaly dva roky vojny.

 

V roce 1951 přijal místo ve Stavoprojektu Liberec, s nímž spojil zbytek svého života. Jako ženatý muž získal spolu s prací také byt. Coby architekt sice obdivoval meziválečný funkcionalismus, ale nebyl přesvědčen, že právě tímto směrem se chce ubírat. Intenzívně řešil vztah dispozice a hmoty: uvědomoval si, že tyhle dvě složky spolu musí hrát, jako by byly srostlé. Hledal vlastní polohu architektury, s níž by se mohl naprosto ztotožnit a jejímž výsledkem by byla stavba, která „může morálně přežít i delší dobu, aniž by urážela vkus příštích generací“. Kolem třicítky pochopil, že se mu protiví typizovaná architektura, kde se k sobě jenom přiřazují hotové části. Cokoliv dělal, tak chtěl, aby to nebylo uniformní, i když se jednalo o továrnu nebo školu, kterými se v padesátých letech především zabýval. Než se dostal k Ještědu, byl v soustavném vytížení. Navrhl pět škol (Nový Bor, Jablonec, Zákupy, Jeníšovice, Studenec), tři tovární nebo montážní haly (Rýnovice, Mnichovo Hradiště, Hlinsko), ale také loděnici (Boletice), dvě sídliště (Roudnice nad Labem, ve slovenském Šenově- Šumbarku) a kino v Doksech. O takovém vytížení se současným architektům ve věku mezi třicítkou a čtyřicítkou pouze zdá.

 

PŘÍMO A K PODSTATĚ

Ačkoliv se to z Ještědu, jenž lidi fascinuje elegancí a čistotou formy, příliš nezdá, Karel Hubáček nepatřil k příznivcům okázalých architektonických konceptů. „Čím složitější je myšlenka, tím je tam víc záhybů a na konec těžko vidím. Čili si dělám labyrint, kterým konec nedohledám. Obyčejná myšlenka znamená také myšlenku silnou, ne špatnou. A když je silná, tak mě udrží nad vodou,“ řekl teoretiku architektury Rostislavu Šváchovi. V těch slovech je obsažena hluboká pravda i zkušenost; podobně uvažují kupříkladu vědci během svých výzkumných úkolů. Nejblíže pravdě bývá to nejobyčejnější řešení.

 

Ještěd je právě takový – jednoduchý, jdoucí po podstatě místa, na němž byl postaven. Karel Hubáček totiž vlastně „pouze“ prodloužil o dalších devadesát metrů horu vysokou 1012 metrů, dodal jí špičku. Se svým návrhem uspěl v roce 1963 ve vnitropodnikové soutěži libereckého Stavoprojektu, jíž se zúčastnilo dalších deset architektů. Hubáček riskoval, protože porušil zadání, které požadovalo dva objekty – hotel a televizní vysílač. On však vymyslel stavbu jedinou, svým způsobem dokonalou, jež dostala v architektuře dosud nevídaný tvar rotačního hyperboloidu.

 

V současnosti by byl ale pravděpodobně architekt ze soutěže rovnou diskvalifi kován za nedodržení podmínek a ani by ho porota neposuzovala. Kdyby náhodou diskvalifi kován nebyl, ostatní účastníci by soutěž napadli jako neplatnou a následovaly by žaloby. A i pokud by náhodou projekt uspěl, protože by ho všichni shledali geniálním, nejspíš by stejně nebyl postaven – nepovolili by jej úředníci ze správy ochrany krajiny, protože jeho koncepce neodpovídá krajinnému rázu, jakož i způsobu stavění v oblasti Ještědského hřbetu a Jizerských hor. Navíc by se s velkou pravděpodobností nenašly peníze, za něž by se něco podobně ambiciózního dalo realizovat.

 

SVĚTOVÉ UZNÁNÍ

V květnu 1969 mu za dosud nehotový hotel s vysílačem Mezinárodní unie architektů (UIA) udělila Perretovu cenu, která se dává archi tektům přicházejícím s pokrokovým technickým řešením. Karel Hubáček kupříkladu uplatnil na fasádě plasty v takovém rozsahu (aby nebránily uvnitř instalovaným anténám ve vysílání), jako se o to nikdo před ním neodvážil. Statik Zdeněk Patrman pak vymyslel originální kyvadlo, jež potlačilo příčné kmity této vertikální stavby – bez kyvadla by se poroučela k zemi. To, že vzniká něco neobvyklého, bylo očividné i přes železnou oponu. Jury ve svém zdůvodnění vystihla kvality stavby: „Předložený projekt vyniká jasností a šťastnou harmonií, s níž se pojí s okolní krajinou. Přímost jeho účinku, vytříbenost siluety jsou hodnoty, které vynikajícím způsobem spojují tyto rysy s žádanými funkčními vlastnostmi. Statické problémy byly vyřešeny pomocí citlivě a vynalézavě použitých konstrukčních prostředků.“ Po prvé a zatím naposledy český architekt získal tak významné ocenění.

 

Někdy se stává, že máme tendenci výsledky zveličovat a přeceňovat, ale v případě „Perreta“ jde opravdu o důležitou poctu, již převzaly vesměs legendární postavy světové architektury. Před Karlem Hubáčkem to byli například Jean Prouvé (1963, Sportovní palác Omnisport v Paříži-Bercy), Hans Scharoun (1965, Berlínská filharmonie) nebo Frei Otto (1967, zastřešení olympijského stadiónu v Mnichově). Později ji získali také Richard Rogers a Renzo Piano (1978, pařížské Centre Georges Pompidou), Norman Foster (2002, londýnské ústředí pojišťovny Swiss RE) a letos Šigeru Ban (Centre Pompidou v Metách). Co jméno, to pojem a synonymum progresívní architektury, která stavění posouvá o kus do budoucnosti.

 

NEPOHODLNÝ

Zatímco Václav Havel napsal v roce 1975 prezidentu Husákovi, Karel Hubáček svůj dopis poslal už o necelé čtyři roky dříve prezidentu Svobodovi. Na rozdíl od Havla jej architekt nepojal jako analýzu „konsolidované a normalizované společnosti“. Šlo mu v něm o dokončení vysílače, jehož stavba nebyla ani po sedmi letech dokončena, protože chyběly jak peníze, tak dostatečný počet dělníků.

 

Tehdy to nebylo nic zvláštního, každá nová, jenom trochu složitější stavba čekala na zhmotnění neuvěřitelně dlouho. Kupříkladu úvodní studie karlovarského hotelu Thermal od manželů Machoninových byla hotová už v roce 1964, kolaudace ale mohla proběhnout až v roce 1977. Přináší to pak svoje úskalí při zpětném hodnocení, protože se těžko rozlišuje, co je archi tektura šedesátých a sedmdesátých let: mentálně stavby patřily do šesté dekády, ale svou realizací spadaly až do následujícího desetiletí. Muselo to být frustrující, když architekti navrhovali domy, jejichž výsledná podoba se nejenom zhmotňovala neúměrně pomalu, ale navíc musela být uzpůsobena tehdejší nízké úrovni stavebního průmyslu, takže se mnozí z nich raději předem vyhýbali jakýmkoliv složitostem.

 

Hubáček byl však z jiného těsta, byl neústupný a nemínil se vzdát: „Snad jen nedostatek porozumění,“ apeloval na prezidenta Svobodu, „brání příslušným orgánům uvolnit odpovídající stavební kapacity pro dokončení této věže, která Vás doprovází na každé Vaší cestě za odpočinkem do Jizerských hor.“ Dopis byl odeslán 3. listopadu 1971 a za necelé dva roky – 21. září 1973 – Ještěd předali k užívání.

 

Na slavnostní otevření však Karla Hubáčka oficiálně nepozvali. Jeho účast nebyla podstatná, na rozdíl od přítomnosti „otce normalizace“ Gustáva Husáka. Dnes je to těžko představitelné, ale tehdy šlo o cosi běžného, lidé se nehodnotili podle toho, co uměli, ale do jaké míry byli loajální vůči režimu. „Já tam nesměl,“ zmínil se Karel Hubáček. Svou roli sehrála malost libereckých papalášů, jimž uznávaný architekt vadil – hodně si to u nich pokazil tím, že v osmašedesátém podepsal petici Dva tisíce slov. „Když Husákovi místní funkcionáři vysvětlovali,“ pokračoval ve vzpomínání architekt, „že Hubáček u toho prostě opravdu nesmí být, tak jim prý řekl, že se mě bojí jako třináctého apoštola. Cítil jsem se špatně. Seděl jsem venku, viděl, jak přijel Husák se svou kolonou … pak jsem se sebral a šel domů. Na tomhle příkladu jsou myslím dobře vidět absurdní stránky fungování socialismu. Přece bych nevstoupil do partaje jen kvůli tomu, aby mě pustili na otevření stavby, kterou jsem vymyslel. Nabízeli mi to ostatně mnohokrát …“

 

Když se všechno spočítalo, přišel Ještěd na čtyřiašedesát miliónů korun (takový stranický hotel Praha stál v roce 1981 miliardu), což je až směšně málo, zvláště uvědomíme- li si, že se jeho nedílnou součástí stala také umělecká díla předních výtvarníků, jako jsou skleněné objekty zkrášlující betonový dřík od Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové nebo tepaná mříž od Jaroslava Klápště; designér Karel Wünsch navrhl pro hotel a restauraci nápojové sklo i textil. Interiérům dal podobu architekt Otakar Binar. Takovému komplexnímu přístupu, kde se ve prospěch celku spojuje několik uměleckých oborů a profesí, se říkalo v devatenáctém století „Gesamtkunstwerk“. Škoda že z původního vybavení zbylo jen torzo (naštěstí přežila Binarova závěsná křesla podobající se hnízdům, jež jsou jakýmsi vizuálním symbolem vnitřních prostor).

 

KAŽDÝ DEN ODVAHU!

„Hubáček mi předvedl něco, co je v téhle zemi naprosto ojedinělé: měl odvahu,“ přibližuje Martin Rajniš, jenž v SIAL (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci, vedeném Karlem Hubáčkem) začínal, hlavní kouzlo svého gurua. Karel Hubáček je pro něj iniciační osobností nikoliv výhradně v souvislosti s architekturou, kterou prosazoval, ale cení si jej hlavně kvůli jeho povaze. „Ten člověk skutečně odvahu měl a měl ji naprosto obyčejnou, neokázalou, nedělal revoluce, nebouřil se, a přesto dokázal ustát situace, které bych si teď nedokázal představit.“ Možná že právě díky Hubáčkovi si Martin Rajniš oblíbil věže, jež jako umanutý staví z dřevěných latí a s nimiž se loni v létě představil na prestižním benátském bienále architektury. Jisté je, že Rajnišova touha nenechat se „skřípnout“ byrokraty a stavět si tak, jak považuje za správné, ať se to úřadům líbí, či ne, vyvěrá z příkladu Karla Hubáčka.

 

Karel Hubáček uměl dotahovat věci do nejlepšího možného konce a dokázal nedělat kompromisy, které by svedly jím navrženou stavbu na scestí. Navíc se nevytahoval, nic nepředstíral, na nic si nehrál. Jeho skromnost byla taková, až člověka, jenž se ocitl v jeho blízkosti, přinutila k učinění jisté … seberefexe. Neliboval si ani v motýlcích jako jeho předchůdci, ani v rolácích jako jeho někteří nástupci, přesto byl velmi autentický: na módu příliš nehleděl v oblékání, a už vůbec ne v architektuře. Proto inspiroval jednu generaci architektů, kteří prošli v sedmdesátých letech libereckým SIAL. Vedle Martina Rajniše mezi ně patří například Jiří Suchomel, Zdeněk Zavřel, Mirko Baum či Emil Přikryl nebo John Eisler. Dnes jsou z nich uznávaní autoři a zároveň pedagogové, kteří poselství o tom, že se architekti nemají bát, šíří dál, protože se to vyplatí. Pak už stačí málo, vlastně jenom prodloužit horu.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama