Když demokracie mlčí, ulice vraždí: Opakujeme stejné chyby jako v letech 1933 a 1945?
Nechť úvodem k výsostně aktuálnímu tématu dneška dovolí laskavý čtenář exkurz do historie událostí v Ústí nad Labem z 31. července 1945, kde tehdy žilo pět tisíc Čechů a pětačtyřicet tisíc Němců, vesměs ženy, děti a senioři, protože muži byli v zajateckých lágrech. Tentýž den došlo v muničním skladu ve čtvrti Krásné Březno k sérii explozí, které měly za následek sedmadvacet mrtvých i desítky raněných, aby se vzápětí staly (nejen) na mostě Edvarda Beneše záminkou k vraždění místních Němců.
Historické prameny mluví o shazování bezbranných lidí z mostu, včetně matky s nemluvnětem v kočárku, aby po těch, kteří pád přežili, bylo z davu stříleno. Před nádražím rozbíjel neznámý muž Němcům lebky tyčí se šroubem, po jeho řádění zůstalo dvanáct mrtvých, zatímco na dnešním Mírovém náměstí (sic!) zběsilý dav házel Němce do protipožárního bazénu, kde byli násilím drženi bidly tak dlouho, až se utopili.
Tím, kdo masakr, chcete-li lynč či pogrom, prováděl, byly podle historika Vladimíra Kaisera členové Revolučních gard, československé a částečně i sovětské armády, ale v největším počtu šlo o zcela neznámé lidi, kteří přijeli do Ústí v pracovním oblečení ten den dopoledne vlakem z Prahy! Jako autor scénáře pogromu je označován št. kpt. Bedřich Pokorný z odboru politického zpravodajství MV, předválečný zpravodajec, protektorátní agent gestapa a od května 1945 horlivý člen KSČ, který se podílel i na brněnském pochodu smrti koncem května 1945, kdy bylo z Brna hnáno dvacet tisíc lidí, z nichž nejméně dva tisíce byly cestou zavražděny. Je podivuhodné, že Pokorný se v Ústí objevil ještě před výbuchem, aby do rána vše vyšetřil a po příjezdu vládní delegace její členy informoval, že výbuchy byly dílem sabotáže werwolfů. Nikdy se víc Pokorný ke své úloze a pozadí masakru nevyjádřil, dokonce ani v době, kdy byl řadu let ve vězení za prokázané zločiny spáchané během svých vyšetřování odpůrců komunistického režimu, aby nakonec v 60. letech za nejasných okolností spáchal sebevraždu… Jakékoliv důkazy pro oficiální verzi označení příčin a viníků výbuchů v materiálech a dokumentech vyšetřování chybí.
Vzhledem k tomu, že k událostem došlo během Postupimské konference, je víc než jasné, že výbuchy byly řízenou provokací tehdejší vlády a masakr měl demonstrovat „spravedlivý hněv“ československého lidu a tlak na co nejrychlejší vyhnání Němců. V projevu z října 1945 to potvrdil i Edvard Beneš, když prohlásil: „…V poslední době jsme však kritizováni v mezinárodním tisku, že přesun Němců se u nás provádí nedůstojným způsobem. Děláme prý totéž, co dělali nacisté nám. Ať výtky ty, drazí přátelé, jsou snad v jednotlivostech pravdivé, či nikoli, prohlašuji zcela kategoricky, že naši Němci musí do Říše odejít a v každém případě odejdou.“
Ústecký masakr je jedním z nepotrestaných československých válečných zločinů, k nimž patří i jiné státními orgány řízené vraždění nevinných na Švédských šancích u Přerova, několikadenní mučení a popravy civilistů v Postoloprtech a počtem obětí největší pochod smrti z Brna do Pohořelic. Hrůzným mementem této hanby našich dějin není jen vzpomínka na tisíce nevinných obětí, včetně nejmladší, osmiměsíčního nemluvněte, popraveného v Postoloprtech ranou do týlu. Míra oné hanby není jen v tom, že masakry byly nařízeny a řízeny tehdejšími představiteli a politiky naší země, mnohdy ještě dlouho potom námi adorovanými, kteří ztratili vládu nad ulicí, pokud jim krvelačnost lůzy nebyla dokonce vhod. Je jím navíc i dnešní vědomí, že s každým nevinným zavražděným byla vražděna i budoucí svoboda a demokracie těch, kteří nesouhlasili, ale mlčeli. Mementem je varování, jak snadné je být součástí proudu špíny, byť se jen necháme unášet na jejím povrchu, aniž bychom sami měli morální složení exkrementu, který onen proud tvoří.
Texty sesterského Panoptika „Jsme opět v roce „1947“. Vládní přešlapy po vzoru komoušů dláždí cestu k totalitě“ a Zpětného zrcátka „Krádež státu za potlesku davů aneb Jak snadno a nenápadně se ničí demokracie“ o uchopení moci nacisty v Německu 1933 s využitím demokratických mechanismů, srovnávající tehdejší vývoj s českou současností budí silnější reakce než obvykle.
Nenávistné komentáře, které jsou pro autora důkazem, že „trefil do černého“, i souhlas: „Skvělý komentář, vtipný a smutně pravdivý odraz dnešní trapnovlády“ či „Po dlouhé době jsem se zasmála od srdce, i když to je spíš k pláči“, chápající sarkasmus textu i konotace historie s dneškem, doplnily komentáře čtenářů, kteří text přijali s porozuměním, ale jeho analogii k dnešku i popsaný hrozící vývoj považují za příliš dramatický. Ani v letech 1933 a 1947 nikdo nevěřil, co způsobí laxní odpor vůči nacismu a bolševismu a jak mylná je domněnka, že demokracie a svoboda jsou trvalé hodnoty.
S odstupem devadesáti let je snadné nahlédnout, že poválečný bolševismus byl věrnou kopií nacismu včetně fáze, kdy vládu pod eufemismy „národní obrození“, resp. „vláda lidu“, převzala za použití demokratických instrumentů lůza ulice. Právě proto i dnes je optimismus, že se tento stav nemůže opakovat, pouhým přáním, které je otcem myšlenky. Právě mlčení veřejnosti způsobilo metamorfózu pouličních rváčů Německa dvacátých let v roce 1934 v oddíly SA, připravené uchopit násilím moc. Stejná pakáž u nás o deset let později již slavila úspěch a čtyřicet let byla „železnou pěstí strany“ jako Lidové milice.
Spolek Svatopluk, Národní domobrana, Český svaz bojovníků za svobodu a další dnes na svou příležitost čekají. Jak dlouho bude státní moc přecházet verbální i fyzické útoky na veřejné budovy jen proto, že si nevzdělaná hovada, štvaná představiteli současné vlády a parlamentu, pletou vlajku svého města (Písek 2023) či někdejších majitelů historických objektů (Grabštejn 2022 a Bečov 2026) s vlajkou Ukrajiny? Je rozdíl mezi útokem na Lidový dům (1920) a Národní muzeum (2023) za účasti poslanců dnešní vládní koalice? Jak daleko je volání: „Zabte někdo tu svini!“ pod příspěvkem poslance Jindřicha Rajchla na novinářku Zuzanu Černou ke štvanici na Josefa Čapka (1938) vedoucí k jeho smrti?
To je důvod třetího exkurzu do historie, jejího srovnání s dneškem. Zpětné zrcátko tím v nejmenším netvrdí, že nám z rukou současné politické reprezentace hrozí skutečná smrt, na to je svět příliš jiný. Ale na co ještě čekáme? Až budeme svým mlčením a volbou nezájmu vyhnáni na pochod smrti naší morálky? Až bude kdesi na šancích střelena do týlu naše nedávno zrozená demokracie? Nebo až bude přes zábradlí mostu svržena či bidlem v protipožárním bazénu utopena naše pýcha a nevšímavost, protože politika nás nezajímá a koneckonců bůček chutná víc než svoboda? Tak zní otázka…
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
