Jan Zrzavý: Mraky zahalily drahou vlast a my musíme zjistit, jak se chovat v obludáriu
Drahou vlast, slovy klasika, vovinuly nějaké mraky. Už zase. Otázka tentokrát nezní, jak přežít následující čtyři roky. Vláda lidu, který je ochoten volit ty, kdo nám vládnou, a volit je nadšeně a s láskou (vzpomeňme na ty roztančené stařeny na návsích), bude trvat věčně, protože věková kohorta voličů, kteří nemyslí na budoucnost, protože žádnou nemají, a podle toho volí, se bude nadále jen zvětšovat. V tomhle obludáriu většina z nás umře.
Zatím si sice můžeme říkat a psát, co chceme, ale komická příhoda s nápravou zbloudilého ministra obrany ukazuje, že to přejde. (Generál Zůna zjevně ani na sklonku života není dost nad věcí, aby těm okamůrám řekl, ať si trhnou nohou, že má spoustu práce na zahrádce. Příběh také pěkně ilustruje oblíbenou tezi různých mravokárců, že skutečný chlap dokáže přiznat chybu a omluvit se. Na panu vicepremiérovi je dobře vidět, že přiznání chyby a omluva mají co do chlapství účinky srovnatelné s kastrací. Pro vojáka možná srozumitelněji: se stržením výložek a zlomením šavle.) Až přituhne, a ono přituhne – pan premiér v novoročním poselství vyhrožoval sjednocením rozdělené společnosti, což začal realizovat Dnem české vlajky –, zbudou nám v principu dvě možnosti, jak se coby veřejní intelektuálové chovat, nechceme-li zalézt pod peřinu, nebo naopak jít do hor, ať už jako poustevníci, nebo jako partyzáni (kde je, sakra, u nás ta Sierra Maestra?). Je na čase začít si je trošičku procvičovat. Říkejme jim „model Peroutka“ (Přítomnost) a „model Černý“ (Kritický měsíčník).
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
