Carlos | Reflex.cz
reklama
nahoru

Carlos

STANISLAV MOTL11. října 2012 • 00:15
Carlos
Causa Carlos
• foto: 
Profimedia.cz

Je považován za Usámu bin Ládina sedmdesátých a osmdesátých let. Svého času byl nejhledanějším teroristou planety. Osobně se přihlásil ke stovce teroristických útoků, při nichž zahynuly na dva tisíce lidí. ILICH SÁNCHEZ RAMÍREZ. Známý ale spíše jako Carlos. Nebo Šakal. Kdysi přesvědčený marxista, nyní horlivý islamista.

reklama

 

SEDÍM V BARU hotelu Intercontinental a piji černou kávu. Myslím na člověka, který tu býval skoro jako doma. Zkouším si ho představit. V sedmdesátých letech minulého století, kdy se zde objevil poprvé, byl ještě urostlý a štíhlý. Ani ne třicetiletý tmavovlasý mladík, jenž si potrpěl na elegantní obleky, na dobré jídlo, drahé pití, a hlavně – na krásné ženy.

 

Dnes už si o krásných ženách může nechat jen zdát. Od roku 1997 si totiž ve francouzském vězení odpykává doživotní trest. Za vraždu dvou neozbrojených francouzských agentů a jednoho policejního informátora. Jak Carlos-Šakal tvrdí, svých činů nelituje. Nikdy prý nezabíjel pro peníze. Šlo mu, jak zdůrazňuje, o osvobození Palestiny z izraelské nadvlády. Lépe řečeno, cílem jeho boje mělo být, jak mnohokrát zdůraznil, vytvoření jednoho arabského státu a defi nitivní zničení Izraele.

 

ZROZENÍ TERORISTY

Co se týče jeho pražských pobytů, první ofi ciální zprávy o nich začaly u nás prosakovat na veřejnost v roce 1990. Zároveň se však objevilo i nemálo informací o tom, že Carlos tu naopak nikdy nebyl a jde prý jen o čiré spekulace. Ze všeho nejdříve si proto odpovězme na otázku, co je Šakal vlastně zač.

 

Jméno Ilich mu dal jeho otec, zámožný právník, ale i oddaný marxista. Své další syny pojmenoval Vladimir a Lenin. Carlos se mu říká, protože pochází z Latinské Ameriky. Přezdívku dostal od svých palestinských spolubojovníků jako bojové jméno. A Šakal? Jistý britský novinář objevil mezi jeho věcmi román Fredericka Forsytha Den pro Šakala. Hrdinou knihy je profesionální zabiják.

 

Ilich Sánchez Ramírez vystudoval střední školu a nějakou dobu žil v Londýně. A také na Kubě. Později, na přání svého otce, odjíždí do Moskvy. Stává se posluchačem Univerzity Patrice Lumumby. Po dvou letech je však vyloučen. Údajně proto, že ho více než studium zajímaly ženy a alkohol. V roce 1973, to je mu 24 let, vstupuje do Lidové fronty pro osvobození Palestiny. Sice se s ní po nějaké době rozejde, nicméně ve své, jak tvrdí, „revoluční činnosti“ neustává. V archívech někdejší východoněmecké tajné služby Stasi byly objeveny dokumenty například o tom, že Carlos se nechával najímat k plánování útoků na jiné než právě izraelské cíle. Svou válku proti Západu a proti Izraeli vedl Carlos dvě desítky let. Je podepsán pod únosy letadel, organizoval pumové útoky, unášel rukojmí. Přestože měl celé ty roky v patách elitní agenty izraelského Mossadu, včetně pronásledovatelů z dalších západních zemí, přestože na něho vydal zatykač také Interpol, dařilo se mu unikat.

 

PŘEPADENÍ VE VÍDNI

K jedné z prvních velkých Šakalových akcí došlo 21. prosince 1975 ve Vídni. V nedávno odtajněné části zprávy rakouského ministerstva vnitra se píše: „Ilich Sánchez Ramírez vedl šestičlennou skupinu včetně jedné ženy. Teroristé přepadli vídeňskou budovu Organizace zemí vyvážejících ropu a zmocnili se více než šedesáti rukojmí včetně jedenácti ministrů ropného průmyslu států OPEC. Útočníci zabili policistu, rovněž člena libyjské delegace a zaměstnance Organizace zemí vyvážejících ropu.“

 

Carlos požadoval, aby rakouská televize několikrát za sebou odcitovala jeho prohlášení o takzvaně spravedlivé palestinské věci. Jinak, jak vyhrožoval, každých patnáct minut zastřelí jedno rukojmí. Vláda mu vyhověla. Poskytla mu také letadlo do Alžíru. Únosci pak rukojmí postupně propustili.

 

Podle pozdější výpovědi Hanse Joachima Kleina, který se útoku zúčastnil a byl při něm zraněn Carlos prý za propuštění rukojmí soukromě vyinkasoval od Saúdské Arábie a Íránu od dvaceti do šedesáti miliónů dolarů.

 

Zajímavé jsou další osudy tehdejší Šakalovy „spolubojovnice“, Gabriele Kröcher-Tiedemannové. Zúčastnila se ještě několika dalších teroristických akcí. V roce 1977 se podílela na únosu rakouského milionáře Waltera Palmerse. Záhy nato byla Tiedemannová ve Švýcarsku zatčena a odsouzena na deset let do vězení. Onemocněla rakovinou a krátce po propuštění, bylo to v roce 1995, zemřela. Bylo jí 44 let.

 

LÁSKA JMÉNEM MAGDALENA

Gabriele nebyla zdaleka jedinou ženou, již Carlos fascinoval nejen jako zabiják, ale hlavně jako neobyčejně přitažlivý a charismatický muž, o čemž svědčí následující vzpomínka. „Zpočátku mě vůbec nepřitahoval. Měl takovou kulatou, dětskou tvář, krátce střižené vlasy, stále nosil obleky s kravatou, připomínal mi příšerného měšťáka a jeho dvoření jsem považovala spíše za obtěžování. Jednoho večera přinesl dvě láhve vína. Mluvil a mluvil. Byl velmi sebevědomý. Vyzařovala z něho mužská síla. Ten člověk opravdu dokázal fascinovat. Pravdou však je, že jsem z jeho řečí začala být trochu unavená a řekla mu, že ví, kde jsou dveře, a že já jdu spát. Lehla jsem si do postele. No a za chvíli si on lehl vedle mě. Prostě si mě vzal. Odložil pistoli na stolek vedle postele a miloval se se mnou. Byl to sexuální akt bez emocí. Pokaždé to bylo stejné.“

 

Autorkou těchto slov je Magdalena Koppová. Němka pocházející z bavorského Ulmu. Fotografka, posléze sympatizantka nejrůznějších levicových frakcí, až se jednoho dne stala členkou Rudých brigád. V roce 2007 vydala Koppová knihu s názvem Roky teroru – Můj život po boku Carlose. Ve své knize tvrdí, že to z její strany nebyla ani tak láska, jako spíše fascinace, k níž se později přidružil strach. Přesto se od roku 1978 stala pro Carlose nepostradatelnou pomocnicí. Na více než třináct let se od něj takřka neodloučila.

 

A v roce 1986 se Carlos a Magdalena stali manželi.

 

WALTER A MÁRIA V PRAZE

Je čas dát slovo dokumentu, který se mi svého času podařilo získat ze zdrojů českého ministerstva zahraničí. Lze z něj vyčíst, že ve dnech 11. až 13. června 1986, tedy nedlouho po svatbě, pobývali Ilich Sánchez Ramírez a jeho žena Magdalena v Praze.

 

Z kusých údajů, jež archívní složka obsahuje, je možné sestavit zprávu o jejich pobytu. „Ilich Sánchez Ramírez přicestoval do Prahy 10. června 1986 v 11 hodin 35 minut. Přiletěl z Budapešti. U sebe měl doklady na jméno Walter Walid. Doprovázela ho tmavovlasá, nápadně krásná žena, údajně jeho manželka. Ta tu vystupovala pod jménem Mária Azís. Dvojici doplňoval Radwand Fárids. Zřejmě osobní strážce. Všichni tři se prokázali syrskými diplomatickými pasy. Měli československá víza na tři dny. Před letištěm si najali taxík, který je odvezl do hotelu Intercontinental.“

 

Je tedy zjevné, že tehdejší československé státní bezpečnostní orgány o Šakalovi věděly. Jenomže země, která ještě nedávno byla pro lidi jako Carlos poměrně klidným útočištěm, už o jejich přítomnost – jak je patrné z příslušné dokumentace – příliš nestála. Pro země sovětského bloku se lidé jako Carlos stávali v osmdesátých letech čím dál větší přítěží. V dokumentu, o němž už byla řeč, mimo jiné stojí: „Vzhledem k závažnosti situace byla provedena následující opatření: Všichni tři teroristé byli pod neustálou kontrolou, která plně využívala všech dostupných prostředků. Bylo zamezeno možnosti prodloužení platnosti našich víz a tak znemožněn další legální pobyt. Byl požádán vedoucí diplomatické mise Organizace pro osvobození Palestiny o pomoc při ukončení pobytu Carlose v Praze.“

 

Jak se můžeme dále dozvědět z dokumentace, syrský zastupitelský úřad odmítl Carlosovi poskytnout jakoukoli pomoc. Carlos pak ještě hovořil se zástupcem Organizace pro osvobození Palestiny. A vytrvale odmítal Prahu opustit.

 

POZOR, JSOU TU FRANCOUZI! Zlom nastal, když se Šakal od zástupců československé kontrarozvědky, kteří ho kontaktovali, dozvěděl, že o jeho pobytu v Praze ví francouzská tajná služba a poslala kvůli tomu do Československa několik svých lidí. Byla to lest, ale zabrala. Carlos okamžitě souhlasil s odletem.

 

Při pátrání po stopách pražských pobytů Carlose-Šakala se mi podařilo posléze objevit i další dokumenty. Například dvě fotografie. „Akce Turista. Datum 13. 6. 1986. Místo letiště Praha-Ruzyně,“ čtu na přiloženém štítku. Na obou snímcích je Carlos. Stojí u vozíku na kufry a tváří se zasmušile. Vedle něj nakrátko ostříhaná tmavovlasá žena. Magdalena Koppová.

 

Vzhledem k tomu, že dva měsíce po odletu z Prahy, přesně 17. srpna 1986, se jí v Sýrii narodila dcera, je zjevné, že Prahu navštívila jako těhotná.

 

Šakal tehdy i se svým doprovodem odletěl z Prahy do Moskvy. A odtud pak do syrského Damašku.

 

To už se však blížil hořký konec jeho vražedné kariéry. Koncem osmdesátých let došlo k rozpadu socialistické soustavy a skončila studená válka. Carlos-Šakal se stal nežádoucím dokonce i pro Sýrii.

 

Musel tedy ze země odjet i se svou rodinou. Magda Koppová vzpomíná, že to bylo nejhorší období jejich společného života. Putovali po nejrůznějších arabských zemích, občas se inkognito objevili v Evropě, stále se svými pronásledovateli v patách. V roce 1992 se však Carlos znovu zamiloval. Tentokrát do krásné Palestinky jménem Lana. Rodina se mu stala přítěží a Magdalena odletěla s dcerkou Rosií do Venezuely.

 

„BRZY SE UVIDÍME …“

V srpnu 1994 je Carlos v Súdánu. Jak později uvedla francouzská prokuratura, na vyhlášené klinice v Chartúmu se podrobuje operaci varlat. Ovšem jsou i jiné teorie. Například britský Observer napsal, že tu Carlos podstoupil liposukci, aby si nechal z břišních partií odsát přebytečný tuk. Když měl zákrok za sebou, vtrhli do nemocnice francouzští agenti a súdánští policisté.

 

Nejhledanější terorista planety byl každopádně zatčen. A ve Francii, jak už víme, ho odsoudili na doživotí. Šakal však trval na své nevině. „Jsem živoucí archív, většina lidí mé úrovně je po smrti,“ řekl. Zvlášť pochvalně se vyjádřil o Mu’ammaru Kaddáfím. „Tento muž vykonal víc než všichni revolucionáři,“ prohlásil a svůj dlouhý projev ukončil slovy: „Ať žije revoluce!“ V pětihodinovém vystoupení vychvaloval také někdejšího šéfa sítě al-Ká’idy Usámu bin Ládina. Carlos tak zůstává ve vězení. Přesto před časem poslal své dceři Rosii k narozeninám pohlednici. „Brzy se uvidíme,“ napsal jí španělsky úhledným písmem.

 

KOLIK TU PŘISTÁVÁ CARLOSŮ?

Zavírám desky, v nichž se skrývá dokumentace k pražskému pobytu Carlose-Šakala. Prokazatelně byl u nás dvakrát. Ale jeho návštěv Prahy, zejména v 70. letech, bylo zřejmě víc. Existují dokonce nepotvrzené informace o tom, že pobýval v Praze ještě v lednu 1994, to když naši zemi navštívil tehdejší americký prezident Bill Clinton. Pak se vydal do Súdánu, kde ho o sedm měsíců později zatkli.

 

Znovu se dívám na tajně pořízené fotografie, kde Carlos a Koppová odcházejí do odletové haly ruzyňského letiště. Pak ukládám svazek zpět do archívu. Případ Carlos je minulostí. Představme si však, kolik novodobých Carlosů asi přistává zas a znovu na pražském ruzyňském letišti. A je pro lidi, kteří opět hoří pro nějaké nové a zpravidla krvavé revoluce, Praha pouhým tranzitem? Anebo něčím jiným? Kdo ví.

 

(Více se o Carlosově pobytu v Praze můžete dozvědět v dalším pokračování cyklu Stopy, fakta, tajemství, který ČT1 vysílá 17. října v 21.55. A další informace naleznete na stránkách www.ceskatelevize.cz/sft).

STANISLAV MOTL


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama