Kevin Dahlgren (23) byl nespokojený se svým životem. Před třemi lety v dubnu se proto vydal do Brna za svou příbuznou, aby se „našel“. Hledání skončilo brutálním zavražděním sestřenice a její rodiny. A i když se Dahlgrenovi podařilo uprchnout zpět do USA, stanul nyní před českým soudem. Je vůbec prvním americkým občanem vydaným ke stíhání a soudnímu procesu do České republiky, potažmo členské země EU.
Minulý týden začal u krajského soudu v Brně proces s Kevinem Dahlgrenem, jenž je obžalován ze čtyřnásobné vraždy svých českých příbuzných a hrozí mu patnáct let až výjimečný trest doživotí. Podle žalobce měl Dahlgren 22. května 2013 chladnokrevně a systematicky povraždit čtyřčlennou rodinu své sestřenice Veroniky Harokové (46).
Rekonstrukce
Ten den před třemi lety telefonovala učitelka dějepisu a českého jazyka Veronika Haroková brzo ráno do školy, že jí není dobře a že zůstane doma. To bylo naposledy, kdy s někým hovořila. Kolem osmé hodiny byla s největší pravděpodobností zavražděna. Stejně tak její muž Martin Harok (55). Oběma se v osm hodin zastavily hodinky.
Z jejich vražd je podezřelý Kevin Dahlgren. Ten podle vyšetřovatelů nejprve mačetou, sekáčkem na maso nebo malou sekyrkou napadl zezadu otce rodiny a devětadvaceti ranami jej zabil. Poté měl třiceti ranami ubodat paní Veroniku. Stejně brutálně měl vzápětí zavraždit jejich staršího syna Filipa (25), kterého podle vyšetřovatelů zřejmě překvapil v posteli.
Pak poslal Dahlgren svému známému do USA textovou zprávu, že se chystá vrátit domů. O pár minut později zazvonila pošťačka. Dahlgren jí otevřel a bez sebemenších známek stresu od ní poštu převzal. Následně zrušil pomocí SMS zpráv hodiny angličtiny, jež měl naplánovány. A také zřejmě poslal několik zpráv na mobil nejmladšímu synovi paní Veroniky Davidovi (16), jenž v té době nebyl doma.
Dahlgrena to dopoledne svým příchodem překvapila ještě paní na úklid, ale mladík ji vykázal z domu se slovy, že ten den se uklízet nebude. Hospodyni prý vůbec nenapadlo, že něco není v pořádku; Američana od vidění znala a věděla o něm od domácích.
Dahlgren podle všeho zatím dál čekal na Davida, jemuž původně slíbil, že jej ono osudné odpoledne bude učit boxovat. Když David po poledni přišel ze školy, Dahlgren jej podle vyšetřovatelů ubodal, a navíc ubil, zřejmě kamenem. (Později si soused vzpomněl, že tou dobou uslyšel z domu Harokových mužský výkřik.)
Poté se Dahlgren pokusil dům Harokových zapálit a odjel linkovým autobusem do Brna, odkud si vzal taxi do Vídně na letiště. Podle taxikáře se choval klidně, nejevil známky strachu či nervozity.
Když sousedé Harokových přivolaní kouřem objevili těla, byl již Kevin Dahlgren za hranicemi. Následující den po desáté dopoledne odletěl z Vídně na palubě letadla Austrian Airlines do USA. To už ale policisté měli jeho stopu; informovali piloty, že na palubě cestuje podezřelý ze čtyřnásobné vraždy, a v režimu maximálního utajení se spojili s kolegy ve Spojených státech. Na letišti ve Washingtonu na Dahlgrena čekala FBI a zatkla jej.
Jako Alexandr Veliký
K soudu minulý týden přivedla netečného Dahlgrena maskovaná a ozbrojená eskorta. V novináři přeplněné soudní síni se na něj povzbudivě usmívali jeho rodiče, kteří na proces ze Spojených států přiletěli a kteří jsou přesvědčeni o synově nevině – jak Wayne Dahlgren několikrát novinářům zopakoval.
Sám Kevin Dahlgren se do médií nevyjádřil. K překvapení všech působil, jako by se ho proces vůbec netýkal, dokonce snad ani nevnímal, z čeho je obviněn; jako by neslyšel děsivý a detailní popis všech čtyř brutálních vražd, jež měl spáchat. Na otázky odpovídal pouze ano a ne. Jediné emoce dával najevo, když mrkal, kýval či se usmíval na své rodiče a na překladatelku, jež mu tlumočila.
Jeho vystupování téměř ukázkově zapadlo do obrázku, který o něm načrtla soudní znalkyně z oboru psychiatrie Milena Zimulová. Podle ní není obžalovaný duševně nemocný, dobře věděl a ví, co a proč dělá. Podle znalkyně se opíjí vidinou vlastní velikosti a výjimečnosti, postrádá empatii, na lidech mu nezáleží, je citově chladný a odtažitý. Dahlgren se měl znalkyni během téměř osmnácti hodin, kdy s ní rozmlouval, přiznat, že ho k vraždám nabádal jakýsi vnitřní hlas, jenž jej označoval za slabocha – a on věděl, že spáchá něco, za co ho ostatní odsoudí.
Dahlgren si prý představoval, že vraždí, jako se to dělo v hororech, jež tak rád sledoval. Vrahové jej fascinovali, současně se prý však bál, že by sám mohl být někdy obětí. A tak se rozhodl, že bude raději tím silným. Dokonce se prý měl občas cítit jako reinkarnace Alexandra Velikého.
Psychiatrička také vypověděla, že jí Dahlgren sdělil, že přestože jsou vraždy Veroniky a její rodiny zajisté tragédií, na něj působily pozitivně. Pomohly mu dospět, udělaly z něj muže.
A právě tehdy, druhý den procesu, když následně soudní znalkyně ve shrnutí nelichotivě popsala jeho nevyzrálou, slabošskou osobnost a možné pohnutky, jež podle ní k vraždám vedly – rodina Harokových mu dávala opět, podobně jako dříve blízké okolí doma ve Státech, pocítit jeho nedostatečnost a selhání –, projevil Kevin Dahlgren poprvé reálné emoce. Bylo zřejmé, jak ho popudilo, že z něj psychiatrička udělala zamindrákovaného a neúspěšného kluka, jenž by se přitom rád považoval za výjimečného. I k překvapení svého obhájce promluvil. Zaútočil na znalkyni se slovy: „Jak to myslíte, že jsem selhával?“
Následně se pokusil vrátit do hry možnost duševní nemoci, jež by jej z odpovědnosti za vraždy vyvinila: „Neřekla jste, že jsem slyšel ty hlasy dva roky. Pořád. Každých patnáct vteřin. Hlasy v hlavě, představy a pak hlasy.“
Ze soudní síně odcházel Dahlgren otřesený a se zarudlýma očima.
Kluk ze Sacramenta
Kevin Dahlgren tvrdí, že s neovladatelnými představami a následně hlasy ve své hlavě bojoval marně už doma, v Rosevillu, kde žil na předměstí kalifornského Sacramenta se svými rodiči Sondrou a Waynem. Podle toho mála, co se o Kevinu Dahlgrenovi podařilo zjistit, to byl veskrze průměrný mladík, trochu rozmazlený rodiči, s nimiž si ale příliš nerozuměl. Bavily ho bojové sporty, v nichž však nijak zvlášť nevynikal. Hrál počítačové hry. Rád sledoval horory. Rodiče si s ním nevěděli rady, a když začal koketovat s myšlenkou, že se dá k armádě, poslali ho k příbuzným na druhý konec světa do Brna –, aby si to srovnal v hlavě a konečně dospěl.
Rodina Harokových byla pro Dahlgrenovy logickou volbou. Brno je dostatečně daleko od Rosevillu, takže se Kevin bude muset postavit na vlastní nohy. Současně ale nebude úplně bezprizorný, neboť Harokovi jsou rodina – Sondra je sestrou Ivany, matky Veroniky Harokové. Jejich rodiče emigrovali z Československa po druhé světové válce z obav před komunistickým režimem. Dceru Ivanu s sebou nemohli vzít. Nechali ji u babičky s dědečkem. Další dcera, Sondra, se jim narodila již v USA.
Pro Sondru Dahlgrenovou je tak současná situace vskutku rodinnou tragédií; podle všeho to byla ona, kdo se na Veroniku obrátil s prosbou, zda by si na chvíli nevzala problémového Kevina k sobě.
Kevin se hledá
„Potřebuje si dát dohromady svůj život. Najít se, srovnat si to v hlavě,“ říkala před třemi lety v květnu Veronika Haroková s úsměvem sousedům, když mluvila o svém americkém příbuzném Kevinovi, jemuž poskytla pod střechou rodinného domu v brněnských Ivanovicích útočiště.
Prvních pár dnů bylo podle všeho soužití bezproblémové, pak se začaly objevovat první zádrhele. Podle toho, co paní Veronika říkala, se Kevin občas choval poněkud výstředně, nerespektoval jejich soukromí, někdy byl vyloženě nevychovaný; také prý bloumal po domě s nožem. Ale tyto výtky Harokovi jedním dechem rovnou relativizovali – no co, Američan, je trošku jiný. Harokovi nebyli nijak úzkoprsí či přehnaně konzervativní; Martin se synem Filipem hráli v Ukulele orchestra jako Brno, všichni měli hodně kamarádů, jako rodina byli společenští, oblíbení, přátelští a někdy podle sousedů i hlučnější.
Dahlgren se na rozdíl od svých příbuzných na veřejnosti příliš neprojevoval a brzo se po Ivanovicích rozneslo, že shání marihuanu a má rád bojové sporty. Byl zamlklý, koneckonců neuměl česky. Rád trávil čas v Brně. Nebo na internetu, na Facebooku. Když měl náladu, ukazoval mladšímu Davidovi, co umí z bojových sportů a boxu.
Kevin Dahlgren ubíjel čas. A Martin Harok se ho čím dál častěji ptal, co hodlá dělat dál. Na to prý Kevin odsekával a vztekal se. Žádný plán do budoucna neměl.
Podle vyšetřovatelů i soudních znalců byl právě tento tlak spouštěčem údajného Dahlgrenova vraždění. Došlo ke konfliktu jeho osobní frustrace z toho, že jej okolí, tedy Harokovi, vidí jako flákače a zbytečného člověka, s tím, jak vnímal sám sebe – tedy jako výjimečného jedince, který si zaslouží respekt.
Bude to znít cynicky, když se napíše, že se Kevin Dahlgren „našel“ v okamžiku, kdy brutálně popravil své šťastné a spokojené příbuzné. Ale podle toho, co dosud víme, to zřejmě právě tak bylo.
Rumuni a schizofrenie
Sám Dahlgren nabídl FBI jinou verzi událostí. Poté, co byl den po vraždách v Ivanovicích zatčen na letišti ve Washingtonu, vypověděl, že večer 21. května nemohl usnout, a tak si zajel do Brna. Někde poblíž katedrály na Petrově prý potkal Rumuny (ale mohli to být i Rusové, nebyl si jist), kteří natáčeli porno. Když si Dahlgrena všimli, začali mu vyhrožovat fyzickým násilím, a dokonce měli vykřikovat jméno rodiny Harokových. Dahlgren utekl a vrátil se do Ivanovic, do svého pokoje. Ráno si šel zaběhat a zacvičit a do domu se vrátil prý až po poledni. V domě našel vzkaz od rodiny, že odjeli do Vídně. A ve svém pokoji pak další vzkaz: „Američane, jestli jsi v Evropě, najdeme si tě.“ Dahlgrena to vylekalo, jistě jde o výhrůžku od oněch Rumunů. Šel do pokoje staršího Filipa a našel ho tam s rozbitým obličejem, dokonce možná ještě slabě dýchal. Podíval se blíž a při tom se zašpinil od krve. Pak si v domě všiml rýhy vedoucí do sklepa. Tam objevil další tři mrtvoly. Rychle utekl pryč a odjel do Vídně.
Na otázku, proč nezavolal o pomoc nebo na policii, odpověděl agentům FBI, že měl strach a zpanikařil.
Vyšetřovatelům se nic z jeho verze nepodařilo potvrdit. Naopak, výpovědi svědků i časová osa jeho slova vyvracejí. I Dahlgrenovo vysvětlení toho, jak se na oblečení, jež v jeho kufru zajistila FBI, dostala krev obětí, se jeví vzhledem k druhu potřísnění nepravděpodobně.
Mimo verzi s rumunskými producenty porna spoléhal Dahlgren v obhajobě na schizofrenii. Ani to mu však nevyšlo. Přestože ze Států spolu s ním putoval i posudek, podle kterého trpí schizoafektivní psychózou, byl ke stíhání vydán. Navíc v České republice u něj nebyla diagnostikována žádná duševní nemoc – podle znalců člověk v psychóze nemohl spáchat čin tak, jak byl proveden; tedy promyšleně, chladnokrevně a systematicky, včetně následného pokusu o zahlazení stop požárem a organizovaného útěku do zahraničí.
Průlomové vydání
Dahlgren zůstal v USA od svého příletu v květnu 2013 ve vazbě. Předběžné důkazy zajištěné českými vyšetřovateli se jevily americkému soudu jako průkazné, proto v září 2013 rozhodl, že je skutečně důvodné podezření, že Dahlgren spáchal čtyřnásobnou vraždu, a tedy byly splněny podmínky pro Dahlgrenovo vydání do ČR. Šlo o přelomový rozsudek, neboť Spojené státy dosud žádného svého občana k trestnímu stíhání do členské země EU, potažmo do České republiky, nevydaly.
Dahlgrenovi američtí advokáti se okamžitě odvolali. Marně. Po dvou letech byl 31. srpna loňského roku Dahlgren letecky dopraven do Prahy. Odtud putoval do vazby, kde je dosud. V březnu letošního roku bylo rozhodnuto o zahájení soudního stíhání na základě závěru znaleckého posudku z oboru psychiatrie, podle něhož byl Dahlgren v době spáchání činu plně příčetný. První dva dny procesu proběhly minulý týden. Další stání je naplánováno na 19. července.
Dahlgrenův český advokát Richard Šípek nechtěl minulý týden klientův duševní stav komentovat. Pouze prohlásil, že pokud bude Dahlgren shledán vinným, pokusí se vrátit do hry jeho nepříčetnost. Rozhodně popřel, že by cokoliv z toho, co Dahlgren řekl znalcům, bylo doznáním. A bude-li přesto Dahlgren odsouzen, pokusí se zajistit, aby byl převezen k výkonu trestu do USA.
