Vítězslav Vejražka | Reflex.cz
nahoru

Vítězslav Vejražka

DAN HRUBÝ29. května 2014 • 00:15
Vítězslav Vejražka
foto: Achív národního divadla / Jaromír Svoboda

V pražských Košířích má svou ulici. Národní umělec Vítězslav Vejražka  (1915–1973). Články, které se čas od času objeví, zdůrazňují jeho mužnost. „Prostě chlapák,“ tak pojmenoval svůj medailón Týdeník Televize. Ve skutečnosti byl Vítězslav Vejražka placenou štětkou Státní bezpečnosti a na rozkaz se vyspal s každým, koho mu tajná policie předhodila. Včetně vlastní tety.

Je třetí lednový den v roce 1949. Komunisté už takřka rok ovládají Českou republiku. Tisíce lidí byly zatčeny. Rostou tábory nucených prací. Připravují se první popravy. A třiatřicetiletý Vítězslav Vejražka, přáteli nazývaný Slávek, píše na standardizovaný bílý papír svůj zpravodajský slib. „Jako pokrokový občan Čs. republiky zavazuji se ke spolupráci s čs. bezpečnostní službou. Zavazuji se, že o úkolech, které mi budou uloženy, se nebudu zmiňovati nikde a před nikým a budu zachovávati v těchto naprostou mlčenlivost.“

Vejražka se ke spolupráci upisuje zcela dobrovolně (což opakovaně zdůrazňují materiály tajné policie), bez jakéhokoli vydírání a nátlaku.

Agent se skvělou postavou

O den později vznikne „Vázací návrh“, zdůvodnění, proč byl nový spolupracovník a agent naverbován. V něm je poprvé jasně řečeno, proč má Státní bezpečnost o Vejražku zájem – příčinou je jeho teta Milada Deggiovanni, rodilá Češka, nyní italská státní příslušnice, která pracuje na vízovém oddělení italského velvyslanectví v Praze. Některé dny dokonce přímo v kanceláři šifranta ambasády.

Prostřednictvím Vejražky má být získána ke spolupráci. Jak, to v tuto chvíli ještě není jasné. Příkaz zní: Sblížit se! A tak už v prosinci předchozího roku platí Státní bezpečnost útratu, když Vejražka pozve svou tetu na tah noční Prahou. Kasu ministerstva vnitra to stojí dva tisíce korun.

Hercův šarm, jenž je podtržený hlubokým hlasem, slaví úspěch. O pár dní později Vejražkův řídící důstojník uvádí: „Do měsíce se tento doposud příbuzenský poměr změní neodvratně v milenecký, jelikož jsou náznaky, že se Deggiovanni zamilovala do svého synovce.“

Zároveň jsou ve „Vázacím návrhu“ popsány přednosti Vítězslava Vejražky, jež skýtají možnost jeho budoucího využití. „Vejražka je dosti populární herec hlavně v ženském světě. Jedná se opravdu o muže skvělé tělesné postavy a zajímavého, typického zjevu. Seznámení s elegantními ženami mu nedělá potíže, jelikož mu tyto nadcházejí. On zase dovede využíti svého důvtipu... Jeho největší možnosti vidíme v jeho přirozených vlastnostech jako hezkého muže, který dovede na první pohled připoutati ženy opravdu hezké a elegantní, které jsou nám jinak nedostupné.“

Je rozhodnuto.

Oblíbený herec, který se tentýž rok objeví na plátnech kin v legendární Pytlákově schovance, bude od nynějška žít dvojí život – na jedné straně herec Národního divadla, dokonce profesor herectví na konzervatoři, na straně druhé udavač a faktický prostitut.

„Státní bezpečnost používala pro takové lidi označení společenský agent“, vysvětluje historik Radek Schovánek, který na případ Vítězslava Vejražky poprvé upozornil. „Většinou se jednalo o prostitutky, ale často také lidi ze šlechtických rodů, příbuzné slavných hereček, prostě lidi, kteří byli schopni proniknout do takzvaně lepší společnosti. Takovým společenským agentem byl spisovatel Jiří Mucha, bratr herečky Adiny Mandlové Jiří Mandl a takovým společenským agentem byl i Vítězslav Vejražka.“

Sex s vlastní tetou

Další řádky jsou dokladem pokleslosti, které tento rodák z Dolního Bousova u Mnichova Hradiště a vyučený číšník, jenž odešel do Prahy, aby v letech 1934–1937 vystudoval konzervatoř a ještě před válkou se pod pseudonymem Petr Vít objevil v prvních filmech, beznadějně podlehl. Ostatně: v jednom z Vejražkových hodnocení, která si tajná policie vedla, se píše: „Pokud se týká mravních zásad, tyto dovede odložit, když se to jeví potřebné.“

Jevilo...

A Vítězslav Vejražka zásady ochotně odkládal...

V září devětačtyřicátého roku záznam Státní bezpečnosti konstatuje: „Dle našich instrukcí začal AK 70 (Vejražkovo tehdejší označení – pozn. red.) převáděti příbuzenský poměr na mileneckou základnu. Toto jeho úsilí se mu plně podařilo.“
V sobotu 10. prosince dorazil před půl osmou večer do bytu své tety s cílem přimět ji ke spolupráci s nespecifikovanou tajnou „organizací“. Ve vinárně Parnas pak svému estébákovi popisuje průběh večera – jeho písemné líčení očividně odráží dramatický způsob hercova přednesu: „Všechno směřovalo k milostnému vyvrcholení. Během lehkého běžného rozhovoru vážil agent úzkostlivě situaci. V duchu se tázal, zda je pro věc psychicky výhodnější, spustí-li uložený úkol před či po onom vyvrcholení. Došel k závěru, že bude docela logicky výhodnější druhá možnost. Jistě se nemýlil, zvláště proto, že důsledkem onoho několikerého vyvrcholení u ní bylo dokonalé uspokojení, přenesení od běžných do lyrických oblastí, povšechná ukolébanost, ospalost,“ praví se v tajném dokumentu. A pak: „V poloze ještě horizontální v nejtěsnější blízkosti zahájil agent ofensivu...“

Kde je moje postel?

Intimní styk se svou o šest let starší tetou udržoval Vítězslav Vejražka do roku 1950. Mezitím stihl „svou neobratností a náhodou“ přivést do jiného stavu dívku z Prahy a zprostředkovat jí nelegální potrat. To vše popsal v kajícném dopise Státní bezpečnosti s tím, že uvedl jméno lékaře, který „velmi neochotně, ale naštěstí přece“ zákrok provedl a jemuž slíbil „čestným slovem absolutní mlčenlivost jednou provždy“.

Vejražkovo uvažování je skutečně půvabné. V závěru svého udání píše: „Vyjma tohoto listu své čestné slovo za všech okolností dodržím, jinak bych se musel sám před sebou do hloubky duše stydět.“

Vzápětí se stihl potřetí oženit. V květnu jedenapadesátého roku se jeho manželkou stala kolegyně z Národního divadla, pozdější dlouholetá profesorka na DAMU, herečka Jarmila Krulišová. A Vejražka se nastěhoval do bytu ve Zborovské ulici na rozhraní Malé Strany a Smíchova, kde s matkou a otcem, penzionovaným plukovníkem československé armády, bydlela.

Jeho vlastní jednopokojový byt na pomezí Pankráce a Nuslí zůstal prázdný, Vejražka v něm přespával nejvýš dvakrát týdně. To vnuklo příslušníkům Státní bezpečnosti myšlenku, na niž Vejražka „vzhledem ke své politické vyspělosti“, přistoupil.

Ano, byt teď poslouží konspiraci.

Do spíže se umístí kamera, která bude sbírat kompromitující materiál. Za to přispěje Státní bezpečnost Vejražkovi na nájem.

Vše se odehrálo během několika dní na přelomu října a listopadu 1951.

Ke spolupráci byla získána i Vejražkova sousedka, instruována byla domovnice a její manžel: Ničeho a nikoho si nevšímat! Takže už 14. ledna 1952 mohl důstojník Státní bezpečnosti konstatovat, že se v bytě odehrálo pět operativních akcí, při nichž byly natočeny tři kompromitující filmy (StB to nazvala jednoduše „Akce Film“).

V únoru se pak zařízení garsonky vylepšilo – působila příliš neútulně. Do místnosti ve druhém patře nastěhovali nový gauč, dvě křesla, stolek a pianino. „Nábytek byl rozestavěn tak, aby nepřekážel kameře při filmování osob, které budou na gauči,“ konstatoval strážmistr Poslušný a připojil naléhavý apel: „Je nutné, aby operativní orgánové správně informovali spolupracovníka, že nesmí přestavovat jednotlivé kusy nábytku, protože byt je jimi přeplněn a vzniklo by nebezpečí, že bude zakryt výhled na gauč.“

A spolupracovník se – jako vždy – osvědčil. Příznačné je, že se ještě v roce 1954, poté, co byl konspirativní byt zlikvidován, dotazuje na osud postele ze své garsonky (na níž se odehrálo tolik pěkného, chce se říct), kterou by si rád odvezl na chalupu.

Ale to předbíháme.

V listopadu 1951 přichází pět měsíců ženatý Vejražka do svého bytu nejen jako majitel či velkorysý pronajímatel, ale především jako aktér, herec a prostitut. Začíná vrcholný příběh jeho špiclovské kariéry: omámení a svedení paní „E“.

Styk nepřirozeným způsobem!

Šestnáctého listopadu sháněla Státní bezpečnost Vítězslava Vejražku několik hodin. Nezastihla ho v divadle ani v bytě, ale manželka neznámým mužům v civilu prozradila, že ho najdou na Barrandově. Dojeli si pro něj. „Bylo mu řečeno, že se jedná o bezodkladné provedení jedné akce, kdy musí ihned začít jednat,“ píše se v záznamech StB.

O co šlo?

„Agentu byl dán úkol navštívit po osmé hodině bar MONICU a seznámit se s jednou ženou, jejíž fotografie byla agentu dána k nahlédnutí zároveň se sdělením jejího popisu, po seznámení měl agent za úkol předstírat částečně reakční zaměření a přimět tuto k návštěvě svého bytu. Při návštěvě této ženy u něj v bytě provésti s touto ženou soulož takovým způsobem, aby to tuto ženu kompromitovalo, zejména aby ji učinilo směšnou (styk nepřirozeným způsobem). Za tím účelem bylo agentu předáno 3500 Kč na výlohy v Monice.“

Vítězslav Vejražka prohlásil, že je mu vše jasné, a pustil se do plnění úkolu. K překvapení policistů, kteří tolik spoléhali na jeho podmanivou mužnost, se však do pankráckého bytu v noci ani nad ránem nedostavil. Kamera zůstala v nečinnosti.

Bezpečnost žádala vysvětlení.

Druhý den herec StB sdělil, že vše klapalo, jak má. Ženu odvedl z baru Monica, kde byli její známí, do Baru 14, kde zůstali do čtvrté hodiny ranní, jenže do mládeneckého bytu s ním jet nechtěla. Nicméně slíbila, že v pondělí, tedy 19. listopadu, přijde do Tylova divadla na představení Othella (Vejražka hrál hlavní roli) a po něm si někam vyrazí.

Herec opatřil ženě lístek.

Nechal ho na pokladně, jak ­žádala.

A přišlo pondělí. Státní bezpečnost Vejražku instruovala, jak má večer postupovat. Herec při tom – podle zprávy – jevil „částečné vzrušení z nastávajícího úkolu“.

V 17 hodin 40 minut se pak na nároží Rytířské a Železné ulice, tedy přímo před divadlem, ve kterém se chystal hrát, sešel se svým důstojníkem. „Byly mu předány dvě tablety psychotonu a jedna ampulka dráždivého prostředku pro ženu. Byl upozorněn, aby po skončení aktu odešel do koupelny a nechal ženu několik minut samotnou.“

Tolik Státní bezpečnost.

Následující líčení pochází z pera samotného Vejražky. Očividná literární a dramatická ambice, kterou při tom měl, i oslavný tón, jímž se ve svém vyprávění opájí, jen podtrhují jeho cynismus. Ženu ve svém líčení označuje písmenem „E“. 

Nasadil jsem masku trpícího…

Setkání se od počátku nevyvíjelo podle předpokladů a nadějí, které si Vejražka a jeho pánové z tajné policie dělali.

E: To bylo ohromný. Ale čekám jen proto, že jsem to slíbila.
V: Kam půjdeme?
E: Nikam. Já musím domů.
V: A tak to ne. V pátek jsi jasně slíbila...
E: ... že půjdu na Othella. Přišla jsem. Tím to končí.
V: Naopak začíná. Kdepak končí... Ta domluva zněla přece docela jinak. A vůbec, tady se přece nebudeme dohadovat. Kam se půjdeme najíst?
E: Nikam. Já nemám hlad. Poslyšte, to bylo tak úžasný, ten váš Othello – já se z toho pořád ještě nemůžu vzpamatovat...
V: Vždyť to taky není třeba. Tak kde si o tom popovídáme? Kam bys chtěla jít?
E: Poslyšte, copak my si tykáme, pane?!
V: Samozřejmě.
E: Vyloučeno!
V: Má poklona! To si ani tohle nepamatuješ? To sneseš tak málo?
E: (s ironickým, nějak hořkým úsměvem) Tak málo...!!“

Vejražkovi se nakonec podaří ženu přesvědčit. Znovu odejdou do Baru 14, když cestou, jak se herec neopomene estébákům pochlubit, několikrát: „vykřikla, vzlykla, zavrněla: ‚Nejúžasnější Othello.‘“

Jenže ani v baru se nedaří agentovi prolomit ledy. „Dalo velkou práci dostat hovor do lehčích poloh,“ stěžoval si Státní bezpečnosti. „Byla nějak celá ve střehu, nějaká posmutnělá, nesvá, zkrátka jiná. Jako by pořád myslela ještě na něco jiného.“

Během večera došlo také k bizarní, a kdyby celá věc nebyla prodchnutá tak neskutečnou mírou zvrácenosti, i celkem vtipné události, když se uctívaný herec pokusil omámit ženu preparátem, který mu StB dodala. Počkal, až odejde na toaletu. „V kapse jsem měl připravenou onu ampulku. Ulomil jsem – v kapse – hrdlo, současně jsem kontroloval, co se děje kolem – a obsah vylil do její sklenky. Nikdo mě nepozoroval. A i kdyby, měl by dojem, že se rozhlížím, sahám mechanicky po sklence, pak zjistím, že to není moje, sáhnu po své a napiju se.“
Jenomže pak se stalo něco nečekaného. Žena s pitím zaostala, a když se objevil číšník s další sklenicí, prohlásila se smíchem: „Tak mi pomoz – zbytek nalila do mé skleničky. Nedalo se nic dělat, dopil jsem a hned jsme pili dál, z nových skleniček.“

Konečně: k čemu byl psychoton, který Vejražka vyfasoval?

V záznamech Státní bezpečnosti se několikrát objevuje zjištění, že herec přes svou mohutnou postavu není vůči alkoholu příliš odolný. Psychoton (tehdejší obchodní název pro amfetamin) mu měl pomoci, aby překonal únavu způsobenou alkoholem a udržel koncentraci i mužnou vitalitu do ranních hodin. „První psychoton jsem vzal před odchodem z divadla. Teď jsem vzal druhý – nejsem zvyklý na tak strašné množství alkoholu, zatímco ona to pije jak vodu,“ stěžoval si StB na paní „E“ s tím, že nezaznamenal žádný povzbuzující účinek. Naopak, celý večer bojoval s únavou.

Přesto ženu nakonec zavlekl do svého bytu. Avšak „všelijaké pokusy odrážela docela neochvějně, apelovala především takto: Jestli mě máš aspoň trochu rád, nebudeš se mě dotýkat. A při novém pokusu? Je vidět, že mě nemáš rád.“
„E“ skutečně odolala.

A herec si svůj neúspěch vysvětlil jednoduše: „Podle omaku: myslím opravdu, že měla menstruaci.“

Ve své zprávě pro Státní bezpečnost pokračuje takřka omluvně, zřejmě vědom si svého selhání a nespokojenosti, kterou jeho sexuální neúspěch vyvolá. „Byl přede mne postaven úkol znemožnit ji. Tak, jak se situace vyvinula, byl bych jistě všechno pokazil, kdybych postupoval v té chvíli násilím. Nasadil jsem tedy masku trpícího zoufalého, roztouženého a myslím, že účin byl mnohem větší.“

Ani to však k úspěchu nevedlo.

A Vítězslav Vejražka končí takřka lyricky, či dokonce empaticky, alespoň mohou-li být empatie a lyrika natolik bezohledné: „Vypadalo to na docela vážný cit (z její strany), ozvaly se tóny ženy opravdu milující, která se však svých zítřků musí z nějakých nejvážnějších důvodů bát. Jako by strašně chtěla, ale nemůže.“
Žena se Vejražkovi už nikdy neozvala a herec svůj referát pro Státní bezpečnost uzavírá takřka zoufalým zvoláním: „Na mou duši, nešlo udělat víc, než jsem udělal.“

Pohřben mezi velikány

Jaký byl další život velkého a národem oceňovaného tragéda?

V roce 1952 byl Státní bezpečností vyzván, aby znovu navázal intimní vztah se svou tetou Miladou Deggiovanni a kompromitoval ji před kamerou ve svém bytě. Ostatně v minulosti „dokázal, že je schopen kompromitující scény s určeným objektem vytvořit“.

Tentokrát však Vejražka neuspěl.

„Bylo získáno 20 metrů filmu spíše kompromitujícího Vejražku,“ objevuje se v hercově hodnocení.

V roce 1954 přebírá Vejražku I. správa – rozvědka – podle všeho v souvislosti s plánovaným přeložením Milady Deggiovanni do Říma. S tajnou policií, teď už jako agent Novák, pracuje přinejmenším do roku 1957, schůzek v pražských kavárnách (Slavia, Parnas, Olympia) jsou stovky.

Čas od času inkasuje za svou činnost peníze, tajná policie platí flámy, na něž vyráží se svou zamýšlenou obětí, i dárky pro tetu Miladu. Dokládají to stvrzenky, které svým řídícím důstojníkům podepisoval. Dostane také vstupenku na fotbalové utkání ČSR–Rumunsko.

Inu, chlapák každým coulem.

A režim se mu také náležitě odvděčí.

Do komunistické strany vstoupil Vítězslav Vejražka v roce 1945. Od roku 1948 působil v Národním divadle. Hrál tu, režíroval, v letech 1965–1969 vedl celou činohru. Dokonce i psal. Do dramatického tvaru převedl Zápotockého knihu Vstanou noví bojovníci, pokoušel se napsat hru o životě Karla Marxe.

Byl také předsedou Svazu československých divadelních a dramatických umělců, předsedou československého střediska Mezinárodního divadelního ústavu při UNESCO, od roku 1949 vyučoval na pražské DAMU. A jak to mezi herci chodí, mnozí na něj dodnes s láskou vzpomínají.

Třináctý sjezd komunistické strany v roce 1964 zvolil Vejražku kandidátem ústředního výboru KSČ a jeho politická kariéra vyvrcholila po sovětské okupaci, když byl dosazen jako poslanec do čistkami prořídlé Sněmovny lidu Federálního shromáždění. „V minulém politicky složitém vývoji naší společnosti patřil soudruh Vejražka k těm pracovníkům kulturní fronty, kteří nepropadli extrémním projevům nacionalismu, a zůstal věrný vysoce odpovědnému poslání pracovníka socialistického umění a kultury,“ zazní v hodnocení jeho postojů během pražského jara.

Není divu, že se řády bolševického režimu k nohám Vítězslava Vejražky jen sypaly. Řád práce. Řád Vítězného února. Zasloužilý a nakonec i národní umělec. Vítězslav Vejražka, tenhle „pořádný kus chlapa“, na kterého pěly ódy dobové časopisy, zemřel na selhání srdce 8. června 1973. Bylo mu 58 let.

Na dovršení vší perverze, která provázela jeho život, byl po své smrti pochován na vyšehradském Slavíně, v hrobce národních velikánů. Odpočívá zde vedle Emy Destinnové, Jana a Rafaela Kubelíkových, Alfonse Muchy, Václava Špály, Zdeňka Štěpánka či Karla Högra.

DAN HRUBÝ

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější