Kafe, mýtné a sežraný popcorn: Takhle vypadá můj typický pracovní den v Emirátech
Určitě vás strašně zajímá, jak se daří Čechům v Emirátech a co tady celé dny dělají. Tak na to se ptejte někoho jiného, protože já tu žádné Čechy neznám! Mám totiž dvojí občanství a oficiálně tu vystupuju jako Kanaďanka. Takže se místo toho dozvíte, jak Její Veličenstvo (tedy já) tráví jeden úplně obyčejný tragický pracovní den – třeba dnešní středu.
4:30
Vstávám. Někdy i ve čtyři, a když vesmír opravdu nespolupracuje, tak ještě dřív. Doktorka říká, že je to zvýšený kortizol, já říkám, že je to čistý teror. No nic. Hned si dělám kafe – klasické dehydrované Nescafé s mlékem – a jdu se usadit na svůj královský trůn na záchodě. Sedím tu půl hodiny až hodinu. Odpovídám na WhatsAppy, vyřizuju e-maily, doomscrolluju Instagram, kontroluju předpověď počasí (překvapení: zase má být 50 stupňů!) a simuluju činnost. Můj proktolog mi zakázal sedět na hajzlu tak dlouho, ale ať si trhne nohou, ne? Hemoroidy jsou můj problém, ne jeho.
5:30
Probíhá rychlá sprcha, litry hydratačního krému a SPF. Na obličej dávám zásadně SPF 100. Jo, to fakt existuje! Když je minerální, vypadám po něm jako ředitel vápenky. Na to patlám nějaký tónovací foundation, zelenou korekční tužkou zapatlávám všechny fleky, žilky a životní chyby a pak jdu na oči. Jelikož mám po ránu rozmazané vidění, moje oční linky nikdy nevypadají rovně. Nikdy. Jsou to spíš takové oční zmijovky. Ale tvářím se, že je to umělecký záměr. Do chlebníku naházím jakékoliv jídlo, které objevuju v lednici, a plním si svou dvoulitrovou flašku vodou.
6:15
Sedám do auta a startuju. Nesmějte se mému striktnímu harmonogramu, ale učitelka na Blízkém východě prostě nesmí přijít pozdě. Čekají mě dvě dálnice a musím platit mýtné za projetí dálniční branou v Abú Dhabí (4 AED za každý vstup). Dřív tenhle mýtný systém Darb v Abú Dhabí nebyl, fungoval jen Salik v Dubaji. Pak ale někomu na magistrátu došlo, že z nás můžou vytáhnout ještě víc peněz, tak tyto manýry přenesli i sem. Takže platím jen za to, že můžu jet do práce po dálnici.
6:45
Jsem ve škole. Hurá, přicházím brzo! Otisknu prst ještě dřív než ostatní v 7:15. Díky svému hrdinskému výkonu mám čas se v klidu nasnídat. Žádné učitelské přípravy si nedělám, ale to prosím nikde nerozkřikujte, oficiálně jsem extrémně svědomitá!
7:15
Děti se začínají trousit a trousí se další půlhodinu. Pak všichni sborově zpíváme hymnu – já zpívám vždycky nejsilněji ze všech, abych vypadala loajálně. A pak začíná to pravé drama: učím! Matematiku, angličtinu, vědy (biologii, geografii a všechno mezi tím) a u toho nepřetržitě peskuju prvňáky. Mé hlavní pracovní náplně jsou: dohlížet, aby děti nekřičely, neválely sudy po podlaze, nehoupaly se na záclonách a nevypichovaly si oči ořezanou tužkou.
Dětem je šest až sedm let. V téhle škole učím podle amerických standardů (MASSACHUSETTS), ale už mám za sebou i britské (OXFORD, CAMBRIDGE), americké z několika dalších států USA a kanadské. Asi fakt vím, co dělám! Na děti štěkám výhradně se širokým úsměvem, aby to doma nevykecaly. Rodič je tu totiž ZÁKAZNÍK. Platí nekřesťanské školné a náš zákazník, náš pán!
12:00
Denně učím čtyři až pět hodin. V pátek jen dvě, protože v pátek pracujeme jen do 11.30. Ve volných chvílích supluju za odpadlé kolegyně, dělám přípravy nebo klábosím ve sborovně s učitelkami snad všech národností světa. Většinou pomlouváme Miss Hayu. Tu nemá rád absolutně nikdo.
14:39
Škola pro děti končí, my učitelé smíme padnout za vlast ve 14.40. Moje kámoška Grace učí na britské škole a ty chudáky tam drží v práci do sedmi do večera a pak ještě doma dře do jedenácti. O víkendu jakbysmet. A za co? Za pár mizerných tisíc! To bych se na to mohla s prominutím vykašlat.
14:40
Po práci slavnostně nasedám do auta... a nic. Nestartuje. No jo, sakra, na teploměru je stále padesát stupňů! A protože stojím na přímém slunci, tak mi tradičně chcípe baterka. Tady se baterie nedobíjejí, tady prostě zdechnou a musíte si koupit novou. Na dvacátý pokus auto zázrakem chytá, dojíždím do servisu Bridgestone hned za rohem a s pláčem kupuju novou baterii. Naštěstí nemusím volat službu, která Vám přijede vyměnit baterii přímo k autu.
Takhle si teda svůj odpolední plán nepředstavuju. Chci jít cvičit s Bosňankou Naidou. Koupily jsme si totiž členství ve fajn gymu GymNation a chodíme na BodyPump a pilates, abychom vypadaly svěže. Z cvičení samozřejmě není nic, musím odřídit ještě 25 km domů, tak hurá do toho.
16:30
Dělám rychlou záchrannou zastávku v supermarketu Viva, kde kupuju pytlíky popcornu po 1 AED. Viva je takový malý diskont – moc výběr tam není, ale kvalita je super jako v Lidlu. A hlavně: čím míň věcí tam mají, tím míň peněz tam moje blond hlava utratí!
17:00
Přijíždím domů. Jelikož necvičím, zmocňuje se mě obrovská vina, tak hanebně zatuhávám na gauči, čumím na Netflix a na posezení žeru všechen popcorn, který je původně koupený jako zdravá svačinka do školy. Pak se v duchu chválím, jaká jsem skvělá řidička, protože dneska nedostávám žádnou pokutu za rychlost, za pomalost ani za parkování, a ještě si sama zařizuju baterii do auta. Mám dost.
19:45
Definitivně se mi klíží oči a padám do bezvědomí. Chudák Grace právě jede z práce a chystá se na svou druhou noční směnu u počítače doma.
Jsem šťastná a spokojená, sedím na obláčku duševního klidu… ha ha. Dobrou noc!
