Lekce arabské asertivity aneb Co dělat, když vám indický nájemník změní byt na vývařovnu rybího kari
Několik měsíců jsem pronajímala svůj byt v Abú Dhabí, ale pak jsem se již potřebovala nastěhovat zpátky. Indickému nájemníkovi vypršela lhůta. Byl velmi čistotný, a ještě ke všemu z New Dillí, odkud pocházejí bohatí Indové. Pracoval jako pilot pro aerolinky Etihad. Nicméně škemral, zdali by tam mohl ještě pár týdnů zůstat soukromě, že vynecháme pronajímací firmu. Tak jsem souhlasila. Co se tak asi může nejhoršího stát, ne?
„Tak už v pátek přiletím. Už ses vystěhoval?“ poslala jsem mu na WhatsApp týden dopředu.
„Já jsem v baru v Malajsii,“ škytl. „To bys nevěřila, jaký jsou tady super bary…“
No, to mi bylo celkem jedno, jaké jsou tam bary. Potřebovala jsem při návratu bydlet ve svém bytě.
„Tak se hlavně prosím tě vystěhuj.“
Za několik dní jsem opět pilota kontaktovala.
„Už ses teda vystěhoval?“
Odpověděl za 28 hodin.
„Vystěhoval? Ne. Ale nastěhoval jsem si bráchu.“
Brácha v mém křesle a Rádio Jerevan
Srdce mi spadlo do kalhot tak rychle, že by ho našli leda tak v hnědé podobě fekálního vozu. Bratříčka si nastěhoval! Jako by nestačilo, že tenhle vycucaný pilot kličkoval mezi mými maily s grácií ožralého albatrosa, teď mi z mého vlastního bytu udělal bezplatný azylový dům Dillí Express.
Tohle už nebyl pronájem, tohle byla čistá relace Rádia Jerevan v praxi:
- Posluchač se ptá: „Je pravda, že bohatý indický pilot bezpečně uvolnil luxusní byt v Abú Dhabí?“
- Rádio Jerevan odpovídá: „Je to pravda až na několik malých detailů. Byt neuvolnil, ale naopak tam ubytoval bráchu, který je sice také bohatý pilot, ale na hotel nemá.“
V tu chvíli se ve mně probudila fúrie. Do bytu jsem dorazila s výrazem sériového vraha a klíči v ruce, připravená pálit mosty. Otevřu dveře a... rána palicí. V hale voněl kardamom tak intenzivně, že by to probudilo i mumii, a vzduchem se vznášel opar levné indické kolínské smíchané s potem z malajských barů. Na mém nejoblíbenějším koženém gauči seděl týpek, který vypadal jako Ind č. 1 přes kopírák, jen měl o patnáct kilo víc a v ruce žmoulal můj ovladač od klimy.
„Kdo do prdele jsi?!“ zařvala jsem česky, protože v krizových situacích mluvím výhradně mateřštinou mých utrápených předků.
„Arre, madam, relax karo!“ zamával na mě hovadsky vesele, zatímco srkal čaj z mého porcelánu. „Brácha říkal, že tu můžeš klidně taky chvíli pobýt, než si najdeš něco vlastního. Sab theek hai, všechno je v klidu, makej si do kuchyně!“
Pobýt?! V mojí vlastní rezidenci?! To už i na otrlou blondýnu v Arábii, která v Abú Dhabí zažila válku, bylo moc.
Finální lekce z asertivity
Došlo mi, že s jemnou diplomacií tady dopadnu maximálně jako rohožka. Vytáhla jsem z kabelky těžký kufřík, práskla s ním o dlažbu. Rána otřásla celým patrem.
„Bhai sahab už okamžitě vypadne, nebo z tebe nadělám kari!“ zaječela jsem a míchala divokou směs češtiny, hindštiny, angličtiny a nadávek.
Popadla jsem jeho sedm kufrů a s kopancem hodila první z nich rovnou na chodbu. Brácha koukal s otevřenou tlamou, ze které mu vypadl sušený zázvor, kurkuma, římský kmín a pepř černý. Vzal nohy na ramena, než jsem vytáhla koště.
Svému originálnímu Indovi jsem poslala přes WhatsApp jedinou, naprosto nesmlouvavou fotku indických věcí hnijících na rozpáleném chodníku před domem se strohou zprávou: „Brácha už čeká dole u popelnic, pilotovat si můžeš maximálně tak místní koloběžku. Zámek vyměněn, čau.“
Noční můra v přímém přenosu aneb Kdybych ten zámek nevyměnila...
Když nad tím tak zpětně přemýšlím, mrazí mě v zádech ještě dnes. Kdybych tenkrát dostala záchvat slitování, ušetřila za zámečníka a zámek nevyměnila, o měsíc později by už v mém obýváku nebydlel jen brácha.
Vypadalo by to tam totiž přesně takhle:
Na zemi by v tureckém sedu meditovala celá širší rodina z New Dillí včetně strýce z Kalkaty a tří bráchanců pilotů sesterské společnosti Etihaadu Indigo, kteří by shodně tvrdili, že „piloti přece létají zadarmo, tak proč by nemohli bydlet taky tak“.
Z mé kuchyně by se linul nepřetržitý dým z padesáti litrů ostrého kari a obývací stěna by sloužila jako sušárna na domácí papričky.
A co by bylo nejhorší? Když bych se unavená vrátila z práce domů, babička by na mě od mého vlastního sporáku křikla: „Arre madam, kde vězíš? Přestaň blbnout s tou Evropou, umyj nádobí, rozděl chlebové placky naan a honem uvař večeři pro všech dvanáct chlapů. Copak nevidíš, že máme hlad?!“
Poučení pro příště? Nikdy, ale opravdu nikdy nevěřte Indům z New Dillí, kteří se zasekli v malajském baru, na všechno vám kývnou jako lumíci a pak vám z bytu udělají pobočku rodinného klanu. Asertivita v Arábii neznamená bezzubý úsměv. Znamená to vyhodit je dřív, než vám do obýváku natáhnou optický kabel pro celou jejich vesnici – a hlavně okamžitě přivolat zámečníka.
Jaké největší bytové peklo jste zažili vy, když jste někomu naivně poskytli střechu nad hlavou?
