Forever Young aneb Žena po padesátce na divoké párty. Varování: Nedělejte to!
Jednoho večera jsem se podívala do zrcadla a řekla si větu, kterou by žádná žena v mém věku vyslovovat neměla: „Vždyť ještě nejsi mrtvá.“ Nebyla jsem sice ještě mrtvá, ale jen polomrtvá. Stále jsem v sobě měla ještě trochu života, který mě dohnal k tomuto fatálnímu omylu. V tomto rozpoložení jsem se rozhodla, že se cítím tak na dvacet. Věk je přece jenom číslo, ne? Tak jsem si prostě vylosovala dvacítku. V tu chvíli mi to přišlo jako skvělý nápad.
Začalo to oblečením. Vytáhla jsem ze skříně zlaté lacláče s kapsami tak velkými, že by se do nich vešla litrovka vodky (tak jsem ji tam pro jistotu hned strčila). Ty kapsy by mi záviděl i Krteček – a ten snad ani nepije. Tričko s nápisem BORN TO BE WILD korunovalo můj dokonale trapný disco outfit. Když jsem se v tomto oblečku uviděla v zrcadle, moje tělo mi jasně dalo najevo, že takhle tedy ne. Stehna protestovala, záda protestovala, všechno protestovalo. Já jsem si ale také zaprotestovala a řekla všem částem těla, že všechny ženy na světě jsou přece krásné.
Vyrazila jsem pařit. Po pár drinčících se se mnou stalo něco zázračného – najednou jsem byla nejen vtipná, ale přímo geniální. Byla jsem přesvědčená, že jsem sbalila půl baru. Druhý den ráno mi začal zvonit telefon. Volalo mi asi dvacet chlapů, kterým jsem zjevně slibovala různé nadstandardní služby. Měla jsem je v telefonu uložené pod jmény jako „Pepa, ženich, 25 let“, „Jindra, nápadník, 19 let“ nebo „Dežo, neurochirurg, dobrá partie“. Ten moment, kdy jsem procházela seznam, byl vrchol mé životní hanby. Styděla jsem se tak, že jsem si chtěla zalézt pod peřinu a už nikdy nevylézt.
Ráno jsem se pak musela dovléct do školy, kde jsem místo násobilky učila prvňáky o vhodném množství panáků potřebných k přežití víkendu. Děti na mě koukaly výrazem, který jasně říkal, že paní učitelka už není úplně v pořádku. Ony totiž chápou slovo panák jako skákacího panáka. Některé se dokonce ptaly, jestli jsem v pořádku.
K tomu jsem si ještě včera v opilosti dala brutálně pálivé jídlo, protože „vždyť jsem mladá“. Druhý den na záchodě jsem se upřímně loučila se životem a přísahala, že už nikdy nepřekročím hranici pálivosti dětské přesnídávky. Po mém odchodu ze školního WC údržbář přilepil na dveře nepřehlédnutelný nápis NEPOUŽÍVAT!
Ale abych to celé nějak pozitivně uzavřela: střední věk (už se vám nechce pracovat, ale do důchodu ještě daleko) má ve skutečnosti obrovské výhody. Můžete komukoliv v klidu říct „běž do prdele“ (slušnější povahy „Trhni si nohou“) a nikdo se na vás ani křivě nepodívá, protože „to by přece jenom mohl být Alzheimer“. Dostáváte slevy úplně všude a hlavně na hlavě můžete mít vepředu krematorium a vzadu pořád ještě docela slušnou diskotéku a nikdo vám do toho nemá co kecat.
Takže, milé dámy nad padesát, pokud vás někdy napadne vrátit se do mládí, k…a nevolejte mi. Raději zavolejte na linku důvěry. Ušetříte si čas, peníze, játra i poslední zbytky sebeúcty, které jsem já v tom procesu definitivně zabila. A chcete-li kontakt na dobrou partii, ráda vám přepošlu číslo na Deža, neurochirurga. Ten je na jistotu. Nemáte zač.
