Před čtyřiceti lety se v Egyptě sešel mezinárodní panel složený z historiků, restaurátorů a stavebních odborníků. Nesourodou sbírku profesí spojovalo znepokojení nad průběhem rekonstrukce jedné z nejdůležitějších světových památek. Sfingy.
Pyramidy v Gíze a jejich strážkyně sfinga jsou jediným ze sedmi divů starověkého světa, který se dochoval do dnešních dnů. To ovšem neznamená, že bychom si jich vždy patřičně vážili. Není to tak dávno, kdy jsme na pyramidy pohlíželi jen jako na hromady kamení v poušti poblíž Káhiry. Sfinga byla z velké části zakryta pískem a z dun ji vykopal až ve 30. letech ředitel egyptského úřadu pro památky Émile Baraize. Ani poté se přístup k nenahraditelným artefaktům příliš nezměnil. V 70. letech byly v blízkosti komplexu otevřeny vápencové doly a pyramidy a sfinga byly vystaveny otřesům z těžby využívající dynamit. Další poškození přinášela nákladní doprava, znečištěný vzduch a odpadní voda, která do podloží prosakovala z kanalizace z okolní zástavby.
Obrovskou zátěž pro památky představovala turistika. I před nástupem letecké dopravy a masového turismu se do Gízy sjížděly o státních svátcích statisíce Egypťanů. Šplhali na stěny pyramid, ve vnitřních prostorách malovali graffiti a okolo sfingy hrávali fotbal. Když pak do Gízy začaly proudit stále větší davy turistů ze zahraničí, hrozil celému komplexu zánik. V 80. letech se proto egyptská vláda rozhodla zakročit a přistoupit k velkému projektu rekonstrukce sfingy i pyramid. Vedoucí projektu se bohužel dopustili řady chyb, které stav památek ještě zhoršily. Nejhůře se podepsaly na sfinze.
Jak (ne)opravovat sfingu
Sfinga není sochou v tradičním slova smyslu. Obří lvici s ženskou hlavou vytesali egyptští stavitelé z vápencového útvaru vystupujícího z okolního podloží, a jde tedy spíše o opracovanou skálu, která samozřejmě podléhá erozi. Během staletí socha chátrala a některé poškozené části byly dostavovány z vápencových bloků a dlaždic. První dochované záznamy o opravách pochází už z doby před 3500 lety. Velká „dostavba“ proběhla v režii Římanů, kteří si sfingu velmi oblíbili a používali ji jako pozadí pro různá shromáždění a velká divadelní představení. Věnovali proto velké úsilí její údržbě a v různých fázích ji opravovali od roku 30 př. n. l. až do druhého století našeho letopočtu. Výsledek jejich péče bohužel známe jen ze starých fotografií, protože padl za oběť necitlivé rekonstrukci z 80. let.
Velký projekt rekonstrukce komplexu v Gíze měl probíhat pod záštitou a dohledem egyptského ministerstva památek. Pozdější vyšetřování ale zjistilo, že jeho odborníci měli na stavbu jen omezený přístup a podle záznamů se na místě objevovali zřídkakdy i stavbyvedoucí. Většinu prací proto prováděli bez dozoru nekvalifikovaní dělníci, průběh byl špatně dokumentován a nebyly dokonce ani uchovávány odstraňované části sochy. Těch bylo přitom velmi mnoho. Dělníci odebrali v podstatě všechny malé vápencové bloky, kterými Římané dostavěli poškozené části nohou, boku a ocasu. Namísto nich byly umístěny nové, velké a moderně opracované vápencové dlaždice. Sfinga tím nejenže přišla o svou původní siluetu, ale došlo i k narušení její vnitřní struktury.
Když nemáš sádru, tak tam dej cement
Když dělníci sfingu restaurovali a lepili na její poškozené partie těžké kamenné bloky, rozhodli se ignorovat doporučení historiků a namísto autentické sádrové malty použili cement. To se ukázalo jako zásadní pochybení. Vápencový útes, ze kterého je sfinga vytesána, stojí na planině, pod kterou se nachází podzemní ložisko vody. Při její stavbě používali Egypťané, stejně jako při stavbě pyramid pojivo z drcené sádry, nilského bahna a slámy. Výsledná malta dokáže, stejně jako vápenec „dýchat“ a propouštět vlhkost. Jakmile byl ale povrch sochy uzavřen neprodyšnou vrstvou cementu, začala se pod povrchem nových dlaždic shromažďovat vlhkost. Pozdější prohlídky ukázaly, že dělníci i vedoucí prací museli o problému vědět, protože se na povrchu provlhlých kamenů začala srážet sůl. Aby problematická místa zamaskovali, zamazali je dělníci jednoduše bahnem. Na problém se přišlo až v okamžiku, kdy ze sfingy začaly nově přistavěné části odpadávat.
Hromadící se problémy vyvolaly znepokojení jak u egyptských ochránců památek, tak v mezinárodní komunitě. V lednu 1984 se proto sešla mezinárodní komise, která doporučila okamžitě zastavit používání moderních stavebních materiálů a celou rekonstrukci přehodnotit. K úplnému přerušení prací však došlo až v roce 1987. Do té doby stihli dělníci nanést na vápencové tělo Sfingy celkem tři kubíky betonu. Jeho váha a omezená schopnost dýchat zdeformovala severní stranu sochy, jejíž silueta už byla tak jako tak narušena novým obložením. Odstranit ho a na jeho místo použít původní nebylo možné. Takřka dva tisíce let staré kameny, které na místo usazovali římští kameníci, byly vyhozeny neznámo kam.
