Raúl Castro otevírá chátrající ostrov svobody světu. Obamu vítal-nevítal a po vzoru čínských komunistů se snaží udržet nutné změny pod kontrolou. Stane se Kuba opět rájem americké smetánky i podsvětí, jednou velkou hernou a nočním podnikem? USA zemi ovládaly 60 let do nástupu Castrova režimu v roce 1959, z toho posledních sedm tahal za nitky neokázalý mafián Meyer Lansky, „poradce pro reformu hazardu“ učebnicově prohnilého diktátora Fulgencia Batisty.
Americký vliv byl na Kubě prakticky všudypřítomný šest dekád. Konkrétně od roku 1898, kdy Španělé po skoro čtyřech stoletích ztratili kontrolu nad částí svého koloniálního panství ve válce s USA, po vítězství vousatých revolucionářů Fidela Castra nad Batistovým režimem (1959). Pod přímou správou USA se přitom největší ostrovní stát Karibiku nacházel pouhá čtyři léta, do vyhlášení nezávislosti Kuby 20. května 1902. Od těch dob měli Američané v pronájmu vojenskou základnu Guantánamo a zátoku (Bahía) Honda na protilehlé straně ostrova, jíž se později vzdali výměnou za rozšíření Guantánama. V první ústavě formálně nezávislé země si velmoc zajistila pasáž umožňující legálně intervenovat v případě, kdy se místní politický vývoj odchýlí od představ Washingtonu. Vznikl nepřiznaný protektorát.
Již ve 20. letech minulého století se karibský ostrov, vzdálený jen asi 150 kilometrů od Floridy, stal oblíbeným cílem amerických turistů. Havanský noční život, pestrá směsice nevázaného sexu, exotických melodií a požitkářství všeho druhu, získal na atraktivitě zvláště v období prohibice. Tehdy zde zapustily kořeny gangy pašující do USA kubánský rum.
Události nabraly na obrátkách v roce 1933, kdy se z kalných vod chaotické lokální politiky vynořil ambiciózní dvaatřicetiletý seržant Fulgencio Batista. S podporou americké ambasády vystoupal do čela armády a rychle se zbavil oponentů. V zájmu upevnění moci i zajištění sociálního smíru, nutné podmínky ekonomické prosperity, úspěšně spolupracoval s odbory a zavedl několik sociálně orientovaných zákonů.
Mafiánský kartel investuje
Stabilizace spolu se „zpřehledněním“ poměrů na Kubě tehdy zaujala Američana Meyera Lanského, přistěhovalce polsko-židovského původu. Narodil se jako Meier Suchowlański v dnes běloruském Grodnu. Podvyživený chlapec ze slumu v newyorském Lower East Side se otrkával v pouličních ganzích, stal se pravou rukou gangstera Charlese „Luckyho“ Luciana, a když se tento mafián po válce gangů stal počátkem 30. let králem newyorského podsvětí, stáhl se Lansky do role šedé eminence. Úzkostlivě dbal o to, aby nemohl být spojován s násilím, krví, vydíráním.
Držel přitom prst na tepu doby. V roce 1931, kdy za světové hospodářské krize v USA zkrachovalo 2294 bank, se v New Yorku sešlo 25 mafiánských bossů z celé země se svými poradci a vytvořili kartel. Na následujících 26 let zavládl mezi klany mír střežený ústředním orgánem zvaným „Commission“. Lansky se stal finančním ředitelem gigantického koncernu.
Kuba se do hledáčku mafie dostala na jaře 1933, kdy se domácí výnosy kvůli uvolnění prohibiční legislativy výrazně propadly. Lansky tehdy před „valnou hromadou“ kartelu vystoupil s návrhem ovládnout sousední stát. Proč by si mafie nemohla Kubu prostě koupit? Rozhodně by šlo o výnosnou a zajištěnou investici, vždyť zahraniční turisté na ostrově nechali zhruba 26 miliónů dolarů ročně v době, kdy osmiválcová fordka stála lehce přes 500 dolarů. Lansky si byl dobře vědom předností politického uspořádání, kdy Kuba spadala do sféry vlivu USA a nehrozilo její ovládnutí cizí mocností. Zároveň sem přímo nedosáhly americké finanční ani policejní orgány. Navíc tu neplatil zákaz hazardu včetně rulety nebo pokeru, v USA až na pár lokálních výjimek tvrdě postihovaného.
Po doporučení Luckyho Luciana většina bossů s návrhem souhlasila. Jedenáct z nich složilo celkem půl miliónu dolarů, s nimiž Lansky odletěl do Havany. V jistém hotelovém pokoji pak novému vládci Kuby vyskládal balíčky bankovek k nohám jako zálohu na šťastnou společnou budoucnost. Batista prý na peníze chvíli beze slova civěl, pak Lanskému podal ruku a svazek zpečetil.
Mafie Batistovi za monopol na hazard zaručila roční příjem tři až pět miliónů dolarů plus podíl na zisku, aby jej motivovala k zajištění co nejliberálnějších podmínek – a ochrany.
Jenže světová hospodářská krize byla silnější, turistický ruch upadal a s ním i útrata v kasinech. Lansky Kubu odsunul na vedlejší kolej, raději investoval do ilegálních kasin v Saratoga Springs na sever od New Yorku či na jižní výspě Floridy. Tamní úřady uplácel částkami vykazovanými jako propadlé kauce v ryze účelových soudních sporech.
Fulgencio Batista zatím na ostrově celkem úspěšně vládl, přičemž v roce 1940 byl zvolen prezidentem dokonce za podpory místní komunistické strany. Po skončení funkčního období, když jím určený nástupce ve volbách neuspěl, Batista nechal novému prezidentu Grauovi „prázdnou státní kasu“ a ve čtyřiačtyřicátém se stáhl do Ameriky. Rozvedl se s manželkou a s novou, mnohem mladší partnerkou si vychutnávali života v luxusu mezi Daytona Beach a newyorskou Waldorf Astorií.
Stylový návrat
Lansky se v poprohibičním období věnoval investicím do hazardu na půdě USA a na rozdíl od Al Capona nebo Luckyho Luciana se vyhnul uvěznění. Úřady jej tolerovaly mimo jiné pro ochotu nasadit na sklonku 30. let a za války síly mafie do tažení proti americkým nacistům a špiónům. Lanského lidé rozbíjeli schůze hitlerovců, „aby ukázali, že se Židé dovedou bránit“, zapojili se do střežení newyorského přístavu před německými ponorkami a honu na špióny.
Po válce byl Luciano propuštěn z basy za podmínky, že trvale přesídlí na rodnou Sicílii. Potají zamířil na Kubu, jenže odtud byl místním režimem na nátlak Američanů vypuzen. Zdiskreditovaný Lucky prostě patřil minulosti, zato proti jeho dřívější šedé eminenci Lanskému nikdo nic nenamítal. To on svolal na 22. prosinec 1946 do hotelu Nacional „havanskou konferenci“ mafiánů a po 13 letech se na druhý pokus rozhodli rozjet podnikání na Kubě ve velkém. Zpíval jim k tomu Frank Sinatra.
Jenže místní režim nespolupracoval podle Lanského představ. Ten se proto rozhodl vsadit na návrat „svého člověka“ Batisty, a současnému prezidentu Carlosi Priovi Socarrásovi v roce 1952 dokonce drze nabídl úplatek 250 000 dolarů za odstoupení z funkce. Samotný Batista se do kubánské politiky vrátil už v osmačtyřicátém, kdy jej „in absentia“ zvolili senátorem. Ve zmíněném roce 1952 kandidoval na úřad hlavy státu, jenže průzkumy vypadaly všelijak. Takže když Lansky s úplatkem u prezidenta neuspěl, rozhodli se s Batistou pro březnový vojenský převrat. Uspěli a Trumanova administrativa nový režim obratem uznala. Staronový „El Presidente“ si zajistil diktátorské pravomoci a vsadil na hazard jako významný zdroj peněz pro stát i vlastní potřebu.
Za hazard férovější
Ne že by před návratem Batisty a Lanského hazard na Kubě nevzkvétal, jen poněkud zdivočel a okrádání turistů krupiéry dosáhlo nevídané drzosti. Právník Dana Smith z Los Angeles, fundraiser ambiciózního kongresmana Richarda Nixona, v Havaně za večer přišel o 4200 dolarů. Nixon pak přes ministerstvo zahraničí USA inicioval vyšetřování praktik okrádání zahraničních turistů na Kubě.
Poradcem prezidenta Batisty pro reformu hazardu byl oficiálně jmenován – kdo jiný než zasloužilý praktik Meyer Lansky. Dostal královský plat, usídlil se v Hotelu Nacional a v létě 1952 odstartoval období největšího rozmachu americké mafie na Kubě.
Nenápadný mafián zahájil velkou čistku, tažení za férovější hazard. Prakticky bez výstřelu zabíral jeden podnik za druhým, na vedoucí místa dosazoval své lidi s praxí z nelegálních heren v USA, a aby povzbudil hráče z řad turistů, přikázal rozdávat při blackjacku zásadně z nových balíčků karet. Začal neblaze proslulým Montmartre Clubem. Na placu se pohybovali jeho ostří hoši, dohlížející na fair play. Zanedlouho vyšel v New York Magazinu působivý článek o tristních poměrech v latinskoamerickém hazardu, kde byl právě Lanského Montmartre Club uveden jako zářný vzor poctivosti.
Batista se populisticky svezl na této vlně a poslal k „proradným“ (konkurenčním) kasinům vojáky, aby s nasazenými bajonety zatýkali krupiéry přímo u vchodu, lidu na očích.
Lanského příklad inspiroval další bosse z mafiánského kartelu, aby jeho prostřednictvím na Kubě investovali do kasin, luxusních nočních klubů a horečně budovaných exkluzívních hotelů. Z Kuby se stala gigantická pračka špinavých peněz, transformovaných prostřednictvím místních bank i do obchodních podílů v respektovaných amerických společnostech. Točily se částky v současné hodnotě stamiliónů až miliard dolarů.
Každé pondělí k polednímu přicházel do prezidentského paláce diskrétní posel, přinášející pověřenému Batistovu příbuznému kufřík se smluvenou částkou. El Presidente dostával ročně asi 15 miliónů dolarů, ale dost „maziva“ zbylo i na menší kolečka státní mašinérie. Třeba prezidentův švagr dostal od mafiánů právo výlučného pronájmu všech „jednorukých banditů“ na Kubě a mohl si nechat 50 % zisku.
Je zajímavé, jak důsledně se američtí mafiáni vyhýbali násilí (Lansky nezapomínal na zbytečná krveprolití v amerických velkoměstech 20. let). Zároveň je nezajímala prostituce, ponechaná stejně jako drogový byznys v rukách kubánského podsvětí. Dost možná šlo o tichou dohodu s Batistou. Nebyla tu přece nouze o víceméně legální příjmy, třeba z prudce rostoucího počtu hotelových lůžek. Americká mafie prožívala na Kubě své nejlepší a nejklidnější období.
Hvězdy dekadence
Liberální legislativa, neodolatelné nabídky honorářů, ale i možnost podílet se na zisku přilákaly řadu hlavně amerických celebrit. Hollywoodský herec Robert Mitchum si prý při jednom z večírků roztrhl košili na prsou, pomazal se kečupem a pózoval jako „nejlepší hamburger v celé Havaně“. Dramatik Graham Greene (za války agent britské MI6, po vydání Tichého Američana u nás opěvovaný pro antiamerikanismus, později podporovatel protirežimního spisovatele Jana Beneše a člen Mezinárodního výboru na podporu Charty 77) pobýval na Kubě právě v divokých 50. letech – viz jeho Náš člověk v Havaně. Vymetal tu noční kluby a v luxusním bordelu Casa Marina byl prý jako doma.
Ernest Hemingway už od 30. let rád jezdil na svou zimní haciendu poblíž Havany, obklopen kočkami, a Frank Sinatra se suitou lepých děv svými tahy po místních podnicích jen přiživoval spekulace o dlouholetých vazbách s mafií. Ostatně Lanského patron Lucky Luciano pocházel ze stejné sicilské vesnice jako zpěvákovi prarodiče. Lansky si Franka na oslavy do hotelu International zval pravidelně a callgirls sem údajně létaly až z USA. Sinatra dokonce plánoval, že by v Havaně vystupoval pravidelně a jeho pořady by televize přenášela do amerických domácností. Majetkově se podílel na výstavbě mafiánského komplexu Monte Carlo s 656 pokoji a nočním podnikem, včetně kasina. Angažmá tu měli i Ella Fitzgeraldová, Eartha Kittová nebo Nat King Cole.
Proti prudérní Americe se v místních podnicích odehrávaly nevídané show, za jakými se dnes létá spíše do Asie. Diosas de Carne, bohyně z masa (a kostí), jak se umělkyním říkalo, vystupovaly s exotickými hady nebo – třeba v Šanghajském divadle – s partnery provozovaly na scéně sex na živo. Ohmatané krásky pak odpočívaly přímo na herních stolech kasin. Popíjely se koktejly jako Cuba Libre, daiquirí nebo mojito.
Poslední turistická sezóna 1958 byla historicky nejúspěšnější. Aerolinky PanAm, podnikající na Kubě bok po boku s mafií, zájem podpořily akčními zpátečními letenkami Miami–Havana za pouhých 39 dolarů. Lanského dvacetipodlažní hotel Riviera přímo na pobřeží byl plně obsazený. Na ostrov se dostala i řada amerických aut. Mnohé z těchto bytelných a většinou velmi luxusních vozů, již tehdy vybavených posilovači řízení a brzd, klimatizací nebo autorádii se samočinným laděním stanic, slouží po řadě nutných oprav s využitím součástek socialistických a nyní korejských nebo japonských značek dodnes.
Komu zvoní hrana?
Na pozadí rozmachu zábavního průmyslu, provázaného s turistickým ruchem společnými mafiánskými investory, Batistův režim utahoval šrouby. V dubnu 1956 se mu podařilo zmařit pokus o puč stovek důstojníků pod vedením generála Ramóna Barguína. Ale partyzány pod vedením Fidela Castra, zatím jen neoficiálně podporovaného Sověty, se z hor Sierra Maestra a Escambray nedařilo vykouřit. Amerika zatím zásobovala nejmodernější vojenskou technikou diktátora neváhajícího použít proti vlastnímu obyvatelstvu ani napalm. Počet civilních obětí bývá odhadován až na 20 000 osob, a situace se přesto vymykala kontrole. Původně pouhých 300 Castrových mužů skrývajících se v horách získalo řadu přívrženců a na jaře 1958 přešli partyzáni do ofenzívy: vyhodili do povětří deset velkých cukrovarů, zapálili rafinérii na předměstí Havany, rozpoutali stávky na univerzitách a v březnu jen v Havaně explodovalo sto bomb.
Spojené státy v čele s prezidentem D. D. Eisenhowerem pochopily, že je partnerství s diktátorem příliš diskredituje. Dodávky zastavily, dokonce oficiálně vyhlásily zbrojní embargo. Kubánské volby, připadající na červen 1958, Batista odsunul na listopad a poté prohlásil vítězem syna kubánského vyslance v USA Carlose Márqueze Sterlinga. Jenže 11. prosince navštívil americký ambasador Batistu v jeho haciendě a informoval jej o definitivním zastavení byť i skryté podpory. Zároveň odmítl exdiktátorovu žádost o možnost usídlit se v domě v Daytona Beach.
Vyklízení pozic
Na Silvestra 1958 Batista se svými věrnými a nejméně 300 milióny dolarů odletěl do Dominikánské republiky. Konec života prožil s posvěcením diktátorů Salazara a Franka v Portugalsku a ve Španělsku, kde úspěšně podnikal v realitách a hypotečních úvěrech.
Hodinu po půlnoci, na Nový rok 1959, se Lansky ve svém Hotelu Nacional dozvěděl, že Batista právě odletěl ze země. Velký šéf přikázal šoférovi, aby z garáže vyzvedl nějaký méně nápadný vůz než opulentní smetanový kabriolet, a nocí se hnali od jednoho klubu ke druhému, aby inkasovali tučné tržby silvestrovské noci.
Lansky usoudil, že postačí stáhnout se na čas do pozadí. Jenže už za pár hodin byly ulice plné slavících lidí, demolujících nejen parkovací automaty (výnosy z nich plynuly už zmíněnému Batistovu švagrovi), ale také bary, kluby, herny. Do mramorového foyer Lanského Hotelu Riviera nahnali rolníci prasata a dav skandoval, že gangsteři nemají být deportováni, nýbrž zastřeleni.
Castro sice kasina a luxusní podniky úředně zavřel, ale brzy příkaz odvolal – na nátlak odborů pracovníků v pohostinství, jejichž členové odlivem turistů přicházeli o práci. Navíc každý režim potřebuje valuty. Američtí mafiáni skončili většinou jen na několik týdnů nebo měsíců v base.
Nejchytřejší z nich, Meyer Lansky, krátce po Castrově vstupu do Havany 8. ledna 1959 utekl do Miami. Většinu majetku nechal na Kubě. Podnikal hlavně v Las Vegas i na Bahamách. Měl ropný vrt. Americké úřady jej sledovaly jako „gangstera číslo jedna“, ale nedokázaly mu ani daňový únik. Zemřel osmdesátiletý roku 1983 v Miami Beach.
