Vladimír Mertlík: Krádež státu za potlesku davů aneb Jak snadno a nenápadně se ničí demokracie
Když 10. července vydalo sesterské Panoptikum komentář „Jsme opět v roce 1947. Vládní přešlapy po vzoru komoušů dláždí cestu k totalitě“, dočkalo se jak inspirativních nenávistných výlevů rudohnědé pakáže, tak potěšujících poznámek lidí, kteří znají význam i křehkost demokracie a svobody. Komoušsko-náckovskou demolici státu dnešní vládní koalicí i snahu o jeho vytržení z euroatlantické civilizace přirovnalo Panoptikum k poválečnému rozkladu země pod taktovkou KSČ a situaci v roce 1947.
Nepochopením hloubky aktuálního rozkladu byla reakce čtenáře souhlasícího sice s kritikou vlády, spoléhající na podporu sociální a morální lůzy, ale nesouhlasícího s příměrem ke stavu v roce 1947. Není divu! Rozvrat státu nemusí být vždy krvavou lázní, ale plíživou sepsí začínající sliby hojnosti a blahobytu, tvořeného dluhy. Poté navazuje demontáž „žvaníren“ parlamentu i dalších nezávislých institucí, ohýbání zákonů ve prospěch morálních prostitutů a prostitutek, na hýkání o „svobodě slova“ potřebné k šíření lží a destabilizaci země „vládou lidu“ vedenou Vůdcem. To vše po demokratických volbách za kouřové clony skandálů lidských nul významu slepičího trusu.
Absence odpovědí na otázky „Co se musí stát, aby společnost přijala bez odporu omezení svobod? Jak dlouhý je poločas rozpadu demokracie? Jde o den, měsíc, rok či desetiletí malých ústupků?“ I zmíněná nevíra v aktuální nebezpečí reparátu roku 1947, přivedly Zpětné zrcátko k hlubšímu ponoru do historie a revizi oblíbené fráze „Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy“ s dodatkem, že se nemění především lidé neměnným poměrem cti, vad, ambicí, entuziasmu a chamtivosti, což je základem toho, že společnost i již odžité chyby často opakuje. Poválečný rozpad země dávno před 25. únorem 1948 nebyl bleskem z čistého nebe, ale realitou roku 1947, kterou zdejší společnost dokonce již jednou prožila ve formě ještě složitější. Nezdá-li se laskavému čtenáři srovnání dneška s rokem začínajícího zmaru 1947 přiměřené, dovolí si Zpětné zrcátko podat obraz nebezpečí dnešních dnů mnohem děsivější, začínající v zrcadle roku 1933… Stačí pečlivě sledovat příští řádky textu a záměna aktuálních dat a jmen za původní se ukáže být jednoduchou, leč děsuplnou tajenkou…
Od počátku roku probíhá volební kampaň k volbám 5. března 1933, v níž NSDAP otevřeně na Němce sesouvá lavinu hnědé propagandy. Výsledkem je, že sociální demokraté a katolíci si sice s 18,3 %, resp. 14 %, i přes teror udrželi pozice a 12,3 % hlasů pro zakázanou KSN bylo prohlášeno za neplatné. Vítězná NSDAP obdržela 43,9 %, když ani předvolební masáží slibů a lží nezískala většinu a zůstala odkázána na koaliční partnery. Dvě třetiny Němců však přece jen konec proklínané Výmarské republiky přivítalo a v bludu, že tak potrestají demokratické strany, volili buď komunisty, nebo nacisty, tj. antisystémové strany, podporující autoritativní režim.
Pro upevnění moci a denunciaci protivníků užívá režim NSDAP moderní média － rozhlas a film. V únoru 1933 poslouchají miliony Němců přenos ze Sportovního paláce a Vůdcovu řeč plnou emocí: „Když se podaří zmobilizovat lid na základě píle a odhodlání, pak Německo povstane! Naše vláda považuje křesťanství jako základ morálky, rodinu jako základ státu a toto přesvědčení bude vždy pevně hájit.“ Denně nacisté masírují veřejnost legendou o národním obrození, slibují, že bude líp, a Němci tomu rádi uvěřili. Farář Joachim Hofenfelder, zanedlouho jmenovaný biskupem, popsal Vůdce slovy: „Muž plný zbožnosti, čistoty a energie a charakteru.“
Hitler křesťanem rozhodně nebyl, ale pochopil, že křesťanské zásady jsou pro řadu Němců důležité, aniž by se musel jako blb, resp. jako Andrej Babiš, plížit s figurkou Jezulátka v kapse do kostela Panny Marie Vítězné a sv. Antonína Paduánského (U Pražského Jezulátka) během prezidentské kampaně v lednu 2023.
Těm, kteří se Zpětným zrcátkem ještě hrají hru „Najdi deset rozdílů!“ mezi začátek vlády NSDAP 1933 a ANO 2026, dalšími citacemi z dějin uchopení vlády nad Německem nacisty Zpětné zrcátko rádo pomůže. Během roku 1933 se dostali či byli dosazeni na vedoucí místa politickou protekcí nacisté, kteří k tomu neměli nejmenší kvalifikaci. Existoval dokonce jistý organizační klíč, podle kterého mohli SS nebo SA obsazovat určité funkce. Ve státní správě sice jen tak nešlo, aby někdo se základní školou mohl zastávat vyšší správní funkce, ale ve státních podnicích to bylo zcela běžné. Proto si z jara 1933 vstup do NSDAP přálo mnoho Němců, ať již z přesvědčení či vypočítavosti.
Šlo o ty, již pochopili, že nacistů se hned nezbaví, a přestože s režimem nesouhlasili, usoudili, že vlak se rozjíždí, a oni nechtěli zůstat s těmi méně chytřejšími na peróně. Nastávající různost názorů byla novým vládcům na obtíž, proto rychle ovládli tisk i rozhlas všemi prostředky, často i penězi. Stejně tak se jim povedlo zglajchšaltovat i časopisy a noviny. Kupovali si tituly, a zatímco některé zrušili, jiné používali ve svůj prospěch. NSDAP tak ovládla a kontrolovala vše a k likvidaci politických protivníků měla v rukou všechny oblasti veřejného života díky principu národního společenství. Propagandou zmanipulovaných lživých tvrzení byl z odpůrců učiněn zvláštní lidský druh nehodný svobodného života.
Přesto na jaře 1933 nemá rodící se nacistická diktatura plnou právní podporu, a proto Hitler v parlamentu prosazuje tzv. zmocňovací zákon umožňující přijímat zákony jen na základě poslaneckých návrhů bez toho, že by byly projednány parlamentem. Po schválení zmocňovacího zákona vypadá vše zcela zákonně, ale vláda NSDAP si od toho dne mohla dělat, co chtěla. Zmocňovací zákon režimu nejen dával zákonnou pravomoc, ale na minimum zmenšil i oprávnění prezidenta Hindenburga zasahovat vůči rozhodnutím vlády. Díky tomu se NSDAP definitivně vypořádala s demokracií pomocí jí vydávaných zákonů a nařízení a v červenci 1933 se stala jedinou povolenou stranou v Německu. To vše v rámci zákona!
Zajímavé srovnání dnešní vládní politiky a vlády NSDAP v roce 1933 nalezneme i v případě bojkotu židovských lékařů, právníků, bank a obchodů, k němuž strana vyzvala 1. dubna. Měl trvat týden, ale lidmi byl většinou ignorován, protože mnoho lidí stále ještě nechtělo nový režim NSDAP akceptovat, a tak bojkot plánovaný na týden byl hned po prvním dnu odvolán. Šlo o typický jev vlády NSDAP! Pokaždé když veřejnost nějaký záměr NSDAP nepřijala, byl tento ihned odvolán, až po nějaké době nabyl podoby právního aktu a vláda už pak postupovala bez ohledu na názor veřejnosti. Charakteristickým znakem režimu byla snaha aktivace hospodářství, kdy se NSDAP snažila dokazovat, že díky ní se hospodářství země ze dne na den vzmáhá. Režim se výsledky (nejen svými) pravidelně chlubil, ač všechna hospodářská politika byla realizována na dluh.
Od roku 1933 režim provádí revizionistickou politiku, v níž mu bránily mezinárodní závazky. Těch se proto chtěl co nejrychleji zbavit, a proto devět měsíců po jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem 14. října 1933 oznámilo Německo, že vystupuje ze Společnosti národů a odchází také z odzbrojovací konference v Ženevě. V referendu 12. listopadu 1933 dle oficiálních výsledků podpořilo vystoupení přes 95 % voličů! „Nechť svět vidí, že se nejedná o názor jednoho kancléře, ale že za mnou stojí celý národ, muži i ženy,“ komentoval výsledek Adolf Hitler. V paralelních volbách do Reichstagu dostali voliči jednu jednotnou kandidátku se členy NSDAP a několika loajálními nestraníky, která získala 92 % hlasů. Ostatní strany byly během léta 1933 zakázány nebo se rozpustily.
Nebylo žádným tajemstvím, že funkcionáři NSDAP a SA se po převzetí moci nezákonně obohatili, neboť před rokem 1933 se jim tvrdilo, že jsou obětmi společenské křivdy. Oni se nyní domnívali, že nastal čas na odškodnění jakýmkoliv způsobem a stát považovali po vítězných volbách za svou kořist. Náš díl příběhu končí v létě 1934, kdy se Hitler dostává do prekérní situace. Konzervativci se dožadují silnějšího vlivu, armáda naléhá na zredukování vlivu SA a velitel SA Röhm trvá na myšlence lidového vojska pod jeho velením. Hitler problém ale řeší po svém, když desítky mužů z velení SA, včetně kamaráda Röhma nechá fyzicky zlikvidovat. 2. srpna 1934 umírá prezident Hindenburg. Hitler spojuje úřad prezidenta s funkcí kancléře a prohlašuje se Vůdcem a říšským kancléřem. Reichswehr přísahá věrnost Vůdci, který má neomezenou moc. Její základ je v Hitlerově schopnosti vždy naplno zhodnotit příležitost jednat lstivě a bezohledně a použít vydírání, psychický teror i násilí bez ohledu na dosavadní vztahy, morálku a pravidla. Vše mu trvalo pouhých třináct měsíců…
Jak dlouho to bude trvat nám…? Julius Fučík by řekl: „Lidé, bděte!“
