Bez nohou, bez výčitek a plní zášti. Od Ruska prozření nečekejme, zastaví ho jen jeho vlastní bezmoc
Myslím, že mnozí z vás viděli rozhovory s ruskými válečnými zajatci, které nahrávají Vladimir Zolkin a Dmytro Karpenko, a byli šokováni vyprávěním okupantů i úrovní jejich intelektu (spíše jeho absencí). Mě ale zajímalo, co si o válce myslí okupanti, kteří se vrátili domů, a jestli se jejich názor na válku po tom, co viděli, nezměnil. A mohu prozradit krátký spojler: ano, jejich názor se nezměnil, vůbec tomu pořád nerozumí.
NO.Media z Ruska natočilo video s okupanty, kteří se vrátili, video je staré asi jeden rok, ale tento trend přetrvává a zůstává aktuální. Obdivuji vytrvalost novinářů, kameramanů a střihačů, kteří takový obsah připravili. Poslouchat to všechno bez sedativ je těžké a zachovat si klid v přítomnosti takových postav je dvojnásobně obtížné. Jeden z nich nemá nohu a vypráví svůj příběh na pozadí vlajky SSSR a pravoslavného kříže. Druhý nemá nohy a má sešitou čelist, takže je těžké mu rozumět, ale děkuji autorům videa za poskytnuté titulky. Bývalý wagnerovec sedí v brýlích a s holí a klidným hlasem vypráví o tom, jak zabíjel Ukrajince.
Přestože se vrátili jako invalidé, jsou přesvědčeni, že udělali vše správně a bránili své území. Považují za nespravedlivé, že se k nim Ukrajinci tak zachovali, že Západ, a zejména USA, jim vymyl mozek svou propagandou a využívá je k dosažení svých cílů. A oni zatím přijeli, aby pomohli sousední zemi osvobodit od fašismu, který vybudoval Zelenskyj. Místo aby Rusům poděkovali, Ukrajinci začali zabíjet ruské chlapce, a to přece jsou „jeden národ, Slované a bratři“. Tak to zcela vážně prohlásil jeden z „hrdinů“ videa.
Mezi všemi zpovídanými se našel jen jeden, který prohlásil, že to všechno není správné, dokonce hovořil o stažení vojsk z Ukrajiny. Zároveň zmínil, že když vojákům začala klesat motivace bojovat, přinesli jim ceník, ve kterém bylo uvedeno, kolik dostanou za zničení tanku, jiné techniky či za likvidaci velitelů nepřátelské strany, a on si uvědomil, že se nijak neliší od žoldáků. Ačkoli původně šel do války s jiným cílem, uvědomil si, že ho stát prostě jen využívá.
Okupanti nepopírali, že mnozí šli kvůli penězům, a někteří potvrdili, že kdyby neplatili tak obrovské částky, do války by nešli. Jeden přímo řekl, že v kontraktu uviděl 200 tisíc a podepsal ho. Jiný okupant řekl, že nejprve je třeba zvítězit a teprve poté se vypořádat s tím, kdo má pravdu a kdo je vinen. Většina se však shoduje v jednom – kdyby Rusko nezaútočilo, zaútočili by na Rusko, že bránili svou zemi před fašisty a že Rusko udělalo vše správně. Ten okupant, který poskytoval rozhovor na pozadí vlajky SSSR, k tomu, že Rusko zaútočilo jako první, řekl: „Když provokujete psa, tak kousne. Je na vině pes, nebo ten, kdo ho vyprovokoval? Neměli jste na něj sahat, pak by nekousl.“ Není jasné, čím toho psa provokovali. Snad tím, že chtěli žít jako lidé, a ne jako psi, kteří hledají jídlo na smetišti. Zároveň upřímně věří, že s Rusy bylo zacházeno nespravedlivě, protože je začali zabíjet jen proto, že přišli „zachránit“ Ukrajince. Popírají též, že by vtrhli na cizí území, protože Ukrajinu považují za svou zemi a tvrdí, že „všichni jsme jeden národ“ a přišli jsme bránit své lidi před zásahy Západu.
O vraždách Ukrajinců mluvili jako o práci, za kterou dostávají zaplaceno, že stačí se na to naladit a stisknout spoušť. Ale poté, co Ukrajinci zabili někoho z kamarádů okupantů, objevilo se kromě slova „práce“ také slovo „pomsta“. Pomsta za ty, jejichž mrtvoly museli nechat ležet na poli. Říkali: „Byl to tak hodný kluk a Ukrajinci ho zabili.“ O žádné vlastenecké povinnosti nebyla ani řeč. Jeden ze zpovídaných přiznal, že se mu zdálo o jeho padlých kamarádech a ti mu řekli, že jsou naštvaní, protože je tam nechal. Teď je jeho hlavním cílem vytáhnout mrtvoly spolubojovníků z ukrajinských polí. Okupanti přiznávají, že když se člověk dostane do války bez zkušeností, je složité jen první zabití. Dál už ale pak jde všechno jako po másle. Říkají, že člověk se přizpůsobí všemu, ačkoli jeden z okupantů uvedl, že na zápach mrtvol si nikdy nezvykl a dodnes na něj nemůže zapomenout.
Když jsem se na rozhovory dívala, necítila jsem k nim ani špetku lítosti, ale bohužel pouze radost z toho, že v tomto stavu už nebudou schopni nic dělat, ani bez potíží dojít na toaletu, natož držet zbraň a zabíjet. A také mě těší, že je teď nikdo nepotřebuje, jediné, co jim zbývá, jsou vzpomínky na válku a padlé spolubojovníky, jejichž volací znaky si pamatují dodnes.
Jeden z bývalých okupantů na videu pronesl, že podepsal smlouvu poté, co viděl reportáž o padlých dětech na Donbasu. Něco v něm prasklo a uvědomil si, že tam musí být, jeho noha tam dodnes zůstala, dá se tedy cynicky říct, že tam zanechal kousek sebe. Všechny ovšem spojuje jen vztek z toho, že se jim nepodařilo zvítězit, že zůstali mrzáky, že je nepovažují za hrdiny a mírotvůrce, že se jim nedostává úcty, ale pouze pohrdání ze všech stran, včetně jejich vlastního státu. A kdyby nebyli zraněni, jsem přesvědčena, že by zbraň vzali do ruky znovu.
Při sledování rozhovorů jsem pochopila, že právě tito zmrzačení okupanti představují tvář Ruska a že je třeba ho dovést právě do takového stavu, aby bylo natolik bezmocné, že nebude schopno vzít do rukou zbraně, nebude schopno se postavit na nohy, ale bude pouze žít ve své nenávisti a dusit se vztekem a beznadějí. Od okupantů nečekejte žádné uvědomění ani prozření. Ti, kteří si to uvědomili, buď již dezertovali, případně přešli na stranu Ukrajiny, nebo je jejich vlastní lidé zastřelili za zradu.
Po válce se k nenávisti okupantů vůči Ukrajině přidá zuřivost, zášť za utrpěné ponížení a touha po odplatě. Budou chtít pomstu a moc jim tuto možnost s radostí poskytne. Bylo by skvělé, kdyby se celý tento proud nasměroval správným směrem, tedy na Kreml. Toho se Putin bojí nejvíc. Pro něj by bylo lepší, kdyby se okupanti vrátili všichni zmrzačení jako hrdinové tohoto rozhovoru, aby seděli doma, dívali se z okna a nemohli vyjít ven, protože v budově nejsou výtahy. Rozhovor potvrzuje, že kdyby Ukrajina tuto hordu nezastavila, pokračovala by ve svých taženích, protože „zabíjet je těžké jen poprvé, ale pak už to jde jako po másle“.
