Barbora Váchová o roli Gerty Schnirch: Když vidím věci, které se Němcům u nás po válce děly, vždy se rozbrečím

Gerta je vaše první velká filmová role – a hned obrovská. Vizuál snímku stojí na vaší tváři, jsou na vás kladena velká očekávání... Jak ten tlak zvládáte?

Snažím se ho nevnímat. Když si ho připustím, jsem z toho strašně nervózní a nesvá. A taky bych si tu práci nemohla užívat. Velmi mi při natáčení pomohlo se nad ten tlak povznést a nebrat ho tak vážně. Nebrat sebe tak vážně! Beru vážně tu látku a práci jako takovou, ale ne sama sebe v ní. Vím, že jde o velmi vážná témata, jsem strašně vděčná, že můžu na takovém díle pracovat, ale abych se nestresovala příliš, opakuju si, že to je pořád jenom film. Tím to nechci vůbec zlehčovat! Je to pro mě způsob, jak se uklidnit, oprostit se od stresu a pracovat naplno.

„Práce naplno“ je pro váš zápřah na place možná slabé slovo. Prý jste měla třicet natáčecích dnů, což je hodně samo o sobě, navíc první velká role, neměla jste srovnání. Jak jste si rozvrhla síly?

Náročné to bylo, ale já jsem se na plac každý den hrozně těšila. Před začátkem natáčení jsem byla hodně nervózní, ale když utekl první, druhý, třetí natáčecí den, už jsem se tam cítila jako doma. Fakt jsem se těšila do práce, bylo mi s těmi lidmi hrozně dobře. Ta práce mě bavila a připadala mi smyslu­plná, což mi pomáhalo bojovat s tím, jak byla energeticky i psychicky namáhavá. Když natáčení skončilo, bylo mi, jako když máte odjet z tábora. Chtěla jsem, aby natáčení ještě klidně pokračovalo.

Vaše Gerta ve filmu absolvuje řadu drastických výjevů, jako nálety nebo odsun Němců, ale v tiskových materiálech říkáte, že emočně nejnáročnější pro vás byly scény, které jste točila s živým miminkem. Proč?

Ze všech témat, jež v Gertě Schnirch jsou, se mě nejvíc dotýkala rodinná a ještě konkrétněji mateřská. Ta ostatní jsem od sebe dokázala při natáčení oddělit. Když si o věcech, které se Němcům u nás po válce děly, čtu nebo je sleduju ve filmu nebo když se probírám příběhy pamětníků, pokaždé se rozbrečím. Takže ne že bych to neprožívala, ale v ten moment před kamerou, kdy takové hrůzy sama ztvárňuju, je mám od sebe samé oddělené, nepropisují se do mě. Je to materiál, s nímž můžu pracovat, ale nesmí se mě úplně dotýkat, protože by mě to rozbíjelo. Jenže to miminko, které hraje Gertinu dceru Barboru, ve mně probouzelo základní mateřský pud chránit dítě. Přitom jsem v rámci role měla jít proti němu: v Gertě jsou mateřské pudy pokroucené nebo potlačené tím, jakým způsobem ona k dítěti přišla. Takže jsem bojovala s tím, že jsem v sobě nedokázala odstřihnout potřebu chránit to bezbranné dítě v náručí, jež navíc pláče. Bylo to fakt náročné.

Máte na „odstřihávání“ se od emocí nějaké techniky? Učili jste se je třeba na škole?

Ne, myslím si, že to jde ze mě. Mám sice vystudované herectví na DAMU, ale tam se k filmovému herectví stejně nedostanete. A na divadle jsem nikdy neměla problém s tím, že bych své postavě propadla nebo že bych se s ní ztotožnila natolik, že by pak ovlivňovala můj skutečný život.

Znala jste knihu Vyhnání Gerty Schnirch ještě před nabídkou role?

Znala. Měla jsem ji ale jen rozečtenou – to se mi děje často, když nějakou knížku kvůli nedostatku času odložím, už se k ní pak těžko vracím. Ale k Vyhnání Gerty Schnirch jsem se vrátila během castingu, kdy jsem ji dočetla.

Producenti mi vyprávěli, že jste u Gerty Schnirch původně přišla na casting na jinou roli než hlavní. Ale když vás viděli, jak okopáváte brambory, povýšila jste na Gertu. Jak na to vzpomínáte?