Čtrnáct let žiju v Emirátech a pak mě vzali do brněnské zoo
Ne, já nejsem dětinská. Jen žiju v Abú Dhabí a každý letní výlet ven je pro mě malým svátkem. Proto jsem s nadšením přijala pozvání od své BFF I. H. do brněnské zoo.
I. H. tam totiž sponzoruje manula. To je taková ta kočka s permanentně nasraným výrazem, ne nepodobným tváři východoevropského taxikáře, který mě jednou vezl ožralý, kouřil v autě a ještě mi nadával, že přece ví, kde je Hybešova. Nevěděl.
Ze zoo jsem měla větší radost než šestileté děti, které se celou cestu ptaly: „Kde jsou opičky?“ a „Už tam budééém?“ Nejvíc jsem se těšila do pavilonu plazů. Ten měl totiž rád tatínek.
I. H. se líbily zmije a uklidnila mě, že i když uštknou, normální dospělý člověk to většinou přežije. Je totiž lékařka. Já jsem učitelka, a tak jsem ji poslala, aby si umyla ruce.
Mně se zase líbili vlci. Dozvěděla jsem se, že spolu komunikují močí a že smrdí jako česnek nebo marI. H.uana. Ten pach mi připomínal spíš vnitřek letadla na letu z Istanbulu do Vídně.
V zoo skoro nikdo nebyl a počasí bylo úplně skvělé. Dokonce dvakrát „pršelo“. Takový ten drobný deštíček, který člověka potěší a zvedne mu náladu. Už dlouho jsem déšť neviděla. I. H. ale tvrdila, že ona taky ne. No jo, letos jsou v Česku samá tropická vedra.
Pak jsem I. H. vyprávěla historku, jak jsem byla na Vysočině v nějaké restauraci, kde měli kocoura Rockyho, a dala jsem mu bramborák.
I. H. se na mě podívala a povídá: „To se ale stalo mně, ne tobě.“
„No tak jsme tam byly spolu asi,“ odpověděla jsem.
„Ale prd. Byla jsem tam sama a tu historku jsem ti vyprávěla já.“
Začala lovit v našem chatu, který má asi pět tisíc fotek a videí, a za chvíli triumfálně vytáhla důkaz. Fotku Rockyho.
A já jsem tam opravdu nikdy nebyla.
Asi delirium…
Viděly jsme i velbloudy. Dvouhrbé.
Hned jsem začala poučovat: „Jednohrbý je baktrián a dvouhrbý dromedár.“
I. H. během pár vteřin vytáhla mobil a ukázala mi, že je to přesně naopak.
Naštěstí jsem ji aspoň pobavila historkou ze své první třídy v Abú Dhabí, kde mi děti odmítaly uvěřit, že existují dvouhrbí velbloudi.
„To ne, Miss. Vy kecat. Dvoudrbý velplout nebýt. Jen jednodrbý. A ten být u nás na farmě.“
Konečně jsme našly výběh manulů.
Jedno kotě sedělo úplně vzadu a ještě nemělo ten typický nakrknutý výraz.
„To mají asi až později,“ glosovala I. H. „Stejně jako lidi. Čím starší, tím nasranější.“
Jenže manuli měli dost nereprezentativní bydlení. Jednu z nejstarších malých klecí. Spíš pro papouška žaka než pro manželský pár manulů se šesti kojenci. „Jsou zalezlí,“ řekla I. H. „Jako emirátníci v létě,“ souhlasila jsem.
Lední medvědi naproti tomu bydleli ve dvou nových obrovských výbězích.
V brněnské zoo totiž neustále něco staví, přestavují nebo rekonstruují. Skoro jako v alainské zoo, kde mají lvi bazén, umělou savanu a každý den jim zřízenci dávají nové hračky.
V Emirátech mají zvířata občas lepší životní úroveň než někteří lidé v Česku.
Trochu mě mrzelo, že jsem neviděla lva Lolka.
Ale uřvaní pávi a papoušek, který neustále vykřikoval „Já chci kaféééé!“, byli naprosto skvělí.
Jen prý to nebyl papoušek, dodala I. H.
Ale já.
