Tinder pro starší a velmi pokročilé: Šla jsem pro článek, dostala nabídku na společný důchod
Hlášení ze Zálivu: Rána se ochladila na chladných 38 stupňů. Oblékám si podzimní abáju. Odpoledne bohužel pokračuje v tradici skvělých 45 až 50 stupňů, takže se převlékám do letní abáji a vyrážím do práce. Letos mám ve třídě kupodivu jen jednoho Mohammeda a jednoho Nasera.
Moje kamarádka se mě večer do telefonu ptá: „A kde na ty sloupky do Reflexu pořád bereš nápady?“
„No, když žádné nemám, musím si je prostě vyrobit,“ odpovídám a v hlavě se mi líhne spásná myšlenka. Už jsem dlouho nebyla na Tinderu! To věčné eldorádo ztroskotanců mě přece nemůže zklamat.
Zapínám aplikaci. Švihám prstem doprava a narážím na profil: věk 65. Fajn, říkám si, zralý šejk s charismatem George Clooneyho, co mě pozve na klimatizovaný steak a napíšu o tom lehkou letní romanci. Fotka vypadá trošku retrospektivně, asi analogový filtr, ale budiž.
Hodnocení kamarádky: „Ten je dobrej, ten si na tebe nebude dovolovat. Zaplatí ti oběd, tak se alespoň pořádně najíš.“
Sedím v restauraci, ledová tříšť taje a vtom to přichází. K mému stolu se šourá děda, kterému do šedesát pětky chybí dobrých pět let… směrem nahoru. Místo vysportovaného elegána mě přivítá roztomilý trpaslík. Je mu rovných sedmdesát, je lehce nahrbený a táhne z něj poctivá směs kuliček proti molům, francovky a staroby.
„Víš, lidi mi hádají tak padesát!“ hlásí místo pozdravu, vypne kuřecí hrudník a hrdě se culí. „To protože pořád šíleně cvičím a posiluju!“
Fascinovaně zírám na jeho ruce. Klepou se tak divoce, že by s nimi bez elektřiny ušlehal pěnu na frappé pro celý podnik. Přemýšlím, co přesně takhle posiluje. Jestli paměť, tak ta mu selhala už při vyplňování věku na profilu.
Děda je ale pragmatik a neztrácí čas. Dřív než číšník přinese jídelní lístek, nakloní se přes stůl, spiklenecky mrkne a vytasí nabídku století: „Víš, já už letos vážně plánuju odejít do důchodu. A přemýšlel jsem… Měla bys jít do důchodu se mnou! Odletíme do Montrealu!“
Představa, jak ve svých nejlepších letech balím kufry, kupuju krmivo pro holuby a jdu s neznámým sedmdesátníkem pobírat penzi do Kanady, je tak surrealistická, že ztrácím hlas. Jen nahazuju svoji nejlepší blond vizáž, mlčím a takticky ukusuji Caesar salát. O sobě neříkám ani slovo. Proč taky kazit monolog někoho, kdo mi právě zdarma píše celý článek? On přece žádné sloupky nepíše, tak ať se snaží!
A děda vážně zabírá. Jenže místo romantiky přehazuje výhybku na těžkou geopolitiku.
„Sledovala jsi vůbec ten obří skandál okolo SNC-Lavalin?“ vyzvídá nadšeně a oči mu vyletí v sloup. „To máš tak: kanadská vláda, libyjské úplatky, korupce v inženýrství! Celé je to prolezlé skrz na skrz! Já ti k tomu povím všechny detaily od roku 2011…“
Umírám. Jestli existuje pekelný očistec, vypadá přesně takhle: sedmdesátiletý trpaslík vám u salátu dělá podrobnou přednášku o kanadských korupčních kauzách. Zmůžu se jen na tiché: „Aha… hm, to je vážně divoké,“ a mechanicky přežvykuju ledový salát.
Jenže... Než přinesou účet, vystřelí zničehonic rukou přes stůl a sápe se po té mé.
„Máš tak jemné prsty,“ podivně chroptí a lačně mi svírá dlaň. „Pojď, budeme se držet za ruce!“
Úchyl jeden stará! Ruku okamžitě rvu zpátky a bleskově ji schovávám pod stůl v iluzi, že já vlastně žádné ruce nemám! V duchu děkuju všem svatým, že mě právě zachránili před společnou penzí i kanadskými soudy.
Rande století končí. Já mám svůj článek do Reflexu a děda snad zalezl zpátky ke svým šesti „Hej Hou“ bráchancům kopat hrobeček pro Sněhurku. Příště si jako téma radši vyberu recenzi klimatizací. Je to bezpečnější, míň to nudí a nikdo se vás při tom nesnaží odtáhnout do starobního důchodu.
„Aspoň ses zdarma najedla,“ chválí mě večer kamarádka. A má pravdu. Caesar salát byl skvělý.
