Irena Šimonová | Reflex.cz
nahoru

Irena Šimonová

HANA BENEŠOVÁ29. března 2012 • 00:15
Irena Šimonová
Irena Šimonová
• foto: 
Archív Ireny Šimonové

„Irenka ani minutu nezmaří malomyslností, ať je sebehůře, vždycky jí to sluší, i ty vězeňské hadry,“ těmito slovy charakterizovala IRENU ŠIMONOVOU (83) v knize Byly jsme tam taky její autorka Dagmar Šimková. Otvírá před námi fascinující příběh křehké ženy, která se dokázala porvat s nepříznivým osudem a nakonec nad ním zvítězila.

 

 

DODNES OKOUZLUJÍCÍ elegantní dáma po nedávné premiéře nové hry Karla Steigerwalda s názvem Má vzdálená vlast vzpomíná, jak ji v roce 1960 na ulici zastavily dvě svazačky a přemlouvaly ji ke vstupu do komunistického Československého svazu mládeže. „Ale děvenky, mně už dávno není osmnáct,“ řekla jim tehdy jedenatřicetiletá Irena. Nedodala však tenkrát, že ji po jedenácti letech právě propustili z kriminálu.

 

Do srpna 1968 žila Irena Šimonová v Karlových Varech. Během filmového festivalu ji lidé na kolonádě opakovaně žádali o autogram v domnění, že oslnivá kráska je nějaká slavná hvězda. Kráska přitom myla záchody, až časem povýšila na kancelářskou sílu. Filmoví fanoušci ale neměli špatný odhad. Irena Šimonová měla umělecký talent – chtěla hrát a zpívat. Svého snu se nevzdala ani v komunistickém vězení. Operní árie bachařky doprovázely kopáním do dveří, nadávkami a oceňovaly opakovaným pobytem na samotce.

 

ROZHOVOR SE SMRTÍ

„Ty, která platíš víc, než zlato platí, ty, která všechno máš, co už se nenavrátí, ty, v jejíchž rukou člověk zapomene všech břemen světa, sama bez břemene …“ Osmnáctiletá Irena nestačila báseň dokončit. Herečka Jiřina Štěpničková, jež dívce text uložila, ji zarazila a vytkla pár nedostatků v recitaci. Stejně však usoudila, že Irena je nadaná, a souhlasila s tím, že jí bude dávat hodiny.

 

O několik let později se setkaly v pardubickém kriminále. Irena dostala v devětačtyřicátém na Štědrý den pětadvacet let za špionáž a velezradu, herečka z Vinohradského divadla o tři roky později vyfasovala patnáct let za pokus o nelegální přechod hranice. Poznaly se. „Chceš pokračovat?“ zeptala se Jiřina Štěpničková Ireny. „Bachaři politické vězeňkyně trestali za to, že se potají navzájem učily. Za kousíček tužky ukrytý ve švu rukávu byl klidně roční zákaz návštěv. Přesto jsme nevynechaly jedinou příležitost vzdělávat se,“ vzpomíná Irena Šimonová. Nabídku Jiřiny Štěpničkové proto uvítala. Herečka si dokonce pamatovala, z jaké básně Irenu ještě na svobodě zkoušela. V „Rozhovoru se smrtí“ od Jaroslava Seiferta pokračovaly i za mřížemi.

 

NÁVRAT

„Maminka se narodila ve Spojených státech. Když vzniklo samostatné Československo, dědeček svůj americký majetek prodal a vrátil se s rodinou domů, do Ivanovic,“ říká Irena Šimonová, rozená Vlachová. „Sňatek mých rodičů byl domluvený. Braly se dva bohaté statky. Maminka se chtěla nechat rozvést už před válkou, k rozvodu došlo ale až v pětačtyřicátém.“ Irena Šimonová si i po víc než sedmdesáti letech přesně vybavuje, kdy si uvědomila, že jí skončilo dětství. „Během mobilizace se poprvé zatemňovala okna. Bylo mi devět let, zakrývala jsem lampu na stole látkou a v ten okamžik mi došlo, že dětství je pryč. Všechno zastínila politika.“ Otec po válce vyhověl jejímu přání a poslal ji do Prahy. Jeho dávný spolužák Ireně našel ubytování v penzionátu nedaleko náměstí Jiřího z Poděbrad a práci v hotelu Flora. „Dělala jsem sekretářku, snažila se doplnit si vzdělání na přednáškách Lidových univerzit a učila se zpívat u profesorky Chalabalové.“ V lednu čtyřicet osm se seznámila s novinářem Františkem Smrčkem. Dvacátého pátého února se šla Irena podívat na Václavské náměstí. Gottwald tam hřímal, že „se právě vrátil z Hradu“. „Někteří lidé směrem k řečníkovi hrozili pěstí.“

 

MEZI VYAKČNĚNÝMI

Irena chodila také na semináře k profesorce Růženě Vackové, jež po „vyakčnění z fakulty“ ve svém bytě dál přednášela dějiny umění. František Smrček v září čtyřicet devět narychlo odešel do exilu.

 

„Hrozilo mu zatčení,“ vysvětluje Irena Šimonová, které její ctitel slíbil, že pro ni pošle spolehlivého převaděče. František Irenu seznámil také s několika svými přáteli. „Libuše Kunová pracovala jako asistentka u Zikmunda Steina. To byl Gottwaldův člověk. Působil jako předseda akčního výboru Advokátní komory.“ Libuše ze Steinovy kanceláře vynášela důvěrné materiály, Irena písemnosti předávala dalšímu prostředníkovi, jenž je posílal ven. „V lednu 1949 Libuše přinesla seznam advokátů. Jména některých byla podtržena černě nebo červeně. Znamenalo to, že jim hrozí vyloučení nebo zatčení.“ Dívky označené právníky chtěly varovat. Napsaly jim anonymní dopisy.

 

„Několik z nich, což jsem se dozvěděla až na Pankráci, naše dopisy považovalo za provokaci a donesli je na Bezpečnost …“ Po jednom nezdařeném pokusu o přechod hranice, kdy se zaplacený průvodce ani neobjevil, zaplatil František Smrček znovu a víc, aby jeho milou převaděč odvedl až za čáru. „Byl první jarní den, blížila se půlnoc,“ vybavuje si Irena Šimonová. „Uprostřed lesa mi ten chlap povídá: Dál už půjdete sama, za chvíli narazíte na mýtinu, přejdete potok a už jste v Bavorsku. Připomněla jsem mu, že mě má doprovodit až na druhou stranu. Odsekl mi: Buďte ráda, že jste ráda. A šel pryč.“

 

Za chvíli uslyšela štěkot psa a mužské hlasy. Schovala se. Hlídka ji neobjevila, jenže Irena si s hrůzou uvědomila, že se propadá do bahna. Vydrápala se ven. Pět hodin bloudila potmě lesem. Když začalo svítat, uviděla v dálce u cesty ceduli. Byl na ní český nápis. V opuštěné vesnici si v jednom z prázdných domů vyměnila zablácené boty. Zklamaná a utrmácená se rozhodla, že se vrátí do Prahy.

 

SKOČ!

„Nádraží v Nýrsku bylo plné. Sotva se všichni vešli do vlaku. Stála jsem v uličce na jedné noze.“ V Klatovech téměř všichni vystoupili. Irena se schoulila do rohu prázdného kupé, přikryla se kabátem. Vzbudila ji uniformovaná osoba, ať předloží své doklady. „Měla jsem připravenou historku, že jsem dala v Praze výpověď, což byla ostatně pravda, a že hledám v pohraničí místo.“ Řekli jí, že vše prověří, a odvedli do klatovské věznice plné kopečkářek.

 

„Byla jsem tam tři týdny a pomalu se smiřovala s tím, že ve vězení třeba rok zůstanu. Kopečkářky tehdy dostávaly rok až pět let …“ Po třech týdnech ji nad ránem vzbudili a v okovech odvezli do Prahy. Na Zelený čtvrtek Irenu Šimonovou odvezli do Bartolomějské antonem, kterým zrovna vrátili od výslechu skupinu mužů. „Někteří byli v bezvědomí, jiní měli zakrvácené obličeje.“ Ve voze Ireně zavázali oči. Pásku na očích jí nechali i během prvního výslechu.

 

„Nějaký muž mi kladl otázky, další člověk seděl vedle a celou dobu mi cvrnkal do obličeje olůvkem přivázaným na gumičce. Bolelo to.“ Ireně sundali pásku z očí, aby mohla podepsat protokol. Výslech vedl Theodor Bělecký. „Jeho kumpáni mu říkali doktore Dorku.“ Písařka Irenu jízlivě upozornila, že má děravou punčochu. Pak Ireně oči zase zavázali a odvedli ji do jiné místnosti. „Nakázali mi, ať se svléknu. Odmítla jsem. Strhli ze mě oblečení, svázali mě do mokré páchnoucí deky a hodili na lavici. Začali mě bít. Tyčemi. Omdlela jsem. Nevím, jak dlouho mě mlátili. Když jsem přišla k sobě, vlekl mě nějaký chlap po schodech nahoru. Slyšela jsem, jak otevírá okno. Sundal mi pásku z očí. Strašně jsem se ho lekla. Byl to šeredný chlap se zkaženými zuby. Šklebil se na mě, strkal do toho otevřeného okna a říkal: Skoč! Skoč! Bude to pro tebe lepší. Nechtěla jsem. Bránila se. Jak chceš, řekl a odvedl mě zpátky.“ Vyšetřovatelé, kteří si navzájem tykali a oslovovali se „doktore“, si za tu chvilku odpočinuli a s elánem pokračovali ve „výslechu“.

 

„Musela jsem si kleknout na židli. Tloukli mě obušky do chodidel. Pak jeden z nich pustil na gramofonu desku a prohlásil: Teď si zatancujem! Postavili mě na nohy. Upadla jsem. Všichni mě vzali do kola. Nedokázala jsem stát, lezla jsem po kolenou. Smáli se, doslova se chechtali, jaká jsem mizerná tanečnice.“ Pak Ireně přinesli kafe. Mělo divnou chuť. „Pamatuju si už jen, že jsem se na celu vrátila na Velikonoční neděli.“

 

V CIHELNĚ

„Neveřejný soud trval tři dny. Byla jsem označena za hlavní postavu skupiny, z níž jsem některé lidi neznala ani podle jména. Spolu s Libuší Kunovou a ještě jednou známou jsme dostaly nejvyšší trest. Pětadvacet let.“

 

Dva týdny před vynesením rozsudku měla Irena dvacáté narozeniny. „Nebála jsem se, že v kriminále zůstanu do pětačtyřiceti. Všichni jsme počítali s tím, že to brzy praskne.“ Naděje, že režim co nevidět padne, se v polovině padesátých let rozplynula. „Ponižování, hlad a zimu nakonec nějak snesete. Nejhorší je přijít o naději.“ První kriminální štací subtilní Ireny se stala Kutná Hora. Byla přidělena na těžkou práci do cihelny.

 

V cihelně na padesát vězeňkyň dohlížely dvě dozorkyně a jeden starý muž. „Vypadal jako Masaryk a jmenoval se Hámon. Oblíbil si mě, dával mi chleba a ptal se, co pro mě může udělat.“ Na konci léta roku padesát ho Irena poprosila o civil pro sebe a svoji kamarádku Annu Sejčkovou. „Z cihelny nebylo těžké utéct.“ Přes den se skrývaly, v noci pokračovaly v cestě. V Praze přespaly u Ireniny známé, jež jim dala jídlo, a hlavně mapu, a putovaly dál. „V zapadlé vesničce západních Čech mě napadlo, že poprosím o vodu a duchovní podporu místního faráře. Když jsem mu řekla, kdo jsme, vyděsil se, že pro nás nemůže nic udělat. Řekla jsem mu: Mějte se hezky a aspoň se za nás pomodlete.“

 

STAČILO PŘEJÍT …

Irena s Annou přešly hranici do východního Německa. Dostaly se k Plavnu. Od jednoho řidiče, který je kousek svezl, se dozvěděly, že to městečko za prázdnou dálnicí, po níž jen občas projela motorka, je už Hof!

 

„Stačilo jen přejít silnici a byly jsme v západním Německu. Říkaly jsme si, jaké máme štěstí.“ U dálnice bylo plno ostružin. „Sledovaly jsme provoz na silnici, hlídky projížděly v půlhodinových intervalech.“ Na svobodě byly jedenáct dnů. „Dvanáctý den nás ve dvě ráno uprostřed dálnice obklopily hlídky a byl konec.“

 

V Kutné Hoře dozorkyně s gustem uprchlice ostříhaly. „Nezbily nás, jen jsme se musely s Ankou navléct do hadrů, obout rozšmajdané boty a projít špalírem, aby ostatní vězeňkyně viděly. Vypadaly jsme jak dva klauni.“ Když Irena došla na konec promenády, zeptala se bachařky: „Mám jít ještě jednou?“ Pak Irenu odvezli na Pankrác do korekce. „Musela jsem se svléci dohana, dozorce mě strčil do kobky a zhasl. Obklopila mě neprodyšná tma.“ V korekci byla Irena dva měsíce. „Nebyla tam ani lavice, spala jsem na zemi. Poloviční dávky jídla jsem dostávala obden. V noci se mi zdálo, že mi přišel balíček s jídlem a já ho rozbaluji.“

 

Nově zřízený Státní vězeňský ústav Pardubice na jaře dvaapadesát si musely příchozí trestankyně samy uklidit. „Hned na uvítanou nám rozdali kbelíky a rejžáky.“

 

Spoluvězeňkyně a kamarádka Ireny Dagmar Šimková ve své dech beroucí knize Byly jsme tam taky popisuje, jak odsouzené do kriminálů vozily autobusy s nápisem „Zájezd“. „Na zájezdu v Pardubicích jsem zůstala až do amnestie v šedesátém roce,“ upřesňuje Irena Šimonová.

 

V pardubickém kriminále našla dvě celoživotní přítelkyně – právě Dagmar Šimkovou a Aurélii Rosenbergovou. „Aranka byla o jedenáct let starší než já. Podobala se americké herečce Katharine Hepburnové. Byla krásná. Velice krásná. Za války v lágru skončila v nevěstinci. Při pochodu smrti esesák skupinu žen, kterou hlídal, zamkl do stodoly. Na Aranku ale ukázal, ať jde stranou.

 

Věděla, co bude následovat. Za odměnu jí pak nabídl, že může jít. Zeptala se ho, co bude s ostatními ženami. Utrousil, že se s nimi nehodlá vláčet dál, takže stodolu zapálí. Aranka ho zabila. Vzala mu klíč a vězeňkyně osvobodila.“

 

Po válce se o Aurélii dozvěděl diplomat Imrich Rosenberg. Požádal ji o ruku. Cestovali spolu po světě, syn Eleanor Rooseveltové, fi lmař, chtěl z Aurélie udělat novou fi lmovou hvězdu. Odmítla.

 

„Aranka se v té době několikrát pokusila o sebevraždu. Viděla, jak její sestry s dětmi jdou do plynu.

 

Od esesáků či dozorců si přinesla syfi lidu. Jak se s tímhle dá žít?“ Bratrem krásné Aurélie byl Zoltán Goldberger, jenž si změnil jméno na Zdeňka Tomana. Šéfa československé rozvědky Tomana zatkli nedlouho po Únoru, jeho žena Pavla si údajně vzala život a sedmiměsíční syn se záhadně ztratil. Zatčenému se ale podařilo z vazby uniknout.

 

„Rosenberg stačil odjet. Aranku zatkli v březnu 1948, ve stejný den jako jejího bratra. Dostala patnáct let. Třináct let si odseděla. Byla statečná. Když jí ale přišlo oznámení, že její muž požádal o rozvod, zhroutila se.“

 

VÉVODKYNĚ

Irena Šimonová se v Pardubicích dostala také na izolované oddělení zvané Hrad, kde byla spisovatelka Nina Svobodová, poslankyně Antonie Kleinerová, Františka Zemanová, a především nezapomenutelná profesorka Růžena Vacková.

 

„Růženka byla hrdinka! Přednášela nám, povzbuzovala nás. Bachařky už nevěděly, jak ji za to potrestat. Poslaly ji tedy mezi ,krajské‘. Tak jsme říkaly vězeňkyním, které soudily – za vraždy, krádeže či prostituci – krajské soudy. Chtěly jsme vyhlásit hladovku, ale Růženka nám vzkázala, ať se o ni nebojíme, že je všechno v pořádku.“

 

Když dozorci zjistili, že kriminální osazenstvo cely sedí u nohou profesorky a nábožně poslouchá, co jim Růžena Vacková vypráví, vrátili ji zpátky na Hrad. Irena o době strávené na Hradě říká: „Byla jsem v té nejlepší společnosti.“

 

Ženy se hulvátství, jež je obklopovalo, programově odmítaly přizpůsobit. Dagmar Šimková ve své knize píše: „Pro referenty jsme svině, kurvy, bestie. Náš protijed je vzájemná něha a pozornost. Oslovujeme se zdrobnělinami. Jsme Marušky, Pepičky a Aničky bez ohledu na stáří a tělesný tvar. Nemluvíme o tom, že máme hlad, že nám je zima, …, nepláčeme, nefňukáme. Debatujeme o teologii, fi lozofi i, umění, o politice, není oboru, který by nás nezaujal … Záchod je naše řečnické kolbiště, naše univerzita …“

 

Irena Šimonová dodává: „Maminka spisovatele Jana Zábrany Jiřina a poslankyně Albína Palkosková se z legrace při práci oslovovaly ,vévodkyně‘. Bachaři z toho byli zmatení.“

 

BYLY JSME TAM

Vězeňský cenzor nevěřil vlastním očím, když v červnu 1956 četl dopisy dvanácti žen z „Hradu“, které byly adresovány generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi. Vězeňkyně popsaly podmínky v kriminále a dožadovaly se práv politických vězňů. (Právě v té době zemřela v pardubické kobce Zdena Mašínová.)

 

Za svou opovážlivost byly pisatelky potrestány a „Hrad“ se zrušil. Irena se ocitla na oddělení pro útěkářky. Tam se seznámila s Dagmar Šimkovou. „Dášenka jako jedna z mála odmítala chodit na nedělní šichtu. Její maminka mě kolikrát prosila, jestli jí nemůžu domluvit, ale oběma nám bylo jasné, že je to marné. Dášenka měla svou hlavu. Říkala jsem její mamince: Buďte na ni hrdá.“

 

Dagmar kamarádku Irenu ve své knize Byly jsme tam taky zase portrétuje slovy: „Irenka ani minutu nezmaří malomyslností, ať je sebehůře, vždycky jí to sluší, i ty vězeňské hadry … A je nabitá nápady tak, že nikdy, nikdy za celá léta jsme se nestačily vypovídat. … Zkoušíme se z italských slovíček a vypravujeme si o obrazech Salvadora Dalího.“

 

Komunistický kriminál ovšem nebyl žádná zamřížovaná idylka. „Ve vězení se ani v nejkrutějších mrazech netopilo, jídlo – zejména oběd – bylo často nepoživatelné a pracovní normy, které se mi naštěstí dařilo plnit, byly pro starší vězeňkyně neúnosné.“ Bachaři po čase zjistili, jak ještě mohou politickým zpestřit jejich pobyt.

 

„Dávali k nám na cely kriminálnice a náležitě je předtím instruovali. Jednou v noci mě vzbudil podivný zvuk. Anita, jež byla odsouzena za vraždu dcerky svého milence, stála nad Dášenkou se sekyrou v ruce. Nechtěla ji zabít, jen vyděsit.“ Irena začala křičet. Když se situace uklidnila, Dagmar ji napomenula: „Nemusela jsi tak křičet, já bych to zvládla.“ „Dášenka se nevytahovala, opravdu pak na Anitu dokázala zapůsobit, už se podobná scéna neopakovala, a dokonce na nás Anita přestala donášet.“

 

Irena sice v neděli do práce chodila, ale na samotce byla také každou chvíli. „Stačilo málo. Já jsem zpívala. Italská cvičení, Křížkovy písně pro Emu Destinnovou, operní árie.“ Zpěv iritoval především bachařky. „Mužům, dozorcům, můj zpěv nevadil. Kolikrát zaklepali na dveře a řekli: Zazpívejte mi Rusalku.“ Zato službu konající ženy začaly zpravidla kopat do dveří a řvát: „Drž hubu!“ Pak poslaly Irenu na samotku. „Samotky mi nevadily, zpívala jsem i tam.“

 

ŘEDKVIČKY

Irena Šimonová se účastnila i protestních hladovek, jež v Pardubicích proběhly v letech 1954 a 1955. „Spoluvězeňkyním, které měly doma malé děti, jsme říkaly, aby se k nám raději nepřidávaly, aby jim nezakázali návštěvy.“

 

NA SVOBODĚ

Irena byla propuštěna v roce 1960. Odmítla podepsat spolupráci i napsat Františku Smrčkovi, aby se vrátil do Československa, že „se mu nic nestane“. „František si moc vyčítal, že mě převaděč nedostal ven. Oženil se, až když jsem se provdala já.“ Irena odjela do Karlových Varů za svou maminkou. Zaměstnali ji jako uklízečku. Uklízela záchody a po čase mohla pracovat jako servírka. Působila ale hned podezřele. Nebrala spropitné. Se svým budoucím manželem, houslistou Josefem Šimonem, se seznámila v karlovarském pěveckém sboru.

 

„Kamarádi i rodina ho varovali, že mu mohu ohrozit kariéru. Josef na ně ale nedal. V té době se mi zdálo, že většina lidí jsou ředkvičky. Vevnitř bílí a navrch červení.“ V dubnu 1963 se Ireně Šimonové narodila dcera. „Když byl Simonce asi měsíc, zdálo se mi, že mě zase zavřeli. To byla má nejhorší noční můra.“ V roce 1968 Irena Šimonová v Karlových Varech spoluzakládala Klub angažovaných nestraníků a K231. Její muž získal místo koncertního mistra v Amsterodamu.

 

Přijel na prázdniny a 24. srpna 1968 měl být zpátky v Nizozemsku. Odjela tam celá rodina. „Dvaadvacátého srpna nás v Chebu zamkli do nějaké místnosti, že prý něco prověří. Tohle už jsem jednou zažila … Sehrála jsem takový hysterický výstup, že nás raději poslali pryč. Manžel se mě v Německu opatrně zeptal, zda už jsem v pořádku. Odpověděla jsem mu, že jsem jen zkoušela, jestli mám ještě herecký talent.“

 

Po odchodu do emigrace Irena Šimonová v Nizozemsku začala působit jako dopisovatelka pro Svobodnou Evropu. Hlavní zaměstnání si však našla ve velkém pojišťovacím ústavu EGON. Založila galerii, již ovšem po čase proměnila ve starožitnictví. Svou módní agenturu předala dceři teprve před osmi lety. „Až do svých pětasedmdesáti jsem stále pracovala,“ říká Irena Šimonová.

 

Hned v devadesátém roce podala trestní oznámení na pankráckého dozorce Peška, ještě žil, a na vyšetřovatele, kteří ji v Bartolomějské mlátili. „Vůbec nic se nestalo … Jako by se vůbec nic nestalo,“ konstatuje Irena Šimonová a dodává: „Jen herec, který ve Steigerwaldově hře hraje skvěle blazeovaného soudce Müllera, na mě během představení mrkl …“

HANA BENEŠOVÁ

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější